Každé současné umění by mělo být aktivistické. Koho dnes zajímá mít na stěně hezký obrázek? Ano, vím, že drtivá většina současného umění je vizuálním brakem, maximálně schopným vypovídat o banalitách všedního dne. Je to odraz společnosti, která nechce přemýšlet nad tím, co se kolem děje. Ono by to možná vedlo k prozření, že každý z nás je spolustrůjcem průseru, v němž žijeme. Roman Týc (LN 27. 9. 2011)
Úchvatným tvůrcem nudných filmů (jež nemusejí být nudné pro diváka, jsou nudné jen pro nás, redukcionistické bohy!) je například Jan Hřebejk. Vyniká tím, že dokáže film vždy přesně vyvážit tak, aby „jakoby nebyl kýčem“, „jakoby byl pro diváka“ a přitom s přesností hodináře vždy zajistí, aby do narace nevstoupila podstata, jádro, o němž se jakoby vypráví. Za typický příklad můžeme považovat snímek Horem pádem. Ten by rád vyprávěl o temnotě rasismu, o jeho psychologické podstatě. Když psychoanalytik poslouchá takovéhle snaživé a jakoby sebezpytné výpovědi ve své ordinaci, většinou u něj dojde „k protipřenosu“ a v hlavě mu naskakuje myšlenka „blá, blá, blá“ případně „jak dlouho budu muset tohle žvanění ještě poslouchat?“. Jádro rasismu je jiné, mnohem temnější. Také jádro násilí, ať rasového či jiného, je jiné. Souvisí se základní strukturou lidské iracionality. Analýza tohoto jádra by byla hrůzná, vyprávění o něm na hranici možnosti převedení do příběhu a obrazu. Odvaha k uvedení tohoto chybějícího do vyprávění musí být nezměrná. Chybí-li, vzniká hřebejkovský katolicko-humanistický kýč. Třetí typ špatnosti ve filmu, vyprávění a životě. Nuže ale nakonec nezbývá než pojem špatnost přeci jen relativizovat. Není to náhodou tak, že lidé vymysleli to kulturní, to filmové, právě proto, aby se vyhnuli nutnosti skutečně se konfrontovat s neúnosným? Není nakonec podstatou filmu právě umění být rozkošně tuhý, raději zahlcený či bezpečně nudný? Nemáme filmy jako poslední pojistku před tím, abychom „museli na psychoanalýzu“? Jan Stern
Myslím, že spiritualita, kterou dnes potřebujeme, se nemusí nutně opírat o teistické koncepty (samozřejmě se o ně opírat může). Její základní trajektorií ale musí být radikální lidskost – kultivace našeho lidství. Tato lidskost se musí projevit coby otevřenost, pohostinnost a soucit s druhými lidmi i ostatními živými tvory a celým ekosystémem v intenci výše uvedeného buddhistického cvičení. A z lidského přijetí nesmějí být vyňati ani ti, s nimiž nesouhlasíme, ba dokonce ani ti, kteří konají zlo. Zakladatel antroposofie Rudolf Steiner napsal, že lidstvo si v budoucnosti musí osvojit tři základní duchovní dovednosti: vnímat a prožívat vztah k bližním jako svého druhu svátost, pěstovat živé myšlení srdce (tj. takové, které je radikálně vztažné, organické, přesahuje racionalitu a spojuje etiku, estetiku a poznání v jeden celek) a rozvíjet svobodnou spiritualitu a solidární společnost. Domnívám se, že tento duchovní program lze přijmout, aniž bychom nutně museli ve všem následovat antroposofický světonázor (který je ovšem i v dalších bodech přínosný). Není to náhoda, že název tohoto duchovního proudu spojuje dvě řecká slova označující člověka (anthrópos) a moudrost (sofia). Ať už jsme křesťané, buddhisté, antroposofové nebo agnostici potřebujeme spiritualitu, která bude bytostně humanistická, aniž by se zříkala svých transcendentních kořenů – živoucí Moudrosti. Adam Borzič
Nevím, kterou věc člověk využije v životní praxi pravděpodobněji, než dovednost čtení s porozuměním, psaní tak, aby měl napsaný text smysl a kupecké počty. Jsem přesvědčen, že rakousko-uherský přístup to děti naučit dokázal a na základě své dvanáctileté pedagogické praxe mohu zodpovědně prohlásit, že současné děti zasažené modernějším pojetím výuky číst, psát a kupecky počítat ve valné většině neumí. A proto je obtížné je naučit cokoli dalšího. Čtení, psaní a kupecké počty jsou věcí cviku. Někomu to jde snáze, jinému hůře, ale soustavnou pravidelnou činností spojenou s opakováním se lze v těchto dovednostech (bez ohledu na talent) dostat na solidní úroveň…Diskuse kolem školství často sklouzává k problematice výuky velkého množství nepotřebných informací. Častým argumentem studentů je, proč bych se měl tohle učit, když to nikdy nebudu potřebovat a když to náhodou budu potřebovat, najdu si to na internetu. V případě každé jednotlivé informace lze tento argument považovat oprávněný. A proto je nakonec většinou studentů tento přístup aplikován na VŠECHNY informace. Získají tudíž pocit, že se nemusí učit NIC… Svět se dnes vyvíjí tak rychle, že nezbývá, než si přiznat, že víme hodně málo o tom, které informace budou mít za deset patnáct let nějakou praktickou hodnotu. Ale troufám si předpokládat, že člověk, který je zvyklý si nové informace osvojovat a používat je, obstojí lépe než ten, kdo to neumí. Řekl bych, že české školství upadlo na samé dno, jelikož neposkytuje studentům ani takové vzdělání jako za proklínaného Rakouska-Uherska. Maturanti zhusta neumí číst, psát a počítat a navíc si myslí, že to ani nepotřebují umět. Nejsou zvyklí odvádět soustavnou a cílevědomou práci, která jediná skutečně efektivně pomáhá rozvíjet mozek… Dnes se neučí a nezkouší, ale hlavně promítá a testuje. Tento přístup vede k výchově generace negramotů, kteří sice umí podle nalezeného klíčového slova zatrhnout možnost b), ale když jim otázku položíte jinými slovy, zkolabují. Představa, že by se škola někdy pokusila vrátit k výuce čtení, psaní, kupeckých počtů a soustavné práce na rozvoji mozku je nereálná. Takže nám asi nezbývá než objevit onen Norimberský trychtýř… Miloslav Pouzar
Několik aktivistů ze sdružení Pražské fórum požadovalo při happeningu na Václavském náměstí v Praze svatořečení prezidenta ČR. U sochy českého národního světce vyjmenovali recesisté Klausovy zásluhy a přidělili mu patřičné atributy, kterými se světci tradičně rozlišují. U Klause jsou jimi narcisy a propiska. Několik desítek přihlížejících i pokleklo. Lidé si vyslechli seznam zázraků, které prý Klaus vykonal, třeba zmrtvýchvstání neexistujících či zemřelých sponzorů ODS z 90. let, či zhasnutí v sále při kupónové privatizace. Vlč, LN 29. 9.
Porodník jako takový podle mne neexistuje, jsou to jen lékaři chirurgové. Většina gynekologů jsou operatéři a ti prostě něco dělat musejí. Když pracovala moje máma jako porodní bába, tak nešlo zavolat k normálnímu porodu doktora. To by dostala! Dnes musí gynekolog u porodu být. Tudíž tak musí i něco dělat… Moje teorie je, že to je boj o moc. Je to boj mezi Nemocnými a mocnými. Odkdy je těhotenství nemoc? Proč nemůže nikdy žádný porodník říct těhotné mamince „Tak maminko, všechno je v pořádku.“ Proč to vždycky je „velká hlava“ a „úzká pánev“a „špatný monitor“? Lékařka Irena Závadová, Bludy o holandské sanitce, LN 1. 10. 2011
Základní argument, který používají některé porodní asistentky, a jenž je scestný, říká, že pokud těhotenství probíhá fyziologicky (normálně), tak proběhne normálně i porod. Pokud někdo tohle tvrdí, tak buď záměrně lže, nebo o problematice nic neví. Těhotenství a porod se mohou zkomplikovat naprosto kdykoliv a potom skutečně rozhodují minuty. Vladimír Dvořák, prezident České gynekologické a porodnické společnosti, Reflex 39/11
Uff. Neodpustím si doplnění: Pak doktor a prezident větší část pravdy (profesně zaangažován) zamlčuje: jeho věta by měla znít takto: Těhotenství a porod se mohou zkomplikovat naprosto kdykoliv… v odcizeném a rodičce nepřátelském místě a době, tedy v obvyklé velkoporodnici. Komplikace přináší právě systém, který pojímá rodičku jako nemocnou, porod bere za uzdravující operaci… protože ani na lékařských fakultách medici nikdy neuvidí, a ani se nikde nedočtou o přirozeném porodu bez lékařského zásahu. Rodí-li (zdravá, a to je stále více jak 80% rodiček) žena ve známém prostředí, v intimitě, teple a šeru, komplikace prostě nepřijdou!!!
