„Pokrok“ studenta duchovnosti, zenu a bdělého vědomí je v tom, že před více jak rokem nebyl schopen si ani uvědomit, jak je nepozorný. Nepozornosti i dnes vyrábí (mezi obdobím dokonalé pozornosti k pletí plevele, 108 poklonám, zazenu, vytírání podlahy) jak na běžícím pásu. Teď je ale schopen si na ně, i když zpětně, vzpomenout, a dokonce si uvědomit, že to jsou (ne)pozornosti. Nepozorně zapomněl bundu a mikinu pověšené u pingpongového stolu: začalo pršet a zmokly mu. Včera upekl koláč, ale přestože jsem mu před měsícem ukazoval, jak na to, a ve svém životě viděl a jedl stovky koláčů, vyskládal na vrstvu tvarohu s banánem a oříšky půlky švestek (snad poprvé v historii pečení švestkových koláčů) obráceně, slupkou vyklenutě nahoru. A tak jsem ho požádal, aby si je, tedy (ne)pozornosti, stručně zapisoval, viz níže, a později se pokusil věcně naplánovat, co udělá pro to, aby je (v týchž konkrétních činnostech) už dál nevyráběl.
Rozhodl jsem se, že podpořím svou přítomností a případnou pomocí demonstraci za lepší podmínky porodních asistentek, která se měla uskutečnit v odpoledních hodinách centra Prahy. Hned po ránu se mi podařilo poškodit páčku (kohoutek) na vodu, bylo potřeba koupit novou, a ještě se jsem v autobuse zapomněl desky s čínštinou a v práci klíč od domu. Rozhodl jsem se vše spojit a po demonstraci obstarat.
Spíše než si udělat svačinu, napadlo mě se pořádně najíst. Ukázalo se, že to byla zásadní chyba, protože jsem pak byl zralý spíše na spánek než na cestu a lov (nákup)…v prostředí plném vjemů, lidí a spěchu, je třeba, jak mi často připomíná učitel, maximální bdělosti. Už v dopravních prostředcích jsem měl tendenci ke spánku, cítil jsem únavu ještě z předešlých pracovních dnů a měl co dělat, abych udržel oči otevřené. Na demonstraci jsem byl vláčný, místo stoprocentně aktivní, jako kočka číhající na myš, připravený reagovat. V podstatě jsem spal. A v tomhle stavu jsem pokračoval i v dalších nákupních etapách, takže jsem se z města po šesti hodinách vrátil vyčerpaný, hladový, a bez nákupu (nenašel jsem ty správné obchody, nebo to co jsem chtěl, neměli).
Když tehdy novic přišel domů, došlo mu, aniž jsme to museli moc rozebírat: Šest hodin jsem trénoval spíše „problém“ než Radost.
Samozřejmě ve výrobě (ne)pozorností není sám. I on, stejně jako jeho předchůdce, totiž pracuje ve vyhlášené vegetariánské restauraci. Občas mi přinese nějaký ten vzorek: jenže polévky (ale i různé luštěninové kaše, nebo zapečené těstoviny) jsou většinou trošku (a sem tam i hodně) přesolené. Nedávno jsem zase s lítostí konstatoval, že rýže v zeleninovém suši je pro změnu nedovařená. Jsou to většinou velmi pracná a jinak chutná a navíc až exoticky zajímavá jídla, jenže se často najde nějaká ta (ne)pozornost kuchaře, a celkový dojem je pak, navzdory tomu, jak zdravé to které jídlo je, zkažen. Pokud se nepozornosti dopustí výrobce koberce, možná se to nějak zamaskuje, anebo to na podlaze zase až tak nevadí. Ale nepozornost kuchaře v jeho jídle se téměř infekčně šíří populací, a jeho nervozita či negativita je nakonec v každém jídle a nejméně třech stovkách strávníků. A to už je pořádná „negativní“ pomyslná stopa, kterou tak za sebou zanechá (motto buddhisty je „nezanechávat“ stopy).
Právě tak smutné je dívat se na záznam přednášky o duchovnosti, kterou kameraman zabírá (proč?) celou hodinu z dálky, takže je vidět celá téměř holá stěna, okenní výklenek a v něm kaligrafie, a vonná tyčinka, která lektorovi vždy, když se poněkud předkloní, a on přednáší vášnivě, takže se předklání často, vizuálně trčí z hlavy. Co je platná jeho snaha a téma, když divák sleduje tyčinku. Navíc je záznam tichý, takže ten, který měl a chtěl něco důležitého sdělit, není moc slyšet. Malá nepozornost při nastavování kamery, a pak málo bdělé vědomí.
O čem to píši? O zdánlivě malinké nepozornosti na konci mnohahodinového procesu přípravy (videa i jídel). A o tom, že právě novic, který teď pilně trénuje umění bdělého vědomí (jinými slovy: umění nepadat do pastí nepozorností), by mohl zavedené zvyklosti postupně změnit (vím, že majitelé obyčejných českých restaurací odjakživa rádi jídla přesolovali a přesolují: původní záměr ovšem je býval zisk z prodeje piva a dalších nápojů, protože hosté více pijí… jaký záměr ale mají majitelé vegetariánských, indickou kuchyní inspirovaných restaurací, když u nich je voda lehce ochucená citrónem na stolech zdarma?).
Znáte to: v rámci pomoci druhým zvládnete i sebe. To, co se potřebuje naučit, se naučíte rychleji a bez velkých emocí tím, že se to pokusíte naučit (nejlépe osobním příkladem) své kolegy. Jakmile se náš novic naučí ve své restauraci podávat výkony plné pozornosti, a laskavě začne pomáhat kuchařům a kolegům neztrácet bdělé vědomí, dokončovat vše s maximální pozorností, a myslící na druhé (kolegy a především hosty), začne se i sám chovat pozorně. Jinak totiž několik flákačů podvědomě naučí i ostatní to flákat (vědomí je pole i v tom negativním). Z opačného, v tomto případě pozitivního pohledu, jsou stále lepší ti, kteří vaří s láskou (ke svému Bohu se modlí i jídlem): dodnes je radost najíst se v harekrišnovské restauraci Góvinda a v Balaramě.
Před lety jsem celé měsíce marně přesvědčoval majitele jiné vegetariánské jídelny, že by měli, aby byli stravitelnější pro Čechy, kteří tvoří hlavní část klientely, méně kořenit. Jídla byla ostrá, někdy (když dorazila várka čerstvého koření z Indie) až nekonzumovatelná. Majitelé a jejich indičtí strávníci (kolik procent z celkového počtu návštěvníků mohli činit? 10?) to tak měli rádi… ale nedošlo jim, že tady nemusíme „vypálit červa“ čili papričkami v každém jídle. Nepozornosti k přáním a komentářům strávníků se později začaly projevovat např. i v tom, že se stále horšila kvalita rýže (marně je tehdejší novic učil, že čím déle a lépe se rýže před vařením propere, očistí, tím je pak chutnější), ale i polévek a dalších jídel: protože zakládali stále další pobočky, ale personálu bylo stále stejně, ukrajinské kuchařky a pomocnice byly z čtrnáctihodinových směn nervózní a vyčerpané právě tak jako jejich jídlo.
http://blog.baraka.cz/2009/01/kuchar-v-zaludku/
http://blog.baraka.cz/2009/01/jsme-to-co-jime/
Právě tak platí, že kvalita klubů, duchovních center a masážních salonů závisí na kvalitě (klidu a míru) psychiky jejich majitelů a personálu. Spolumajitel centra Dajána, kde jsem natočil další video-prezentaci (Duchovnost jinak, až bude zpracována, objeví se na YouTube, dám vědět), si cestou tam stěžoval na naprostý nedostatek času na sebe (a své meditace a hru na didžeridu)… mluvil tak vlastně o nepozornostech, které mu berou radost z existence tak vymazleného duchovního a regeneračního prostoru: je značně vyčerpán organizací a provozem centra, které přitom nabízí možnost zastavit se, nechat se opečovat a namasírovat, ale i zahrát si na unikátní hudební nástroje, sloužící k dokonalé harmonizace klientů a zájemců. Nedokáže si dny zorganizovat tak, aby mu přinášely radost. A diví se, jak to, že se nedaří (návštěvnost není taková, jakou očekával): přitom mu v meditační místnosti visí nádherná kaligrafie, jenž znamená Teď a tady… Když mne vezl zpět, po přednášce o tom, jak je ta skutečná duchovnost vlastně jednoduchá, došlo mu to a sám přišel na jedno z možných řešení: najde si vždy čas na to, aby si zahrál a zameditoval a zbavil tak následných drobných nepozorností, které mu berou čas a soustředění a pohodu, a on se pak plácá v nedostatku času a radosti.
Novic ovšem netuší, že si o jeho (ne)pozornostech na blogu přečetla jedna pokročilá čtenářka, která tak v níže přetištěném e-mailu jiným a dalším novicům naznačuje, jak se má reagovat teď a tady (protože je Slovenka, doufám že jen tak mimochodem donutí české čtenáře k pozornějšímu čtení „cizí“ řeči).
Vynikajuci clanok (Ne)pozornost! Velmi trefny a o skutocne zažitky viac uderny. Po serii takych nepozornosti mam potom pocit, ze mam den blbec a ze je “vsetko” proti mne. Lenze nie je to len uhol pohladu? Mozno som to ja co jazdi po opacnej strane vozovky a ide na/proti “vsetkemu”. Hm. Jedine platne riesene na ktore ma vzdycky vtedy napadne je prestat sa tolko zaoberat vlastnymi pocitmi a venovat tu energiu do tych druhych. Ake vynikajuce… nielen, ze je to odrzenie od vlastnych pocitov, ale dolezitejsie, ze citim, ze je to ten spravny smer ktorym treba sustredit volu, myslienky a lasku. A ze starostlivost o druhych ma naplnuje a robi skutocne stastnou, na tej najhlbsej urovni. Potom je vsetko akosi inak, akoby sa jedna vec zapadla do druhej a prijemne potesenia postupne zaplnia a vytlacia tie ostatne z obrazu (ako ked vyberiem puzzle dielik z odkial nesedel a kam som sa ho snazila narvat)…
Hm… mezi pozornými není co dodat. Ano, k té tak efektivní a jednoduché technice nácviku bdělého vědomí a vlastní pozornosti k detailům vlastního života… je možno si efektivně pomoci “pomocí druhým”. Místní novic (tak jako organizátor klubu a kuchaři ve vegetarináských restauracích) zatím nepřišel na to, že v krizových momentech svých (ne)pozorností prostě myslí stále zbytečně často jen za sebe a na sebe… a právě proto že se mu nedaří (a jídla jsou přesolená).
Příznačný titulek v dnešních novinách naznačuje totéž: Restaurace v Česku krachují, lidé šetří. Vyplácí se sázka na kvalitu …
Přitom novic už na sobě pracuje: není větší tiché radosti, než když v předsíni objevím novou basu minerálek právě v okamžiku, kdy docházejí, nůž na kuchyňském pultu je najednou dokonale nabroušený, a pokud nespěchá do práce, ráno pozorně sesbírá spadané listí z ořešáku (už ví, že nejde ani tak o to listí, to tam bude i zítra a za týden, ale o ten nácvik pozornosti, protože právě zde platí, že není cesta k pozornosti, pozornost je cesta).
http://blog.baraka.cz/2010/08/a-zase-ta-pozornost/
http://blog.baraka.cz/2010/12/tezky-zivot-novicu/
http://blog.baraka.cz/2010/09/neztracet-vysku/
