Současný novic na sobě (a pozornosti a pingpongu a čínštině) pilně pracuje, což o to. V tom, v čem byl dokonalý před rokem, je ještě dokonalejší (vychutnává si teď navíc sběr spadaného listí z ořešáku, vyplel kus zahrádky, dokonale umývá nádobí a vytírá podlahy), ale to, co mu nešlo tehdy (pozornost, a neztrácet výšku), mu dělá „radosti“ stále. A tak dostal v rámci „studia“ za úkol sepsat malé, běžné, ale v jeho případě zásadní nepozornosti, aby to viděl černé na bílém, a aby se tak postupně naučil je neopakovat. Názorně tak pracuje na mém oblíbeném životním krédu „Nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní“. Jak je vidět níže, už mu to ale občas sepne brzy poté (což je samozřejmě daleko lepší, než když mu to nesepne vůbec): teď jen zkrátit čas, než to sepne, a odtud je již jen kousíček k tomu nepadat do (pastí) nepozorností vůbec. Jedna z velmi efektivních pomocných metod je „myslet na druhé“.
Již při prvních momentech pobytu v dolnoměcholupském ášramu a vaření svého čaje v kuchyni jsem si všiml krabičky s čajovými sáčky s nápisem Jančův ledvinový čaj, ležící na polici nad rychlovarnou konvicí. O dva týdny později jsem dostal poslání koupit v centru města tento čaj v bylinkářství, kde mi jej paní okamžitě předložila, ale také nabídla levnější, sypaný: nedomyslel jsem důsledky a rovnou jej koupil (ani jsem se nezeptal na návod). Jenže sypaným čajem jsem učiteli přidělal práci, protože jeho tělo je už nějaký čas zvyklé právě na přesně odvážené sáčkové dávky, a také je to pohodlnější… funguje mu to. Jindy jsem měl za úkol koupit v místním vietnamském krámku papírové kapesníčky a dostal jasné instrukce, které přesně. Vybíral jsem, vybíral, a hned ty první správné měl v ruce, ale spekuloval a myslel jsem… a tak jsem opět přinesl jiné, nepotřebné. Jel jsem v obou případech s jasnou instrukcí, ale protože jsem MYSLEL a to ještě na sebe…
Po dvou týdnech spekulování nad zvláštním způsobem trhání toaletního papíru, kterého jsem si všimnul, ale trhal po svém, si mě učitel v tu správnou chvíli zavolal na záchod a názorně mi (jako novicovi) ukázal a vysvětlil, proč a jak to dělá on, a že to není náhoda. Zatím co po jeho způsobu se jednoduše odtrhnul dle nadírkování a nezbyl vlající cár a bylo vždy jakoby čisto, po mě vždy naopak. Joj, to bylo probuzení a AHA! A dodnes je. Když už jsem si toho všiml, sepnulo mi, hurá!, že většinou lepší než myslet a spekulovat je rovnou se zeptat a nezanechávat stopy!
Po odehrané hře pingpongu pokládáme pálky na místa k tomu určená: a mě se několikrát podařilo položit svou pálku za tři stovky na pálku učitele, jehož pálka je za šest tisíc: musel mě upozornit, že kvalita obou je značně rozdílná a že by se to nemělo. Byl jsem nepozorný. Nekvalitní potah laciné pálky nahoře mohl ovlivnit kvalitu té profesionální (profesionálové vyměňují potahy před každým utkáním, až tak na povrchu záleží).
Zahradní proutěné křesílko mi posloužilo jako sušák propocených pyžam v období uzdravování, ale když jsem jej dával zpátky na původní místo, nevšiml jsem si, že jedna nožička bývá místními obyvateli podložena, ne náhodou, plochým kamenem, aby se křesílko, notně staré, nekývalo: po mém navrácení tak nebylo stabilní a kývalo se. Opět jsem zanechal stopy.
Při uklízení kuchyně jsem nechal delší dobu otevřené posuvné dveře oddělující obytný prostor od chodbičky vedoucí do sklepa: byl jsem poučen, že by se měly ihned zavírat, protože jemné energie domu proudí svými obvyklými směry, a nezavřenými dveřmi jsem je „zmátl“ (a změnil tak proudy energií v domečku, a tím možná i směry mentálních a emočních energií jeho obyvatel). Jé, to jsem zase chytřejší!
V restauraci, kde pracuji jsem potřeboval projít dveřmi, ale nějaký kolega položil prázdnou basu na zem tak, že dveře šly otevřít jen trošku: bylo možno se jen tak protáhnout, z druhé strany to nešlo téměř vůbec. Někdo nebyl pozorný, ale já zase nebyl pozorný při procházení, protože ač jsem si všimnul, proč nejdou otevřít, ve spěchu jsem se zkusil jen protáhnout, a málem jsem shodil basy na druhé straně…naštěstí zrovna za mnou procházela provozní, viděla mě v krkolomné situaci, a podotkla, že stačí dát překážející basu pryč, čímž pomůžu i ostatním. Jak jednoduché řešení, kolik energie bych býval ušetřil! A přitom jsem to celé věděl a viděl, jenže ve spěchu…nepozornost jak prase! Provozní i vesmíru jsem později poděkoval.
Opět jsem si vzpomněl, co nám novicům učitel neustále opakuje (i při pingpongu): Není cesta k pozornosti, pozornost je Cesta.
