Reakce na mé blogy se různí, celkově se situace zklidnila, o to větší radost mám z těch (profesí, životem) poučenějších. Případ porodní asistentky, které se porodníci mstí, vyprovokoval mnoho reakcí, Lidové noviny dvakrát otiskly rozumné články, a Respekt 40/11 přinesl velmi podnětný a srozumitelný názor rozumné novinářky (Zahozená šance: první soud kvůli domácím porodům proběhl zcela v režii jejich odpůrců). Osud je dokonalý režisér, přišel mne navštívit člověk, se kterým se známe téměř dvacet pět let a máme hodně společných, především indicko-hudebních zájmů. Ukázalo se, že ona maminka, jejíž miminko bylo porodem poškozeno a za dvacet měsíců zemřelo, je jeho žena. Uff. Aby se to nepletlo, někde někdo, aniž by mi řekl, uveřejnil můj pět let starý článek na téma porodů doma (jehož čtenost se enormně zvýšila), a moderátorka na radiožurnálu zmínila zkušenost své kamarádky, která odjela (jen za cenu dopravy, platí tam jako v celé EU naše pojištění) do jedné vyhlášené porodnice v Belgii porodit do vody ( novorozence si nijak neoznačují, protože ani na vteřinu nejsou oddělováni od matek)… To byly mé zkušenosti z poslední doby, počtěte si, jak to vidí terapeutka, léčitelka, zpěvačka alikvotů a hráčka na tibetské mísy:
Po delší době se dostávám k nějaké své reakci na blogy – jak jinak, nežli pochvalně a souhlasně. Jak čtu postupně, většinou jen pokyvuju, ale tenhle (Neberte si krasavice) mne hodně rozesmál. Konečně to někdo z mužů řekl nahlas… Dovolím si malé zamyšlení: jakým je muž skvělým protějškem, když má „odpojený“ sexuálně-lovecký instinkt, to znám velmi dobře ze své terapeutické praxe.
Právě proto si zachovávám svoji plnější postavu . Muž – klient mne tedy prvoplánově neloví, svůj pud vypíná už při prvním pohledu na mne, tedy mezi dveřmi. Poté můžeme udělat k jeho uzdravení hodně práce a rozluštit společně tolik jeho zašmodrchaných témat, kolik by s dlouhonohou atraktivní krasavicí rozhodně nevyřešil. Nejeden muž se mi už přiznal, že musel někde ukončit třeba i dobré léčebné masáže – jednoduše proto, že se nedokázal zcela uvolnit pod rukama šikovné masérky – ženy. Opačně to platí také, ženy se pod rukama statného maséra taky většinou zcela neuvolní (podvědomě se chtějí líbit = nechtějí znelíbit a setrvávají tudíž v napětí, které neumožňuje skutečně důkladné uvolnění pro masáž)… a veškerá, jinak profesionálně dobrá práce je pak k ničemu.
V běžném životě to vypadá mnohdy takto zamotaně: holky si většinou myslí, že kluci (vývojem přirozeně o několik let zpoždění oproti vývoji dívek) je CHTĚJÍ mít krásné jako Barbíny a na ničem ostatním jim nezáleží, tedy se do modelu barbíny stylizují, ať se jim to líbí, nebo ne, chtějí prostě uspět. Matčin vzor, kolektiv, reKLAMa…to vše je v tom bujně podporuje. A žel – mnozí skuteční metrosexuální šampoňáci „Kenové“, zmasírováni stejnými prostředky, to snad doopravdy taky chtějí. Ken a Barbína se potkají, mají pohádkovou svatbu… Pak ale jednoho dne kluk konečně dospěje, procitne, uvědomí si, že má doma pindulínu…, jenže ta už je mezi tím těhotná a už z takového svazku nelze nijak snadno a bez následků vyskočit. Vybral si, má tedy co chtěl… Když pak je takové pindulíně už přes čtyřicet a stále se snaží vypadat jako sedmnáctka (a v tom věku mentálně taky skutečně zamrzla), je z ní spíše svá vlastní karikatura. Můj děda takovému případu říkával „zezadu lyceum, zepředu můzeum“. Pokud to muž vydrží, tak nejpozději v kocouřích letech pozdě bycha honí: když už neodvolatelně vidí, že je to všechno nějak jinak, než vlastně chtěl. Jeho Barbína má vysoké (a stále vyšší) udržovací náklady, ovšem mužova závislost na navyklém servisu taky roste. A tak se rodí paralelní vztahy, v nichž si Barbíny hledají nové (mladší) Keny, a bývalí Kenové nové, moudřejší (a méně hezké) ženy. MiŠ
