Protože cizí neštěstí potěší, snad potěším i já své čtenáře a čtenářky: den blbec (nevysvětlitelně vypadával internet, chyba nakonec byla na straně O2, nedalo se moc dýchat, a cítil jsem, že na mě něco leze) mi oslabil imunitní systém, takže pak stačil jeden výlet „do města“ mezi davy (papuče s patou, přestože slibovali, ještě nedovezli) a „něco“ jsem chytil. Začalo mi cukat v zátylku, pak i v zubu, bolela mě hlava, nohy řvaly únavou, a při pokusu sjednat si návštěvu u právě začínající zubařky v opravené budově místního úřadu jsem zjistil, že si budu muset nejprve zajet do Háje, kde ordinuje má původní zubařka, pro výpis ze zdravotní karty (což bude, jak se ukáže, k ničemu, ale formalitám musí být učiněno zadost). Ale protože všechno zlé je i pro něco dobré, zakončím dalším návodem na upotřebení k duchovnosti směřujícího člověka.
Viróza mne nejprve donutila zkusit česnek, zázvorový čaj, aspirin… ale moc se to nezlepšilo. Když jsem se pokusil zahrát si pingpong (jen tak rekreačně, aby mě to probralo psychicky), splakal jsem nad výdělkem. Už když jsem vyšel z domu a spatřil na kůře ořešáku hbitě se pohybující sýkorky čiperky (roztloukáme jim pod stromem vlašské ořechy), pronesl jsem radostně: Vida je, čiperky veverky…
Jak tak byla má psychika a tedy i koordinace oslabena (jak se později ukázalo při hře, které jsem brzy zanechal, ne kvůli tomu, že bych se potil nebo nestíhal, ale kvůli tomu, že mi vždycky chyběl centimetr, abych míček zasáhl nebo umístil tak, jak mysl chtěla a byla zvyklá),mysl vyrobila ukázkový přebrept. Protože jsme tu loni měli čiperku veverku, naskočil mi nesmysl. To jsme se nasmáli…
Jeden v takovýchto chvílích žasne nad zázrakem a dokonalostí nejen čiperek sýkorek (které se evidentně královsky, pardon, sýkorkovsky baví přemety v plné rychlosti a dokáží zabrzdit na fleku nad větví a houpat se hlavou dolů), ale i lidského mozku, mysli, a speciálně paměti (která si dokáže pamatovat detaily věcí a situací desítky let starých, a většinou se nesplete a např. rozezná tisíce tváří), Jak si to tak ten mozek může ukládat, a zpětně vybavovat?
Jako bych to objednal, v televizních novinách hovořili o objevu českého mladého vědce (který se jmenuje také zoologicky: Ježek) o tom, jak asi funguje paměť: v rytmu osmi vzpomínek za vteřinu mozek pátrá a vyhledává (zpřesňuje) konkrétní vzpomínku, jako archivář (nebo skoro jako google). Pak ovšem stačí, aby člověk nebyl ve své kůži, a mozek, protože musí pilně a přednostně pracovat na odbourávání virů nebo bakterií, nemá dost energie a ten správný rytmus na tu jindy dokonale přesnou práci s pamětí a mluvou… a místo sýkorky mu z pusy vypadnou veverky. Jsou taky čiperné a taky poskakují po ořešáku a taky konzumují ořechy, přece…
Hned druhý den po nasazení Coldrexu jsem se ale už cítil daleko lépe. Prokázal to ranní probouzecí pingpong: partner nestačil sledovat, jak jsem mu tam opět sázel umístěné míčky. Ale protože i on je stále lepší, podařilo se nám několik dokonalostí, a pak jsme jeden druhého asi šestkrát překvapili a vyprovokovali k dokonalé reakci „před myšlením“ prasátky (přes vrch síťky, nebo od hrany stolu): tolik prasátek najednou v jedné hře jsem za ty roky co si hraju nikdy nezažil.
V jiné (i když související) rovině naznačuji, že mozky zenových a jiných duchovních učitelů a mistrů (dlouhodobá spiritualita zefektivňuje myšlení) jsou čiperky, a myslí a vnímají nejen čiperně a efektivně, ale navíc v souvislostech, holisticky. Zatímco obyčejní a neinformovaní lidé, nevědomky zablokovaní nevyřešenými emocemi, si pletou, jako opilí nebo nemocní, veverky se sýkorkami. Jinými slovy, tak jako je pro sýkorky a veverky přirozné být dokonalé (bystré, čilé, čiperné), za normálních, přirozených okolností je pro člověka normální být také takový (a ne nepřirozeně porozený a následně pak popletený, agresivní, vzteklý, nespokojený, zkrátka nakažený virózou Máji, že to je normální).
A dále, že právě tak proklatě blízko, jako je v paměti obluzeného člověka rozdíl a vzdálenost mezi veverkami a sýkorkami (ty i ony jsou čiperky), je mezi roztržitosti a bdělostí, mezi naštvaností a radostí, mezi zdravím a nemocí atd. Když už člověk zjistí, že se mu v mozku něco přebreptlo (nebo že není šťastný a výkonný a pečlivý a bdělý a pozorný, nebo že je v pasti programů své mysli, znečistěné vnějšími i vnitřními vlivy), může se tomu hurónsky zasmát a už se v tom nebabrat: prostě to změnit. Nasměrovat a čiperně naučit svou mysl zase se vydávat správným směrem.
Stačí se rozhodnout, a pak už jen pár měsíců (a nadále už napořád) trénovat: bez práce nejsou ani koláče, ani duchovnost, natož osvícení. Vytrvat (jako bubeníci, pianisté, nebo čiperky sýkorky i veverky) proto, aby se to mozek naučil a zvykl si na to… a pak už bude automaticky naladěn a natrénován. Lidský (stejně jako sýkorčí nebo veverčí) mozek je nejlepší v tom, co nejčastěji dělá… Stačí pojmout ten správný úmysl a nakonec být (přes vnější podmínky) jaksi automaticky tím, kým a pro co jsme se narodili: v životě i v duši mít (čím jsme starší, tím jsme zkušenější: nedávno jiný výzkum potvrdil, že staří lidé myslí efektivněji) mozky jako čiperky.
