Alkohol neprospívá tak, jak si Češi myslí. Studie prokázaly, že u většiny lidí alkohol není zdraví prospěšný v boji proti nemocem srdce a cév – jen u mužů nad 50 let po infarktu myokardu. Populace se zaklíná tím, že se alkoholem léčí, ale není to pravda. Škodí i malé dávky při dlouhodobém užití, řekl děkan první lékařské fakulty Tomáš Zima… podle evropské školní studie jsou čeští chlapci a dívky přeborníky v pití, 48% šestnáctiletých se opije nejméně jednou za rok, průměr Evropy je 39%. ČTK
Výbor Rady Evropy zkoumal důkazy, že technologie mají „potenciálně škodlivý dopad“ na lidi, a dospěl k závěru, že je nutno okamžitě zasáhnout na ochranu dětí. Zpráva výboru argumentuje, že je zapotřebí vyhnout se chybám, k nimž došlo, když činitelé odpovědní za zdraví veřejnosti nereagovali dost rychle proti nebezpečí azbestu, kouření a olova v benzínu. Zpráva také zdůrazňuje, že potenciálně nebezpečné jsou bezdrátové telefony a zařízení na monitorování nemluvňat v dětském pokoji… Britské ministerstvo zdravotnictví doporučuje, aby děti používaly mobilní telefony jen výjimečně, pro nezbytné volání, a aby telefonovaly prostřednictvím mobilních telefonů jen krátce.
Nakonec věříme médiím, že „úspěch je to nejlepší, co můžeme od života očekávat“ (T. W. Adorno). Chovám k takové volbě respekt a chápu ji; sám jsem ostatně také takový. Podle mé odborné zkušenosti však více nežli dvě třetiny ženské populace jsou zaměstnány v povoláních, kde slovo „kariéra“ nedává smysl: jakou kariéru dělá řidička tramvaje, dělnice na pásu, kasírka v Makru…? Pro ně je těžké hledat smysl života v jejich zaměstnání a rozumnější je jako osu života zvolit mateřství. Profesionálky si dokážou obhájit prostor pro své vidění světa ve veřejné rozpravě. Kdo ale tematizuje životní aspirace, starosti a slepé uličky těch druhých? Tak jak je pro ty první důležitá pružná pracovní doba, částečné úvazky a obecně všechna sociální opatření, která jim umožní mateřstvím co nejméně ztratit na kariérním postupu, jsou pro ty druhé rozhodující opatření, která jim umožní užít si života s dítětem nebo raději s více dětmi. Tyto ženy z rutinních (a špatně placených) povolání, které dnes nikdy nedosáhnou na hypotéku, a tedy ani na získání bytu, kde by tu rodinu mohly mít, vždycky nesly a dodnes nesou hlavní tíhu i radost demografické reprodukce. Implicitní tlak na zkrácení čtyřleté mateřské dovolené povede jednak k tomu, že se dříve vrátí do pracovního procesu, ale i k tomu, že už druhé či třetí dítě nebudou mít. A logické prodloužení argumentu „mateřství by mě mělo co nejméně zdržovat v pracovní angažovanosti“ vede k závěru, že úplně nejméně mne zdrží, když nebudu mít dítě žádné. Už to zdaleka není okrajové řešení: nejméně celá třetina vysokoškolaček (v sousedním Německu už je to skoro polovina) z této generace zůstane celoživotně bezdětná. A méně kvalifikované ženy je začaly dohánět. Ivo Možný, Respekt 19/11
Jsem přesvědčen, že svět nám stále oznamuje přicházející katastrofy, vysílá jistá znamení a signály, ale my už nejsme schopni je vnímat a dešifrovat. Opustili jsme přírodu, zanevřeli na její tajemnosti a její komunikační schopnosti a vrhli se na technickou verzi s přesvědčením,, že je lepší, protože jedna a jedna jsou vždycky dvě. Ztratili jsme pradávnou víru v cykličnost života a smrti, úspěchu a neúspěchu, vzniku a zániku. Každý chce být úspěšný, nikdo nechce umírat, všichni chtějí stoupat a nikdo nemyslí na zánik. Tím jsme se odloučili od předvídání vlastní msrti, které indián umí, tak jako od předvídání katastrof. Mnislav Zelený Atapana, Mušle věčného návratu, LN 7. 5. 2011
Syndrom bitého manžela. S tímto názvem vstoupila na konci 70. let minulého století do odborné literatury trojice známých expertů na domácí násilí. Suzanne Steinmetz publikovala v roce 1978 stať s názvem „The battered husband syndrome“. Opírala se v ní o výzkum známé expertní skupiny kolem Murray Straus a Richarda Gellese.V reprezentativním výzkumu provedeném v roce 1975 na vzorku 2341 respondentů konstatovali autoři, že u 16 % párů se ve vztahu objevily v posledních dvanácti měsících opakované a různé podoby násilí. K vlastnímu překvapení pak dále výzkumníci zjistili, že rozdělení rolí násilníka a oběti uvnitř partnerských vztahů zatížených opakovanými projevy násilí dává následující obraz:
- · u 49 % párů postižených násilím se role agresora a oběti střídaly
- · u 27 % párů byl násilníkem vždy a neměně muž
- · u 24 % párů byla pouze žena násilnou osobou.
Podotkněme, že replika výzkumu v roce 1985, tedy o 7 let později, přinesla téměř shodné nálezy. Původní článek vzbudil velkou pozornost a také osobní nenávistné útoky vůči výzkumníkům. Stať vyšla totiž v době, kdy se právě podařilo etablovat domácí násilí na ženách jako závažný společenský a sociální problém. Vyváženější a vědecky (i genderově) neutrální pohled na domácí násilí nebyl v té době žádoucí. Feministicky orientované badatelky symetrii mužů a žen jako původců domácího násilí shodily ze stolu argumentem, že ženy jsou upřímné a otevřeně se k násilí přiznávají, zatímco muži ho tají anebo přímo popírají. Syndrom bitého manžela nebyl akceptován a nakonec zcela zapadl. Chyběly důkazy, že se skutečně vyskytují případy závažného a dlouhodobého týrání mužů ze strany partnerek. PhDr Ludmila Čírtková
Češi trčí z mezinárodních statistik v celé řadě „rodinných“ ukazatelů. Ze zemí OECD vydává ze státního rozpočtu na prorodinnou politiku méně už jen Slovensko. Jde ovšem o cílenou podporu pouze té části matek, která je ochotna rezignovat na kariéru. Češi mají k dispozici mimořádně dlouhou rodičovskou „dovolenou“ zkombinovanou s nedostatečnou nabídkou kvalitní sítě školek. Na trhu prakticky nefungují flexibilní pracovní úvazky umožňující matkám pracovat. Mateřství zde proto znamená výrazné zpomalení – a nezřídka i definitivní konec – kariéry. Bezdětné Češky v produktivním věku (mezi 20 a 49 lety) pracují stejně intenzivně jako ženy ve skandinávských zemích (vzývaných pro podporu rovnosti pohlaví) a výrazně více než Italky či Polky (kde tato agenda spíše vázne). S příchodem dětí jich téměř polovina najednou z trhu práce zmizí… Právě kvůli tomu, že mateřství je spolehlivý „zabiják kariéry“, ženy děti odkládají až na dobu, kdy si vybudují pevnější postavení v práci. A další rekord: nikde jinde v Evropě se za posledních dvacet let věk žen při porodu prvního dítěte nezvýšil tak dramaticky jako v Česku… Loňská studie Psychiatrického centra v Praze ukázala, že roste počet žen závislých na alkoholu a že celá pětina alkoholiček, které se dnes léčí, začala pít na mateřské. Velmi často jde o ženy vzdělané, které před mateřstvím budovaly kariéru a přechod od intelektuálně náročné činnosti ke zcela banálním plenkám prostě neunesly. „Celý život se připravují na kariéru a učí se být výkonné, ale nikdo je nepřipraví na psychické důsledky mateřství. Tedy anulování vlastního ega a sociální izolaci,“ říká Kateřina Jonášová… Nikde jinde v Evropě není tak málo rozšířená práce na půl úvazku. Zatímco evropský průměr je pětina, v Nizozemsku téměř polovina a v Německu či Švédsku třetina všech úvazků, v Česku takto pracuje – podle loňské statistiky – šest procent lidí… Proč je tedy mezi nizozemskými zaměstnanci podíl „part-timers“ téměř desetkrát vyšší než mezi těmi českými? Podle expertů nejde o objektivní příčiny, ale o kombinaci rigidního myšlení ve firmách na jedné straně a nečinného státu na straně druhé. Socioložka Lenka Formánková, která právě na Sociologickém ústavu Akademie věd začala pracovat na velké studii o flexibilních formách práce, například v pětisethlavé české pobočce jedné nadnárodní firmy před časem zjišťovala, v jakých odděleních by bylo možné zavést flexibilní formy práce. „Byl velký rozdíl v přístupu manažerek a manažerů, zejména těch starších,“ říká Formánková. „Ženy, které byly matkami, nebo uvažovaly o mateřství měly spoustu nápadů, jak by se v jejich týmu dalo pracovat z domova, nebo na zkrácený úvazek. Naproti tomu muži, hlavně ti starší, řekli, že to nikdy nemůže jít.“ Sylvia Lauder, Ženy v ofsajdu, Respekt 19/11
