Eurozónu časem opustí některá ze členských zemí, myslí si slavný finančník George Soros. Evropa nemá žádný plán B, musí si přiznat, že současný systém je neudržitelný, jinak se blíží ekonomickému kolapsu, řekl, a uvádí tak mé další, tentokrát poněkud prognostické výpisky (z četby tisku), se kterými se roztrhl pytel, a které rozhodně nejsou optimistické. Mnoho jevů v naší zemi ukazuje, že nechřadneme ani ekonomicky, ani slabostí demokracie, ani úbytěmi občanské společnosti… Naše choroba je stav blízký mravní agónii. A v této havarijní situaci máme bohužel prezidenta bez mocné a neotřesitelné mravní autority, píše režisér a básník Miloš Horanský (LN 27. 6.2011).
A tamtéž analytička LN Lenka Zlámalová uvádí: V roce 2006 zveřejnil francouzský ekonom Cahuc rozsáhlou studii s názvem Společnost nedůvěry. Srovnával v ní, jak si lidé věří mezi sebou navzájem, a jak věří různým institucím, od parlamentu, přes soudy, policii a odbory. Skoro ve všech kategoriích vychází z Evropy nejhůř Francie, Česká republika a Řecko… To nedůvěra společnost ničí. V zemi, kde si lidé nevěří, jde všechno hůř a žije se tam hůř.:
Jenže, „dámy a pánové, člověk je ústředním problémem světa. Musí býti nutně i problémem budování našeho státu. Musíme nalézat našeho člověka, musíme jej vyhrabat z kolektivu, z masy, do které jsme ho nechali zapadnout. Musíme ho naučit učení.“ To jsou slova Jana Antonína Bati při promoci na počátku třicátých let minulého století na brněnské technice… Na tento starý ověřený český recept na úspěch jsme zapomněli… Problém vlády Petra Nečase je o to větší, že ztratila i značnou část příznivců v řadách inteligence a středních vrstev, kteří by jí mohli pomoci reformní kroky veřejnosti vysvětlit, když zcela nezodpovědně nadřadila ekonomické učebnicové poučky nad všechny ostatní hodnoty, které nám zřetelně ukazují, že za vyspělým světem zaostáváme a zaostávat budeme ještě rychleji… Na jedné straně tato vláda sice tvrdí, že malý stát může přežít jen díky exportu zboží s vysokou přidanou hodnotou, tedy díky náročným technologiím, ale na druhé straně v rámci úspor škrtá výdaje na školství, ač podle průzkumu PISA víme, že kvalita českých žáků a studentů se dramaticky propadá. Vláda to sice rovněž ví, že pokud to nezměníme, zhorší se kvalita českých škol a za dvacet třicet let, protože nebudeme mít kvalifikované lidi, na to doplatíme. Ale protože zvýšení investic právě do škol, vědy a výzkumu není schopen ve své vládě prosadit, usvědčuje ho to ze slabosti. Sečteno a podtrženo: vláda slušného Petra Nečase nejspíš hlavně kvůli jeho malé vůdčí schopnosti a velké síle a razantnosti ekonomických ministrů proti sobě popudila během krátké doby většinu občanů, zapomněla na to, proč byl Baťa úspěšný, zneužila slovo odpovědnost a pustila se do boje s většinou svých občanů: Takový nerovný střet nemůže nikdy vyhrát. Pokud si to neuvědomuje, není jí pomoci. Karel Hvížďala
Mezi tehdejšími povodněmi však přišlo i několik extrémně suchých let, což málokdo čekal. V roce 1894 publikoval docent meteorologie F. Augustin tenkou knížku o suchých a mokrých rocích v Čechách, v níž století po století popisuje historii českého sucha. Třeba o 15. století píše, že se „vyznačuje nejen velkými povodněmi, ale též velkými vedry a výstředními případy sucha. Tak bylo roku 1425 horko veliké ve žních, že od horka lidé mřeli a na poli pracující padali. Roku 1442 bylo velmi žalostivé léto a veliké sucho, že se v mnohých vesnicích dobytku vody nedostávalo a honili lidé dobytek do jiných vesnic a městeček a řval dobytek po polích chodě.“ Od roku 1804 už bylo možné v Praze díky klementinské pozorovatelně přesně stanovit množství srážek. Nepravidelně přicházející suchá léta byla zaznamenána například v letech 1809, 1825, 1826, 1832, 1834 a 1835. Augustin konstatuje, že v každém století nastalo nejméně devět či deset suchých lét a právě v tom předminulém, které považujeme za modelovou situaci pro současnost, i víc. Všiml si také, že „lesy pokládati lze za přirozené nádržky vodní, kterými se upravuje odtok vody a kterými se mohou i v případech sucha prameny a potoky vodou zásobovati. Pokud jde o střídání sušších a vlhčích období, již slovutný profesor Brückner prokázal, že sice povodně i sucha chodí „jednotlivě a po různu, ale že střídají se celé řady suchých let s řadami let mokrých, a to průměrně za 37 let“. Píši o tom, protože Moravou i Čechami již několik let obchází „přízrak sucha“. Je k němu nakročeno i v tomto roce, rozhodne však teprve současné období – „Medardova kápě“ neboli vlhké týdny po svatém Medardu. Třeba se suchu letos vyhneme, ale budeme přitom vědět, že stejně postává někde za rohem. Václav Cílek, Respekt 25/11
Evropský projekt se zadrhává, jako když přetížený náklaďák sotva leze do kopce. Pokud se úplně zastaví, brzdy se nemusí udržet ve svahu, začne couvat dolů, ztrácet kontrolu, až se zřítí mimo silnici. Dva kluci se perou o volant, zatímco ostatní podřimují na korbě. Potřebujeme, aby je z průšvihu vyvedla žena. Všechny velké evropské projekty ochabují. Francie a Itálie navrhují omezit schengenský prostor bez hranic kvůli pár tisícům uprchlíků ze severní Afriky. Mnoho Evropanů už tak jako tak podléhá panice z migrantů, zejména muslimských. Solidarita a sociální spravedlnost – klíčové hodnoty evropského poválečného projektu – jsou už téměř všude na ústupu v důsledku rostoucí nerovnosti a škrtů. Největší nadějí pro Evropu bylo arabské jaro – nejdůležitější událost od roku 1989, ale evropská odpověď byla neuvěřitelně chabá. Klíčem k většině problémů, zejména ekonomických, je Německo. Evropská unie byla od počátku politickým cílem dosahovaným ekonomickými prostředky. Pro Kohla a Mitterranda bylo euro politickým projektem, ne ekonomickým. Teď se situace obrátila. Pro záchranu špatně nastavené monetární unie potřebujeme mimořádný politický závazek. Politické rozhodnutí musí zachránit ekonomiku. A to je úkol pro Angelu Merkelovou. Timothy Garton Ash Respekt 25/11
Neviděl jsem jediné sluneční brýle, na nich by nesvítil nápis Diesel nebo Prada. Neviděl jsem jediný pár sandálů bez loga Versace nebo D&G. Auta kolem mně byly převážně mercedesy a BMW. Pokud byl někdo mna dovolené někde blíž než v Thajsku, tak to na sebe ani nechtěl prozradit. Existoval tu neuvěřitelný výpadek zdravého rozumu a žádné varování před tím, že tento pramen bohatství nemůže být nevyčerpatelný… z blogu Řeka, který se po 15 letech vrátil do vlasti, citoval Stanislav Balík, MF DNES 2. 7. 2011
„Zejména hlavní města ČR a Maďarska jsou šokujícím způsobem spravována. Způsob, jímž je tam dovoleno, aby venkovní billboardová reklama hyzdila veřejný prostor v Praze, je učebnicovým příkladem toho, jak soukromá chtivost peněz zkolonizovala veřejný prostor…. Před sto lety byly Vídeň, Budapešť i Praha stejným způsobem grandiozní a noblesní habsburská města. Nyní je radostí navštívit Vídeň, pro nemajetné i majetné turisty. Návštěva Prahy a Budapešti, po dvaceti letech svobody a prosperity, však radostí není. Politikové a úředníci, kteří jsou za to zodpovědní, by se měli zamyslet nad tím, proč tomu tak je. A pokud to neučiní, měli by jim to připomenout voliči, nebo je vyhnat z funkcí.“ Citace z listu The Economist (Britské Listy 24. 6. 11))
Sekulární, ekonomicky socialistický a zároveň morálně liberální způsob života v Evropě je neživotaschopný. Takto žijící populace nemá děti (či jich má jen málo, hluboko pod hladinou reprodukce), a proto vymírá a stárne. A jak stárne, dostává se do ekonomické krize, v neposlední řadě důchodové. Demontáž sociálního státu v Evropě, před kterou varuje levice, nezpůsobuje „neoliberalismus“, jak ona ignorantsky tvrdí, nýbrž sekularismus, jenž je pravou příčinou demografického kolapsu. Aby byl sociální stát udržitelný, je nutné, aby do „systému“ přicházeli noví lidé, daňoví poplatníci (či plátci povinného zdravotního a sociálního „pojištění“, jež jest však ovšem jenom další daní). Pokud se rodily děti, nebyl problém. Problém je, když se děti nerodí. Pak zbývají jen dvě (tři) věci: (a) demontáž štědrého evropského sociálního státu, (b) masivní příliv mladých chudých imigrantů, (c) euthanasie – ať již dobrovolná, či „ordinovaná“. Empirická data ukazují, že lidé religiosní (a to všech denominací – hinduisté, křesťané, mormoni, muslimové, sikhové, židé) mají v průměru více dětí než nevěřící a lidé ortodoxně věřící mají v průměru více dětí než lidé vlažně, liberálně věřící. Čím větší sekularizace, tím větší demografický propad. Z tohoto důvodu předpovídám ekonomický, politický a civilizační úpadek Evropy, především západní. Neudržitelnost štědrého sociálního státu vyvolá politické turbulence. Jako „řešení“ se zavede muslimská imigrace a euthanasie. Jako křesťan toho lituji, jako analytik to beru jako fakt: generace, které zavedly a praktikovaly potraty a hormonální antikoncepci (v roce 2010 jsme „oslavili“ půlstoletí pilulky, ano, byla zavedena v roce 1960 a její vliv na západní civilizaci byl větší než čehokoli jiného – je zajímavé, jak malá pilulka může mít tak gigantický civilizačně-kulturní dopad), budou ve svém stáří vyhlazeny euthanasií. Nikdo nebude chtít na ně platit a vlastní děti v dostatečném množství, které by se o ně ve stáří postaraly, mít nebudou… Česká republika? Uvážíme-li vše – vše pro a proti – pak ten závěr pro příští čtyři dekády bude: v rámci Evropy celkem klidné, hezké a příjemné místo k životu. Roman Joch
Média informovala o loňské iniciativě amerických miliardářů Warrena Buffetta a Bila Gatese, kteří začínají rozdávat většinu svého majetku na dobročinné účely, a vyzývají k tomu i ostatní bohatce. Přinejmenším u nich jsem si jist, že jejich motivy jsou hlubší. Vyplývají podle mne z jejich vnitřního nesouhlasu s tím, co zažívají na vlastní kůži: jak nespravedlivý může být trh tam, kde někomu poskytne příležitost k rychlému, až zázračnému, zbohatnutí, zatímco jiného na místě ožebračí… Rovnovážného stavu mezi regulační silou trhu a národního státu dosáhly například západoevropské země ve „zlatých“ šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Pak ale nastoupily globalizace a s ní svázaná neoliberální doktrína. Důsledky zažíváme v národním i globálním kontextu: nůžky mezi chudými a bohatými se rozevírají, hospodářská nejistota širokých vrstev vede k politickým turbulencím a nejistotám… Již zmínění dva miliardáři si uvědomili, že tato vývojová trajektorie není udržitelná. Poněvadž globální vládnutí neexistuje, národní státy jsou v době ekonomické globalizace stále bezmocnější a jejich svědomí jim nedalo, rozhodli se alespoň za sebe samotné vytvořit náhradní kanály přerozdělování. Budiž jim za to vzdán hold. Nicméně problém tím jen zadržují, ale neodstraní. Jak napsal už před deseti lety ve své známe knize, jedné z posledních zpráv Římského klubu „Kapacity vládnutí“ izraelský profesor veřejné politiky Yehezkel Dror, buď se lidstvo naučí ovládnout trh a vládnout si globálně, nebo utone v sérii krizí, proti nimž byly ty, které jsme zažívali v minulém století, spíše nedělní promenádou. Bohužel, jeho odhad kapacit lidstva svědčí více ve prospěch té druhé alternativy… Martin Potůček
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/martin-potucek.php?itemid=13620
Sooudobí Evropané platí nejvyšší daně v lidské historii. V roce 2010 to dělalo 44.5% HDP. Vydávaly ještě víc. Španělská nezaměstnanost, řecký bankrot stejně jako problémy trhu práce a veřejných financí v různých zemích Evropy mají společného jmenovatele. Je jím stát, který s dobrými úmysly zlepšit sociální situaci lidu zatížil pracující neúměrnými daněmi a sešněroval trh práce zákony, jenž brání vzniku nových pracovních míst. Pavel Kohout, MF Dnes 7. 7. 2011
