Další vichry ekonomické krize, další skandálky ve vládě, „boj“ proti kůrovci i odpůrcům boje, krachy na burzách… tento způsob srpna zdá se mi poněkud nešťastným, ale logickým. A tak cituji (všimli jste si, že mé pravidelné výpisky už jsou ostřejší a pádnější, než většina mých, kdysi na respekt.blogu tak kritizovaných názorů?) a sem tam v závorkách komentuji. Většina rozumných autorů je ale stále jen ve fázi komentování reality, schází návrhy řešení (nebo dokonce návody na použití člověka). Ale přece jen, našla se žena, terapeutka, která žensky pohladila hřebíček po hlavičce. Nečekám ale, že by probrala profesně zaslepené mozky mužů politiků a odborníků.
Obrovský náskok, který Západ za půl tisíciletí nabral nad zbytkem světa, se rychle scvrkává, a to ze tří příčin: Jednou jsou zaslepená politická a vojenská rozhodnutí, jimiž si odcizil ty země, které mu teď konkurují. Druhou je „zploštění světa“ („flat world“ Thomase Friedmana) vznikající zjednodušením a zlevněním dopravy, komunikace a výrobních nákladů. Ta třetí je nejkritičtější: „V uplynulých padesáti letech nejvyspělejší a nejpokročilejší země světa promrhaly své kdysi neotřesitelné postavení vytrvalým katalogem zásadně chybných ekonomických strategií“. A jestli se tyto strategie v následujícím desetiletí nezmění, „ovládací nástroje toho, kdo co vlastní, přejdou rychle do rukou Číny, Indie, Ruska a Středního Východu a dnešní industrializovaný Západ má zajištěn krutý ekonomický pád“, soudí Afričanka Dambisa Moyo, rodačka ze Zambie, absolventka Oxfordu a Harvardu, analytička Světové banky a jedna ze stovky nejvlivnějších osob světa roku 2009 podle magazínu Time. Finanční krize roku 2008 nebývale zaútočila na finanční strukturu Západu. Její příčinou byly „trhliny a přesuny ekonomických tektonických vrstev ležících nepozorovaně pod zdánlivě klidnými finančními vodami, po nichž západní ekonomiky dosud hladce plachtily“. Kdyby byly zavčas zpozorovány, krize 2008 by nemusela vzniknout. Jejich následkem dnes Západ stojí před nepředstavitelnou finanční kalamitou, znásobenou stárnoucím obyvatelstvem, nedostatkem finančních zdrojů a konkurenčním útokem ze všech stran planety. Děsí však hlavně to, že většina západních vlád je ignoruje dodnes a pokračuje v téže ekonomické strategii, jako by krize skončila. Neskončila, a neskončí, jestliže Západ okamžitě nepodnikne radikální řešení, varuje Moyo. Zatímco v USA se kvalifikuje čtyřicetkrát víc právníků než inženýrů, v Číně 70 procent studentů studuje vědy a inženýrství. Počet technických invencí na Západě vytrvale klesá, v Číně a Indii krkolomně stoupá. Ty technické invence, které Západ vytváří, si nedovede hlídat a nechává je jinde bezplatně napodobovat a zlepšovat. Od finanční krize 2008 USA ztratily 22 milionů pracovních míst v průmyslu a stavebnictví. Přes to všechno – a na cestě k nezadržitelnému krachu – Západ stále subvencuje zbytek světa a vydává stamiliardy na nesmyslné vojenské zásahy a hospodářské pomoci, na jejichž konci nic nezískává. Tímto tempem Amerika (a tím celý Západ) předá světové ekonomické prvenství Číně do roku 2027, odhaduje autorka. Ledaže by ještě zavčas (a dává tomu deset let) změnila svůj styl života ze zadlužování na střádání a vyžití z toho, co vydělá. Vrátila se masivně k technickému vzdělání. Vzdala se drahých vojenských dobrodružství, která jí neprospívají a na něž nemá. Investovala opět do pracovních kvalifikací svých lidí. Přísně hlídala svoje autorská práva na vynálezy. Soustředila se na produktivnější investování. Přestrukturovala daňový systém tak, aby zvýhodňoval spoření a ne spotřební rozežranost a zadlužování. A vrátila do přirozeného vztahu „tři základní ingredience růstu – kapitál, pracovníky a technologii“. Jestliže to nedokáže, je na cestě vytvořit „tu nejhorší a nejzkorumpovanější formu socialistického státu zrozeného zoufalstvím z mnoha let chybných ekonomických strategií a společnosti, která sama sebe požírá“. Benjamin Kuras
Otřesení Britové netuší, co vyvolalo takovou nenávist (pouličních nepokojů v Londýně, pozn. aut., tak jako i dále). Samozřejmě, že levičáci argumentují, že na vině je sociální vyloučenost – že konzervativci vytvořili společnost malé vrstvičky bohatých a většiny chudých, a vytvořili generaci mladých lidí, kteří – ač mnozí mají univerzitní vzdělání – jsou odsouzeni k trvalé nezaměstnanosti. Myslím, že je leccos pravdy na tvrzení, že má-li mladý člověk pocit, že na něho společnost kašle, nemá důvodu, aby dodržoval její normy. Je bez peněz, nemá co dělat, potuluje se po ulicích, a zároveň je pod bezprecedentním tlakem konzumeristické reklamy, která mu sděluje, že není ničím, pokud nebude vlastnit nejmodernější a nejdražší elektroniku. Explozivní koktejl, který vznikl v Anglii, si připravujeme i v ČR už pěkně dlouhou dobu. Začne i v Čechách nezaměstnaná mládež za pár let vypalovat obchody a rabovat v supermarketech? Jan Čulík, úvodník Britských listů 9. srpna 2011
Soudím, že Breivik se má k světu jako vyrážka k nemoci. Vyjadřuje zbloudění pudu agrese. Každé lidské mládě se rodí nahé na těle i na duši. Od lidského druhu potřebuje jak oděv, tak pudové ochočení, srůst s lidskou kulturou, jinak zahyne, nebo později hubí druhé. Potřebuje mazlení s rodiči, opakované neverbální napodobování agrese (kočkování), které ale vždy končí láskou. Také potřebuje hraní, prozpěvování, dotyky, komentované spoluprožívání… tak, aby zvědomilo své pocity, sebe sama, aby se skrze emfatickou osobu naučilo mít rádo sebe i druhého (domazlenost). V dospívání se pak lidskost dotváří dalším rituálem, malováním a chozením. Osamělí střelci z nedávných let sdílejí společný rys: něco z lidského vývoje se jim nedostalo. Podle Jonathana Pincuse (Masoví vrazi, NLN 2002) všichni jim zkoumaní byli v dětství zneužíváni nebo týráni (že o tom píši již tři desetiletí). Bez korektivu otce i dětské skupiny vyrůstal i Breivik. On i jemu podobní nepředstavují nevysvětlitelné, ale naopak viditelnou část něčeho hlubšího. Mnoho jedinců vyrůstá bez dobrých rodičovských vzorů a bez přirozených autorit dětské skupiny. Ve věku čím dál nižším nastupují autority umělé, instituce…(že před tím varuji právě tak dlouho). Člověk tak volí řešení náhradní. Mazlení a vítání si opatřuje skrze těla zvířecích mazlíčků . Konzumuje intimitu na dálku, zástupně, skrze nedotknutelná těla na obrazovce: opakovaná stimulace bez možnosti uspokojení vede ke stupňování podnětů, k závislosti. Proměna pudovosti v kulturu se nedaří. Jedinec se v dobrém případě svěřuje terapeutovi, v případě nejhorších se chápe zbraně. Generace používá řeč symbolů: módně trhané oděvy, počmáraná pokožka, propíchnu té, zraňované tělesné součástky včetně intimních… Agrese zaplavuje i jazyk: hráč nevsítí branku, ale potrestá brankáře, horolezec horu neslézá, ale pokořuje, choroby se neléčí, ale bojuje se s nimi (že právě o tom píši znovu a znovu). Naše civilizace se nyní pokouší řešit konflikty bez krveprolévání, ale toto úsilí nemá příliš naděje, pokud bude omezeno na úroveň politickou a racionální. Pokud nebudeme respektovat nejzákladnější potřeby bytosti lidského druhu.Cesta k identitě, lidské, individuální se děje v konkrétních vztazích skrze tělo i duši s pomocí hlubokých smyslových a citových prožitků v situaci bezpečných vztahů. To, co v současné kultuře působí jako bezmezná pudovost, je agrese zbloudilá, nepřeorientovaná. V každé generaci však lidstvo vzniká znovu. Každá generace má naději (a totéž se pokouším křičet do davů těhotných, a zatím marně nabízím ženám možnost změnit svět třeba tím, že začnou rodit přirozeně… a budoucí Buddhy). Psychoterapeutka Helena Klímová, LN 9. 8. 2011
Svět, který školu obklopuje, se mění stále rychleji. Škola se ovšem mění pomalu, a tak školní vzdělávání odpovídá spíše potřebám minulosti a stále více se vzdaluje potřebám a požadavkům současného a hlavně budoucího světa. Žáci i rodiče si stále více a častěji uvědomují, že to, co škola dětem nabízí, je stále hůře připravuje pro jejich budoucí život. Proč by se ale dnes měli žáci učit něco, co nepotřebují. Když to budou potřebovat, zjistí si to. A v aktuální verzi. Jistěže žák musí mít nějaké základní, obecné znalosti, dovednosti, musí něco umět, něco si osvojit, aby (až to bude potřebovat) na to mohl navazovat, rozvíjet to, osvojit si něco složitějšího (goniometrické funkce). A žáci by to pochopili, kdyby jim to někdo vysvětlil a učil je právě ty základní, obecné znalosti a dovednosti. To se však neděje. Místo toho škola příliš často nabízí svým žákům něco, co ztratilo cenu. Předávat žákům informace v podobě relativně izolovaných znalostí mělo smysl v době, kdy informace a znalosti měly velkou či alespoň větší cenu. Jakkoliv můžeme tvrdit, že i všechny znalosti jsou cenné, a můžeme se my starší a staří o tom ujišťovat, a může to být v řadě případů i pravda, co to je platné, když o tom nemůžeme nebo neumíme přesvědčit žáky ve škole? Než učitelka ve škole napíše na tabuli téma hodiny „Láčkovci“, mají žáci na lavici v tabletu s přístupem k internetu celou látku na obrazovce i s obrázky a videem. Pokud vykládá látku stále tak jako před dvaceti lety, těžko žáci uvěří ve smysl takové výuky. Žáci by spíše potřebovali pomoc při vyhledávání, ověřování, posouzení důležitosti a relevance, při analyzovaní informací, potřebují podporu při uvádění znalostí do kontextu, jejich propojování, při syntéze informací. Hlavně však potřebují naučit se to vše dělat sami bez pomoci – a k tomu si potřebují vytvořit struktury myšlení. To se však těžko naučí, když škola stále pokládá za svůj hlavní úkol předávání informací. Ondřej Štefl, ředitel společnosti SCIO
