Ženy mně furt ještě vyrážejí dech. Například včera jsem byl na kecáku v jednom novém baru. A tam má číša puštěný rozhlas, nějakou stanici, kde slepičí jen ženské. A teď to jede – orgasmy, dal mi kolíčky na bradavky… a to vám říkám jen ty nejnevinnější kousky. To je jako vyslechnout na pískovišti, kde hlídáte malý děti, jak si maminušenky vzorný povídají o porodu a životě sexuálním. To se nedá poslouchat. Ale v ženských je taky plno ušlechtilé oběti, jíž my muži nejsme schopni. Je v nich fascinující rozpor, rozumem nepostižitelný. Potíž je v tom, že čekáte anděla, a přijde ďábel, a to vždycky. Karel Nepraš, Kudlanky a já, Pátek LN 20. 5. 2011
Ve své praxi se často setkávám se situací, kdy manželka vyhodí v afektu po odhalení nevěře svého muže, přestože ho má ráda a je dobrý otec společných dětí. Nebojuje o něj, naopak ho zadarmo věnuje jeho milence… Žena si musí uvědomit, co vlastně chce. Čeho dosáhne, když sbalí manželovi kufry? Praxe ukazuje, že ztrácí manžela, děti přicházejí o otce a ještě jí hrozí samota… Každé ráno když se malujeme vytváříme svůj obraz určený mužům. Jen muži ho umějí číst. Zdravá pleť bez vrásek a kazů – od toho jsou make-upy. Velké plné rty vykouzlené rtěnkou mužům hlásí, že jsme vzrušené. A protože ženám při ovulaci tmavnou víčka, je dobré jim dodat trochu tmavšího odstínu. Ovšem, předstírat se dá jen do určitého věku, pak už nezbývá než se naučit skvěle vařit… A svou roli hraje i nezdravá emancipace žen v moderní společnosti. Dnešní doba vytvořila velmi mnoho emancipovaných žen, kterési navíc na své soběstačnosti velmi zakládají, což ovšem muži nemají rádi: s přehnaně emancipovanou ženou hrozí po svatbě boj o moc. Největším problémem je nekomunikace… Sexuoložka Laura Janáčková, Pátek LN tamtéž
Některé dámy tápají opravdu vydatně. Nejdříve mě to trápilo, kolik pěkných děvčat má v hlavě nesmysly a snaží se svět narovnat do svých snů, ale smířil jsem se s tím. Každý jdeme svou cestou. Mohl bych vyprávět. Je to provázané s celým laděním naší společnosti. A čím více na západ tím je to horší. Vůbec nemám pocit, že bychom měli dohánět západní Evropu, Severní Ameriku, nebo Japonsko. V mobilitě pracovní síly, technické vyspělosti, pracovních výkonech, době věnované zaměstnavateli, specializaci, konzumu… Máte pravdu, že stačí si uvědomit, že člověk může být šťastný i s málem. A že je správné (jednodušší) začít u žen. Mladý chemik, ekolog a terra pretista Vojta
Jediné, co má smysl, je láska. A nejen mezi mužem a ženou: prostě láska k bližnímu. Zřeknout se hmotných statků je jistě naivní, ale zvlášť z dnešního hlediska je mi to sympatické. Je mi to stokrát bližší, než jak se dnes každý někam žene. Aby si koupil ještě větší bourák? Vždyť je to směšné. Ve společnosti, v politice, všude. Připadá mi, že velká většina lidí dnes nedělá nic jiného, než aby se dostali na vedoucí pozice. Za každou cenu musí být šéfové, ředitelé divadel, a že se přitom chovají jak svině, to je nevzrušuje… Léta komunismu tady napáchala hrozné škody a lidé chtějí všechno dohnat, chtějí všechno mít a užít si, protože se jim to odpírala… Deset let chodím do jednoho krámu na Vinohradech a snažím se o normální lidský kontakt. Kdepak, všechno je marné. David Radok, LN 24. 5. 2011
Když jsem přišel do Prahy, stále jízdenka 60 haléřů a tramvaj byla plná. Je logické, že jak lidí v ní ubývá, jízdenka se musí zdražovat. Kdo dřív jel klidně kdykoliv, nyní si rozmyslí, zda to potřebuje. Náš svět je stále se zdokonalující stroj. My se v něm jen tak prožíváme od povinnosti k povinnosti. Všecko je jen za peníze. A jak jsem se dověděl, už budeme platit i za to, že něco můžeme mít zadarmo: Opencard. Ludvík Vaculík, tamtéž
Dav přestává být ovladatelnou masou a stává se občanskou společností. Lidé se nebojí velmi hlasitě říct, co si myslí o vládě. Bohudíky to vládním činitelům přestalo být příjemné a musejí se začít vážně zabývat úvahami o konci vlády, který přibližují i vnitřním bojem mezi vládními stranami. Když jedna ze stran zápasí s korupcí v prostředí dalších dvou vládních stran tím, že její šéf vydá instrukci, jak korumpovat, stává se vláda komickou a ručička na ciferníku ukazující míru vládní autority u obyvatelstva klesá k nule. Poplašené projevy pravicových politiků, jejich hysterické reakce na korektní projev jinak smýšlejících spoluobčanů ukazují, že mají nahnáno, že lži, jimiž se před rokem procpali k vládním pozicím, veřejnost prokoukla a že by měli pomýšlet na odchod do politického důchodu. Občané na tomto malém případě zjistili, že mají moc, a vědí i to, že náměstí jsou předehrou a volební místnosti slavnostním finále. Hesla z listopadových demonstrací roku 1989 už se opakují příliš často, ale v těchto dnech by se mi chtělo volat: Kdy, když ne dnes? a Už je to tady. (K projevům občanské neposlušnosti vyzvala žena, socioložka Tereza Stöckelová, pozn. aut.) Ivan Odilo Štampach
http://www.denikreferendum.cz/clanek/10653-tentokrat-se-lekli
Svět se zkrátka třese a nic nenasvědčuje tomu, že by se třes měl umenšovat. Spíše se hovoří o opaku. Stejně jako finanční krizi ani arabskou revoluci nikdo z expertů nečekal – a dodnes vidíme rozpačité články akademiků, které mají stejné téma: Jak je možné, že jsme to netušili? Ať tak, či onak, jisté je pouze to, že teď víme, že za horizont událostí nevidíme. Svět zřejmě nekončí (jak jsme se minulý týden přesvědčili), ale určitě končí v tom podání systému, který jsme znali… Filozofie, zdá se mi, se tak zacyklila ve své hyper-pozdně-post-moderní dekonstrukci, že dekonstruovala jaksi sama sebe. Rozložila se tak, že filozof je dnes odtržen od životného života a vtažen do života (modelově) simulovaného, že nemá k současnému dění často mnoho konstruktivního co říci.… Žijeme v situaci zbankrotovaného bankrotu, tedy v situaci, kdy se bankrot téměř nepřipouští, neb by měl devastující účinky na nás všechny. To, co dříve bylo odděleno (třeba Evropa a Čína), je nyní spojeno – a to téměř nerozlučně. Mohl-li by nám být osud Číny před generací lhostejný, dnes je náš vztah tak silný, že (podobně jako v osobním životě) by nás jeho rozpad, rozchod či rozvod šíleně bolel. I vzdálení se nám stali bližními díky globalizaci, což má své slavné, ale i stinné stránky – jsme totiž na sobě všichni závislí. To se ještě v historii nikdy nestalo. Tomáš Sedláček
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=13264
Jestliže se Dylan počátkem 60. let min. stol. nevědomky postavil do čela vzpoury, když vyzýval tehdejší rodiče, aby „přestali kritizovat, čemu nerozumějí“, a „uhnuli z cesty“ svým dětem, neboť „časy se mě-ě-ní“, o padesát let později rezignovaně zpívá „lidé jsou cvoci a doba je divná, jsem trochu v pasti a trochu mimo, kdysi mi na tom sešlo, ale svět se změnil. Ten oblouk se zdá být povědomý. Michael Žantovský, LN 24. 5. 2011
Indiáni Amazonie, kam jezdím už čtyřicet let, vychovávají své děti bez velkých řečí, až se může zdát, že je vlastně nevychovávají. Mrňata pobíhají po osadě, všude vlezou, a přesto se jim skoro nic nestane, Jsou neustále ušmudlaná, ušpiněná, že by se naše matky nad nimi slitovaly. Hrají si s kamínky, větvičkami, se zvířátky. Nikdy jsem je ale neviděl plakat, zlobit, nikdy sebou vztekle neházely o zem, nikdy nezlobily rodiče a nedělaly jim naschvály. Vždy byly usměvavé a šťastné, jako jejich rodiče… Indiánské maminky vychovávají své ratolesti k absolutní volnosti, a ty si tak přirozeně zvykají na nebezpečí, kterému se podvědomě a intuitivně vyhýbají. Mnislav Zelený-Atapana, LN 30. 5. 2011
