Vážený pane, chtěla bych Vám moc poděkovat za Vaši dosavadní osvětu o přirozených porodech. I mé biologické hodiny tvrdí, že je ten správný čas na přírůstek do rodiny (je mi 29 let). A moje situace v práci je tomu značně nakloněná (buď mateřská nebo změna zaměstnání)… volím mateřskou. Jsem totiž už osm let u stejné firmy. Snažím se meditovat a myslet na miminko, nabízím dušičce u mně místo pro znovuzrození. Představuji si krásného chytrého zdravého a šikovného chlapečka, kterého porodím přirozeně.
Dobry den, chtela bych Vam moc podekovat za inspiraci. Jsem v desatem tydnu tehotenstvi a myslim si ze diky vasemu blogu nepocituji zadne tehotenske nevolnosti a tehotenstvi si v podstate uzivam. Mam pocit ze pro zadne neprijemnosti nemam v hlave misto. V praci jsem dostala vypoved a jsem za to moc rada. Volno ktere mi tim zaměstnavatel poskytl vyuziji pro navazani uzasneho vztahu mezi mnou a detatkem. Jeste pred otehotnenim jsem si pro miminko vymyslela kratounkou mantru: mas zdrave (krasne) telo synku, umis se smat, uhodnes kazdou hadanku (zazpivas kazdou pisnicku, preskocis kazdy potucek) mas vsechny rad. Nebo mu zpivam jen tak beze slov pouze melodie, ktere mne napadnou, to tedy vetsinou v praci nebo kdyz jedeme autem. Verim, ze to bude nejkrasnejsi, nejchytrejsi nejmilejsi a nejhodnejsi dite pod sluncem, ze bude Osvicenym… S pritelem jsme se bavili o porodu doma, podpori mne v tom a tak uz nezbyva nic jineho nez se tesit. I presto ze jsme v garsonce bydleni prozatím neresime, ani nechci, stehovani by byla opravdu zbytecna stresova zatez. Svatbu taktez neplanujeme. Myslim si o ni to same co o stehovani. Jsem ted a tady v mysli s milovanym miminkem a jsem neuveritelne stastna… Mockrat Vam za to dekuji. Muzete mi, prosim, jeste poradit jak se da jeste s miminkem komunikovat? Prijde to samo, nebo je treba tomu nejakym zpusobem pomahat? S pozdravem a uctou k vasim vedomostem a myšlenkám…
Po přednášce množství pozitivních reakcí. Poptávka po záznamu (v párech ten druhý hlídal děti) Jeden nový host na zazenu druhý den. A hned při společném zpěvu takový krásný alikvot, až jsme se na sebe po praxi smáli jako malé děti. Knížky jsme rozdělili i do svitavské čajovny přítelkyně. Baraky také dělají svou práci…U mě osobně: Zradikalizoval jsem svůj psaný projev. Mám více odvahy do dalších akcí týkající se „rozšiřování vědomí“. Nová chuť do zenu. Vlastně to mám podobně. Zajímám se a též tlumočím ostatním o vše otvírající, ale ten vnitřní základ je holt zenový.
Moc děkuji za dnešní text Jak to bývá se ženou, kterou muž nebije, protože jsem na něj už dlouho čekala a přišel v pravý a nejlepší čas :o) Tomuhle úplně rozumím! Nic mě nerozčiluje, je to přesně ono! Vedle Unconditional love a zachraňujících Japonek další velká radost. Přiznám se, že mě vždycky zaráží, když píšete nebo mluvíte o ženách jako bohyních a mužích jako chudácích, kteří podléhají jejich uječenství jen kvůli oblinám nebo čemu…? Nikdy jsem jako žena nic takového necítila, nechtěla, chtěla jsem muže, který se o mě postará, budu ho moct s láskou poslouchat, bude mě s láskou převyšovat, bude mě s láskou učit, a já jeho hřát a obdivovat, až jsem si říkala, jestli nejsem divná, ale mnoho mých známých žen v krizi vlastně popisovalo přesně nedostatek toho všeho. Často mě napadlo, ten tvůj by si tě měl srovnat, holka :o) Myslím, že poslušnost a pokora je přirozená ženská vlastnost,jen se nám nějak vytrácí z repertoáru, ale možná je to také tím přístupem mužů, ne? Že chtějí mít doma vlastně někdy ženu a někdy kámoše….to možná ale bude tím komunismem, odtržením od mateřské role, zaměstnáním místo výchovy. Já to poznala, když jsem musela od dětí do práce a můj invalidní muž s nimi byl doma. Vždycky jsem zavřela dveře bytu a deset minut za nimi klečela a brečela steskem, jak mě mrzelo jít od nich pryč. Myslím, že takhle to cítí každá máma. Komunismus možná tohle všechno serval. Snad se vydáme nazpět, já tomu chci věřit. Pořád divočejší, láskyplnější a poddajnější, taková bych chtěla být.
Četla jsem Unconditional love. Tam je tolik lásky! Brečela jsem. V srdci to tak máme…jasně, naprosto jasně, ale ty zbytečné blbosti, úvahy nám to jasné všechno dokáží tak dokonale zastřít. Je to krásný text. Vysvětlujete a přitom z toho ta láska tolik sálá, to je úžasné. A přitom to není ani sebeobětování ani závislost…prostě láska se vší tou pokorou,co k ní patří. Ale také mi došlo, jakou různou optikou lze takový text číst, ufff. Je to vždycky jen na nás samých. Děkuju za ten vhled. Četla jsem také před tím Váš blog Jak jsem dokázala zůstat ženou a nevím, proč mě to slovo pokora napadá zase a znovu. Asi bych to zatím nedokázala tak jasně popsat jako ta žena z Londýna, vím, že se nyní něco ve mně velmi mění. Co téma menstruace a menstruačního cyklu jako námět na knihu? Četla jsem Rozkvétající ženu, ale to je opravdu o tom prvním kontaktu, ale napsat něco čistě ženského. Jenže já bych tam určitě tolik obdivovala muže, že by to asi většina žen ani nemohla číst :o) Otevřela jsem to téma ve škole a pár studentek mi napsalo texty (jsou to dívky z těch nejjednodušších oborů, úplně prostinké, jen pro upřesnění)…
Vážený a velmi milý pane, právě čtu vaši asi pátou knihu a vždycky vám chci moc a moc napsat, tak jsem se k tomu konečně odhodlala. Chci vám moc poděkovat za vaše nádherné knížky, za to, co ve mně dokážete vyvolat, jak se každá buňka mého těla, moje mysl a duše vždy tetelí blahem, že si zase budu číst a bude plně vědomá a šťastná, protože se vším, co píšete, se úplně ztotožňuje. Takže vám nesmírně děkuju za vaše knihy a za vás! S obrovskou úctou a láskou…
Ked si mi kdysi dorozpraval kosatcovu zenovu prihodu, bolo mi hned jasne preco tie ostatne kosatce vytrhal a nechal len jeden dokonaly (neslo samozrejme o to, ze by tie ostatne neboli dokonale), ale naco sa rozptylovat a stracat v mnozstve ked takto by sme stratili „focus“ a podstatu toho na co sme tam prisli (obdivovat krasu kosatca) a pre les nevidiet strom… Hmmm… ale vzapati som si uvedomila vlastny limit… ze pochopenie a prakticka cast (skutocny fakt vytrhania kosatcov) je nieco ine… bola by som schopna to urobit? A napadlo by ma to vobec?
Myslím, že už jsem se s těmi vytrhanými kosatci smířil. Stály prostě v Cestě jeho příteli, který se upnul k obdivu velkého množství, kvantity a „zahrádkářské senzace“ neobvyklého druhu květiny. Brzdila mě současně snaha o ochranu přírody, to je pravda. Trhat a ničit rostliny, které jsou vzácné je špatné. Vlastně to, co nutí lidi v současnosti přehnaně, až sentimentálně, chránit přírodu, je převládající obdiv a touha po kvantitě a stále větším množství, konzumu, Růstu a jeho zvyšování. Takže ten zenový mistr (ve svém příteli, ale od té doby hlavně v dalších lidech, pozn, aut.) utnul něco, co mohlo přerůst v cosi ničivého a v důsledku mnohem horšího, než zpustošený záhon kosatců (tedy až na ten jeden). Přerůst v to, co máme kolem sebe my dnes. A to je vážné… Kde ovšem rostou záhony kosatců např. naší politické reprezentace ví Bůh. Kdyby mi někdo poradil, neváhám a trhám. Doufám, že je alespoň moc nezalévám. No … nezbývá než jít po té své Cestě. Na 100%. :) .
Ještě jednou, protože tohle evangelium zatím, zdá se, nikdo nedopochopil: V USA rychle roste počet domácích porodů, za čtyři roky o neobvyklých 20%. Domácí porod je levnější, uvádí jako nejčastější důvod Američanky, které se rozhodnou přivést potomka na svět mimo porodnici. Informace vyplývají to ze statistických údajů shromážděných americkým střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí, o nichž ve středu informovala agentura AP. Z 4,2 milionu porodů v USA v letech 2004 až 2008 jich více než 28.000 bylo doma. Nejvíce se k tomuto kroku odhodlávají bělošky – v roce 2008 to byla jedna z 98. U černošek to byla jedna z 357 a u žen hispánského původu jedna z 500. Příčin, proč se ženy vracejí k porodům doma, je několik. V zemi, kde není povinné zdravotní pojištění, patří k častým důvodům to, že domácí porod vyjde mnohem levněji. Dalším je snaha se vyhnout nadměrné lékařské kontrole, strach ze stresu vyvolaného cizím prostředím a nemocničním personálem či například špatné zkušenosti z předchozích porodů. Podle studie z roku 2005 není v USA rozdílu v novorozenecké úmrtnosti v domácím či nemocničním prostředí – na tisíc porodů zemřou v obou oblastech v průměru dvě děti. ČTK 6. 7. 2011
Díky za tvé knihy a audio, které již delší dobu monitoruji a nechává se jimi ovlivňovati. Jsi prostě borec. Po přečtení „Když už i Dalajlama“ mohu jen souhlasit… jsem si dovolil tě titulovat na „krále všech prudićů“.
Máš pravdu a svět fakt potřebuje změnu ve formě alternativního (promeditovaného) přístupu. Na co jsou řeči o lepším světě, bez toho, aby se člověk sám nezměnil /neměnil/. Prvně jsem slyšel pořady na Čro 3 a dále četl zajímavé články v Barace, již před léty. Medituju a cvičím jógu už léta. Pozvolna jsem si uvědomil, že ten, který začínal, není již tím, kdo je dnes. Ale je to tak správné (odkládat slupky). A dle tvých rad říkám už dnes „To je to pěkné!“, nikoli jako dříve, že to všecko stojí za… Takže tak… vlastně si neumím představit, že bych ti nenapsal. Poňač od úmrtí Eduarda Tomáše jseš jediný člověk, kterého opravdu toužím potkat…
Osobně: když novou pálkou zasmečuji míček přesně a nechytatelně na růžek stolu, a vzápětí bočním obloukem (ano, je přímo vidět, jak jsou míčky tak rotované, že létají ne přímo, ale obloukem) přesně na druhý růžek stolu, až Vašek obdivně zkamení… když mu prudké míčky pálím třeba pětkrát přesně na stejné místo do jeho backhandu, aby se to naučil vybírat… když už dokáži instinktivně nastavit pálku prudkému smeči partnera (protože tady pod ořešákem nikdy nejsme soupeři) a konečně začínám tyhle nečekané údery ven ze stolu vracet, a stále častěji dokonce vědomě do jeho protipohybu)…když se mi podaří sidespin, tedy udeřit míček z boku tak, že po dopadu prudce uskočí stranou a překvapí… když se oba smějeme, až se za břicha popadáme, a dnes nás napadlo, že by to měl někdo natočit do mp3: posluchači by slyšeli jen pig pong ping chachacha ping pong ping ping třísk hehehe chachacha cháááchááá hééé…
