Kráva Jůlinka je březí. Je to kráva menší, vyšlechtěná na mléko. Má nádherné velké černé oči. Často mi připomíná krávy z hinduistických ikon nebo takové, jaké se pasou v Africe, jenž jsou například pro kmen Masajů posvátné. Že je březí, jsem poznal už pár dnů před odborníkem, při dojení jsem totiž pociťoval, že stále rostoucí bříško mě nutí natahovat ruku víc a víc. Jůlinka nám denně dá kolem 8 litrů mléka, které z části vypijeme, zpracujeme na tvaroh, sýr, máslo a kefír, zčásti předáme druhému spolumajiteli, kterým jím hlavně krmí jelena, kterého před pár měsíci našel. Mirek dojí ráno a večer, k tomu po ní ještě občas posbírá hovínka, která suší na slunci, já zase udělám z jejího mléka máslo a z něho ghí, a dohromady již máme vše potřebné na agnihotru, kterou si večer společné užíváme. Je to úžasné, kolik toho dává jedna kravička. Teď už víc chápu, proč je např. v Indii kráva posvátné zvíře. Jedna taková kráva totiž musela být pro rodinu (nebo kmen) hotový poklad. Svým mlékem by v době hladu uživila i 10 lidí. Její mléko je navíc pro městského člověka překvapivě tučné, mnozí říkají, že chutná jako máslo.
Na začátku července se koze narodila kozička a kozlík. Porodila je přes noc v tichu a šeru svého chlívku. Starší už zkušená koza, která porodila také dvě kůzlátka už před měsícem, byla celou dobu s ní, a tuším, že jí jaksi radila, byla to taková její dula. Líbilo se mi, jak se koza ještě několik dní držela s mláďaty v šeru a jen občas vykoukla ven. Hold porodila přirozeně a teď ví, co a jak, už navždy. Když se občas blížím k jednomu z mláďat, jinak plachá koza mi okamžitě stoupne do cesty a brání je svým tělem, je to vzorná máma.
Z naší zahrádky pravidelně ujídáme ředkvičky, mrkev, brambory, cibuli, červenou řepu a jahůdky. Mrkve máme jak žluté, tak oranžové. Takže když udělám polévku z obou druhů, k tomu brambory a zelené výhonky cibulek, je krásně barevná. Nadšeně pěstuju dýně hokkaido, a protože je pěstuji poprvé, skáču do výšky radostí, když vidím první květ, a teď dokonce už první plody zatím o velikosti malé hrušky, i když vím, že v Měcholupech už pomalu sklízí. Teraprettisti Vojta a Vašek dali na jednu půlku záhonku s dýněmi biouhel a na druhou ne a zkouší, jestli bude rozdíl v růstu a kvalitě znát. Zatím znát je, dýně které rostou „na uhlu“ jsou dvakrát větší.
Možná mám zahradničení v krvi. Jde to samo a přirozeně, je ten druh práce, který mě baví, žádné nucení. Zalévání, plení, okopávání, sázení, to vše je pro mě nové a moc mě baví. Mám o pěstování krásné sny. A často vím, kdy vyraší semínka ze země už den předem, mívám o tom sny.
Zato Mirek je rozený chovatel zvířat. Má to doslova v krvi, má krev nulku, a to je prý krev lovců a pastevců. Dříve měl i své vlastní chovatelské potřeby. Choval hady, kajmany, různé hlodavce a hmyz, strávil měsíc v Amazonii. Těším se, že až se dostaví první patro hospodářské budovy, na kterém se teď intenzivně pracuje, bude zase chovat terarijní zvířata a případní dobrovolníci, si kromě zkušeností se zahradou a dobytkem, odvezou i zkušenosti o chovu různých hadů. Mirek to také umí se sklem, už jsem ho pozoroval, jak během několika hodin pod jeho rukama vyrostlo nové terárium se skleněnými posuvnými dvířky a otvory pro světla.
Během minulých dvou měsíců jsme s Mirkem zrekonstruovali novou místnost, která je celá v pozitivní zóně a má okna na jih, takže je krásně prosluněná, zároveň ale s příjemným chládkem, díky původním silným zdem, typickým pro starší budovy. Místnost je určena hlavně pro budoucí dobrovolníky, věřím, že se jim tu bude krásně přebývat. Taky se v ní krásně ozývají alikvoty, skoro jako v kostele.
Konečně mi to došlo, jak dostat cíl zbavit utrpení na pomyslnou dolní lištu v mysli. Pomohlo mi přirovnání s kvočnou. Teď když sedím zazen, pracuju nebo dělám cokoliv jiného a snažím se to dělat na 100%, mi dodává vytrvalost a umanutost myšlenka: Nepolevuj! Neděláš to jen kvůli sobě. Medituješ tady, abys zbavil utrpení všechny bytosti… Novic Roman
