Anebo by se to mohlo jmenovat Filipika proti přílišným pesimistům, přestože, nebo právě proto, že vím, že původní kritika suši, která mne inspirovala, byla myšlena v dobrém úmyslu. Nebudu zde rozebírat počátky delší diskuse (na téma duchovní Cesty, která může začít třeba tím, že se adept praktického duchovna, jenž se vždy neomylně vrací do bažin své nepozornosti, naučí v nějaké místní restauraci, kde připravují Japonci suši, krájet a být pokorný a disciplinovaný, a třeba se pak, jako jiní podobní, dostane i do Japonska), ale znovu naznačím, že příliš pesimismu škodí zdraví a selsko rozumnému úsudku.
Psychologicky vzato má naprostá většina lidí suši podvědomě spojeno nejen s lákavou módní exotikou, ale taky s (velmi mylnou) představou zdravého dietního jídla. Když se poptáš veterinářů, žádný nedoporučí konzumaci syrového rybího masa ani v té nejluxusnější suši restauraci, protože ryby (a je docela jedno jestli z farmového chovu nebo divoce žijící lovené) jsou docela vydatným zdrojem parazitických onemocnění, píše v e-mailu adeptka zdravého a duchovního způsobu života, ale vylévá s vaničkou dobře myšleného varování i dítě původního úmyslu a z kontextu vyjmuté souvislosti.
Za ony dva měsíce v Japonsku v roce 1979, a vždy, když jsem pak v 90. letech měl možnost v New Yorku, nebo v Londýně, třeba v suterénu supermarketu, zblajznout nebo odnést si domů Japonci právě vyrobené suši, mne nikdy ani nenapadlo podezírat tohle dietní a krásné (a tam laciné) jídlo z nějakých nekalých úmyslů. Platí zde navíc i to, s jakou chutí a myslí jsem si na suši vždy pochutnával. Je to jako s porodními asistentkami, které nastudovaly patologické porody a poté měly ve své praxi enormně zvýšený výskyt císařských řezů: jejich mysli byly plny traumat a patologií, podvědomě je očekávaly, a ony se dostavily. Lidské tělo je zázračné i v tom, že když se mu něco (hudba, cizokrajné jídlo, které předtím nikdy nejedl, vlhkost deštného pralesa, nebo slumy v Kalkatě) líbí, a je tedy uvolněné, klidně snese i jinak škodlivou hlasitost, syrové ryby, aniž by je vyzvrátil, nápor 100% vlhka a vedra, nebo virů a bacilů z posvátné, ale velmi kalné řeky).
Přesto vnímám princip suši-krájení jen jako poměrně zbytečně nafouknutou bublinu. Stejně mistrovskému krájení na tenko (a tím i dosažení maximální pozornosti, tenkých a pronikavých myšlenek…) lze přece stejně dobře dosáhnout třeba zvládnutím krájení pršutu nebo parmské šunky. I tihle odborní kráječi jsou ověnčeni nejrůznějšími cenami, musí se umět dokonale soustředit na řez a tedy i na jedinou věc, stejně jako mistři suši, tvrdí zdánlivě logicky pisatelka, ale zase má je tu svou, kritickou a záměrně (či nepoučeně) jen část celku odhalující pravdu. Možná jsem nepotkal ty správné kráječe pršutu, ale v Chorvatsku jsem hovořil jen s těmi, které by nikdy ani nenapadlo uvažovat o svém noži jako o nástroji vlastního duchovního pokroku (jak o tom uvažují tibetští mistři řezníci, nebo japonští výrobci mečů, nebo zahradní architekti). Jeden takový, když jsme po něm chtěli, aby ráno na švédském stole byla i syrová zelenina, se vyděsil: Vy jste králíci? To se dá jíst?
Zatímco japonské (buddhistické) zahrady sice možná pro nepoučené vypadají jako jen trochu udržovanější naše zahrady, ale za každým kamenem, stromem, keřem, je desetiletí meditace a trpělivé práce, a právě tohle podvědomě pozitivně ovlivňuje a transformuje člověka, který se zahradou „jen“ prochází – i za umělcem, který připravuje před zákazníkem suši, a umí krájet tak meditativně a soustředěně, že těmto velmi pozitivním vlastnostem podvědomě učí (a u pravidelných zákazníků i naučí) i zákazníka, který sedí půl metru před ním, jsou roky meditace prací (třeba krájením). Přístup těchto mistrů je roven přístupu samurajů ke svému meči (na světě neexistují ostřejší a dokonalejší kovovýrobky, a není to způsobeno jen řemeslným mistrovstvím, ale právě a také i duchovním přístupem…) který tam jezdí Evropané a Američané studovat.
A cestování? I Bodhidharma cestoval z Indie, kde zrovna duchovnost zformálněla, do Číny, a desítky slavných zenových mistrů cestovaly (za duchovností, právě tak jak mohl a měl za suši, a tedy hlubinnou duchovností, cestovat hoch z Prahy) z Japonska do Číny, kde zrovna žili ti nejlepší zenoví mistři a učitelé. Tento duchovní turismus (ale tomto případě vždy jde spíše o pouť) prospívá nejen jednotlivcům, ale celým společnostem. Vyhledávat jen negativní detaily je stejně nesmyslné, jako obviňovat mistry bonsajáře, že trápí mladé borovičky a uštipují jim větvičky. Vždy je nutno se ptá na původní (v tomto případě duchovně pozitivní a adepta zušlechťující) úmysl.
Jenže nám zase krátkozrace nedochází široké souvislosti: lidi si jezdí (poněkud zbytečně) po celém světě pro draze zaplacené zkušenosti, které by (kdyby byli pozorní), mohli načerpat stejně dobře (ne-li lépe) i z domácích zdrojů a od místních učitelů, píše kritička turismu a suši, jakoby zapomněla, že v našem čase a v naší civilizaci už mistři řezníci, kráječi, a duchovní učitelé pár generací nejsou, a proto je třeba si za nimi zajet přes půl světa, a vrátit se (osvícen) a šířit pozitivní zvěst o potenciální duchovnosti za každým mistrovským výrobkem.
Je, myslím, docela zbytečné trmácet se do Japonska nebo Itálie nebo jinam (a plýtvat leteckým palivem a prohlubovat tak svoji ekologickou stopu), když se lze přece velmi dobře naučit natenko uspořádat své myšlenky třeba krájením babiččiných nudlí… tvrdí na první pohled správně, ale úplně vedle, protože nezná původní úmysl hocha, kterému jsem kdysi poradil, aby se nechal zaměstnat v nějaké suši restauraci v Praze. Ano, kdyby šlo jen o krájení (syrových ryb), měla by pravdu. Nemá ale pravdu, když píše, že přijmout dovednost a naučit se potřebnému ztišení můžeme kdekoliv a od kohokoliv, kdo nás má čemu naučit, ovšem pouze chceme-li to vidět… takto, když vybírá z kontextu úmyslů jen ty negativní, střílí vedle terče, jakkoliv míří dobře: Zkušená ve světě je dobrá věc, ale netřeba ji hltat za každou cenu, to by bylo taky jen „přežírání“ se exotikou s nejistým výsledkem (třeba jako tančení ausgerechnet zrovna a jen na pláži Goa, stejně jako relativní nezbytnost indického ášramu, japonského zenového kláštera, tibetských osmitisícovek, amazonského pralesa…). Osvícení není zaručeno prostředím.
Ano, ale… Přestože jsem tu tehdy měl pana doktora Tomáše, jel jsem přes půl světa do autentického japonského zenového kláštera, abych přímo u pramene zjistil, jak špatné překlady vedou české nadšence zcela špatným směrem (a svého jihokorejského zenového mistra jsem pak našel v Polsku). Kdybych se řídil třeba jen tím, co se o Japonsku a duchovnosti psalo u nás (mám dodnes tlustý sešit plný novinových a časopiseckých výstřižků z té doby), nikdy bych se tam nevypravil a nebyl bych to, co jsem.
Znovu naznačuji, že přehnaně kritické vybírání negativních detailů, ač původně v dobrém úmyslu pomoci informovat druhé, škodí duševnímu i tělesnému zdraví (tělo i mysl jsou staženy, a proto reagují na energie zvnějšku bolestivě) a celkovému nasměrování i samotných kritiků a kritiček. Ano, syrové ryby nejsou pro každého (ale zde člověk sní jen šest kousíčků jednou za měsíc), a Japonci (kteří jí ryby prakticky denně) mají zvláštní gen, který jim umožňuje celkem snadno strávit např. mořské řasy, které by, dlouze neuvařeny, nadělaly našim střevům problémy. Ano, možná ten gen mám taky, stejně jako spousta jiných Čechů, a nadšeně a slastně konzumovat různé syrové ryby a mořské houby mi ani tehdy nedělalo žádné potíže. Stejně jsem ale přesvědčen, že za 51% mých tehdejších a od té doby stálých kulinářských a stravovacích úspěchů stojí mé nadšení a pozitivní přesvědčení, že je to dobré…
Jinými slovy, ten, kdo podlehne negativní propagaci škodlivých aspektů té či oné činnosti, a uniká mu původní úmysl, bude mít, co si (podvědomě) naprogramoval: slabý imunitní systém, který si s různými parazity kolem (kteří jsou přitom běžnou součástí našich životů) prostě neporadí. Takto jednostranné informování je ve svých důsledcích spíše medvědí službou, než pomocí. Pokročilý adept duchovna realitu (která je často otřesná) nepřehlíží, registruje ji, ale nenimrá se v detailech (netrénuje a neposiluje negaci i ve své mysli a ve svém těle tím, že o negacích čte, uvažuje a dokonce je šíří) a rovnou nabízí pozitivní řešení.
Hoch, který se tedy (genetika, vliv nefunkční rodiny atd.) ne a ne duchovně a lidsky najít, a přitom už umí solidní backhand a soustředěně vyplít celou zahradu, jen to fikne, a dálněvýchodní metody jej zdravě fascinují, by se podle mne měl tady v Praze naučit v nějaké suši restauraci pokorně meditovat krájením (syrových ryb a zeleniny a tofu) velmi na tenko, aby se posléze dostal na zkušenou do Japonska, a i jeho myšlenky pak byly tenčí a tenčí (a tím i průraznější)… a krájení syrových ryb (o kterých by se tam zcela jistě naučil víc než z učebnic v Česku), a pobyt v blízkosti mistrů svého řemesla by ho popostrčil na Cestě tak vydatně, jak by k tomu v jeho domovině nikdy nedošlo. Vím o tom své: i já jsem musel na druhou stranu Země, abych sebe (a svou společnosti) konečně uviděl z nadhledu a v souvislostech, a tedy i v nadějích a možnostech.
Těm, kteří jen kritizují (a všem ostatním ze všech těch katastrofických zpráv a informací panikařícím) tedy vzkazuji: když sbíráte informace o negativních aspektech života (a konzumace) současnosti, a pak o nich přednášíte a rozesíláte je všude kolem, usmíváte se? Zcela jistě ne. Rada je jednoduchá: sbírejte informace, abyste mohli s úsměvem poradit něco pozitivního. A nenoste si práci domů. Například teď už víte, že s jinak pro Čecha nestravitelnou syrovou rybou, snězenou v extázi exotiky a nadšení z dokonalých barev a tvarů toho, čemuž se říká suši (nebo sašimi), si váš (předchozími šokujícími a hororovými informacemi nestažený) žaludek hravě poradí.
Suši (Japonci jsou nejzdravější a přes všechny přírodní katastrofy nejdéle žijící národ na světě) budiž pochváleno.
P. S.: Pozorní čtenáři zcela jistě dobře vědí, že titulkem a závěrečnou pochvalou nechválím ty, kteří módně suši zneužívají, ale všechno to zdravé, krásné a duchovní, co suši jako takové přinášejí.
