Ve své knize Mystika Západu psychoanalytik a mediální odborník Jan Stern použil termín „psychotický“, a v článku v týdeníku A2 jej vysvětlil. Protože je jeho pohled velmi neobvyklý, a právě proto pádný a nepředpojatým čtenářům a zájemcům snad revolučně srozumitelný, ocituji a doprovodím letmým komentářem. Je nejvyšší čas (ale spíše je již pět minut po dvanácté) odhalit i ty nejvytrvalejší a nenapadnutelné mýty o sobě samých a přiznat si, že jsme jen oběti obětí. Doporučuji přestat po každém odstavci a pozorně vše pročíst znovu, a domýšlet (sociální, dějinné) důsledky. O to snadněji se vám budou číst závěry, které Jan Stern naznačuje ve svém článku Psychotická sociálnost.
Naznačuji dále, že výsledná zjištění jsou sice pro většinu revoluční, ale veřejnost (zvláště ta odborná, včetně Jana Sterna) stále ještě odmítá akceptovat názory stále přesvědčivěji poukazující na to, že skutečná příčina všech psychotických potíží (lidstva) leží už v těhotenství a pak v období porodu, kojení a v prvních sedmi letech života každého člověka. A také třeba v tom, že traumaticky porozený mladý muž musí na vysoké škole studovat psychotické dějiny lidstva a toho kterého oboru (přitom naše babičky věděly, že kdo kydá hnůj, nasmrádne). Doufám, že pravidelným čtenářům a někdejším účastníkům mých seminářů dojde i případné „konečné“ a veskrze preventivní řešení: přirozený orgasmický porod, chválení dětí a partnerů, a snaha o a dosažení osvícení (nebo alespoň zvládnutí každodenní praktické duchovnosti).
Psychoanalytik Wilfred Bion kdysi na Tavistocké klinice v Londýně pozoroval dynamiku psychotických skupin. Nechal vážně nemocné pacienty žít skupinový život dle jejich vlastních voleb a nezasahoval do něj mocí psychiatra. Dovolil pacientům bez omezení se spolčovat, komunikovat, intrikovat, vytvářet spojenectví i projevovat nepřátelství. Brzy si povšiml, že psychotici vytvořili tři druhy skupin.
Jeden typ skupiny si hledal absolutního vůdce, kterého pak bez výhrad poslouchal. Členové byli na vůdci závislí a podřízení jeho vůli zlepšovalo jejich psychický stav.
Druhý typ psychotické skupiny si především definoval nepřítele, kterého je bezpodmínečně nutné napadnout, aby skupina přežila.
Třetí typ skupiny byl pro studium velmi zajímavý. Členové se v takovém společenstvu shromáždili kolem nějaké milenecké dvojice a začali spřádat fantazii o tom, že dvojice přivede na svět dítě, které se stane spasitelem skupiny.
Skupiny s božským vůdcem vznikají stále kolem nás, říkáme jim sekty, ale princip si podržely i které velmi uznávané instituce a jistě nám všem dojde, že ve 20. století tuto psychotickou pozici zaujaly dokonce celé národy, nikterak „kulturně zaostalé“. Mesiánská skupina věřící v dítě, které přijde a spasí, zaručeně vrhá ostré světlo na dějiny křesťanství. Paranoická skupina, fixovaná na nepřítele, je při pohledu na barvité dějiny 20. století také jasná.
Uff. Můj komentář je celá desetiletí stejný a přímo i mezi řádky navozuje stále stejné (a veřejností zatím nereflektované) otázky: Co když svět vypadá jak vypadá (a vypadal), protože se lidé rodili traumaticky, tedy poškození? Nejsme jako lidstvo spíše přehlídkou individuálních a kolektivních psychotických skupin než homo sapiens sapiens? Není naopak závratné pomyšlení, že by stačilo informovat ženy, a rodit děti přirozeně, orgasmicky, tak, aby většina novorozeňat přišla na svět usměvavá, geniální, zvědavá a zdravá? Nemohl by začátek nápravy věcí lidských začít tak (finančně nenáročně), že bychom my dospělí do sedmi let děti neustále jen chválili, a nepřekáželi jim ve hrách? Nebylo by to lepší a rozumnější vyzkoušení názorů některých prenatálních psychologů, že za tři generace by tak svět byl místem bez násilí, a psychiatrické ústavy a vězení a další instituce by byly zbytečné (a o psychotických stavech by se učili jen studenti historie)? Je rozumné pasivně čekat na to, že k tomuto prozření (a následné terapii porody) dojde samo o sobě, bez naší usilovné snahy, a lidstvo se svou sociálně a kulturně katalyzovanou inteligencí bude jen nepovedený pokus, planeta se otřepe (Potká planeta planetu. Jak se máš? Ále, chytila jsem lidi. To nevadí, to přejde…) a začne znovu, jinak?
P. S.: Jan Hnízdil se v podobném stylu prognosticky zamyslel nad činy amerického Korejce a šíleného Nora Breivika: Čo i Breivik měli svůj plán do detailů promyšlený. Vraždili mlčky a soustředěně. Jako profesionálové dokonale ovládající neosobní způsob zabíjení. Použití moderních „palných“ zbraní přitom vyžaduje technickou dovednost a dokonalou koncentraci. Na morální úvahy nezbývá prostor. Sociální psycholog R. Baumaister dokonce hovoří o „nízkoúrovňovém myšlení“, které popisuje jako „velmi konkrétní, zúžené a rigidní uvažování, zaměřené na tady a teď a na detaily jednání agresora, při němž dochází k naprosté identifikaci s akcí“. Soustředění na detaily totiž vrahovi umožňuje vyhnout se přemýšlení o tom, že oběť je také člověk. Podle Baumaistera „Nejenže tento postup umožňuje zabíjet efektivněji, ale také chrání před pocity viny, které by mohly akci narušovat“. Šílené činy Čo-Sung-hua a Anderse Behringa Breivika jsou v souvislostech stavu současné společnosti vysvětlitelné. Můžeme se jen obávat, že nejsou poslední. I mezi našimi politiky a spoluobčany je řada těch, kterým jsou blízké extrémní názory na soužití lidí odlišných kultur a vyznání, psychopatů, neznajících soucit, stud ani svědomí. Je nezbytné je identifikovat a varovat před nimi. Pokud se jim dostane do ruky zbraň nebo moc, je otázkou času, kdy je, „v zájmu vznešených ideálů“, obrátí proti nám.
Kontrolní otázka: do které skupiny psychotiků byste Breivika zařadili?
P. P. S.: Téměř s jistotou tvrdím, že se Anders B. Breivik narodil traumaticky, nebo císařem, a že už v těhotenství měla jeho matka psychické potíže. Jeho otec od rodiny odešel, když byl Andersovi jeden rok. Anders je tedy typický hmotně zabezpečený (emočně nedovyvinutý a labilní, protože medikalizovaně, tedy traumaticky porozený) Zápaďan, který v pubertě pak nedokázal navazovat vztahy, neměl žádnou dívku (na jednu stranu přísný puritán, na druhou si hodlal těsně před útokem objednat dvě dražší prostitutky), a žil a žije ve vlastním imaginárním (internetovém) černobílém světě rytířských představ o tom, jak zachrání bílý svět.
