Mé oblíbené úsloví o tom, že ještě není tak zle, aby mohlo být líp, nebylo pochopeno ani v různých redakcích (tak desetkrát za celých posledních dvacet let, co se mnou dělali různí novináři různé rozhovory), a není doceňováno ani dnes. Nelibuji si ve špatných zprávách, ale dokud nezjistí většina, že je v pasti, nedokáže se z ní dostat ani se všemi těmi miliardami, které státu utíkají, zatímco někteří prozřelí pláčí na nesprávných hrobech (viz hned první výpisek). Quo usqe tandem… jak dlouho ještě bude většina mlčet a dělat mrtvé brouky právě tak, jako je dělá vůči realitě a své (ne)zodpovědnosti většina porodníků, učitelů, politiků, poslanců atd.? Odpověď je jasná: dokud se nám nerozbřeskne (a dokud jim to nevyjasníme).
Potřebovali bychom nyní zdatné krizové manažery a ne veterány stranického politikaření, kteří jsou navíc pouhými námezdními silami klientelistických sítí. Poztráceli jsme již mnoho iluzí, přesto bychom se neměli nechat deziluzí rozdrtit. Ale je to někdy hodně těžké. Stačí si pouze prolistovat titulky z médií. Posuďte sami: „Obrana platila v době úspor statisíce mediálnímu poradci ministra Vondry“.„Úředník ze skandálu s pozemky má luxusní farmu v JAR“. „S politickou situací je nespokojeno devět Čechů z deseti“. „Armáda zakázala lety nových letounů CASA kvůli poruše motoru“. Petr Havlík, http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-havlik.php?itemid=14684
Haha, v diskusi pod Havlíkovým článkem to jeden diskutující podal po lopatě: Hněv je zásadním předpokladem odhodlání k změně, jinak to prostě nejde. Teflonoví arogantní taškáři jako Kalousek nemají žádné vnitřní morální limity. Lokajové jako Nečas takovou kategorii jako morálka neznají a monomani jako Klaus si myslí, že etika je to, co oni rozhodnou. O nájemných ponocných jako Bárta není vůbec třeba mluvit. Hněv je zapotřebí především proto, že opozice nepředstavuje žádnou alternativu. Je nutné, aby došlo ke genezi nové, autentické politické síly s širokou podporou občanů. Nejdřív bude třeba současným šafářům trochu polámat ploty, které si okolo uloupených majetků a spletichařených pašalíků nastavěli.
Studie Švýcarského federálního institutu technologií se pokusilo zmapovat vlastnictví nadnárodních korporací. Z databáze 37 milionů firem a investorů vyčlenila 43 060 korporací a vytvořila model principu, na němž některé korporace ovládají jiné prostřednictvím akcionářských sítí. Ve středu tohoto pavouka odhalila 1318 firem, z nichž každá je svázána s dalšími dvaceti firmami. Při následném rozmotávání vlastnických vztahů vědci doputovali až k super entitě tvořené pouhými 147 více či méně propojenými firmami, které ovládají více jak 40% celkového bohatství. Na vrcholu tohoto seznamu, který přestavuje necelé procento z celkového počtu nadnárodních firem, jsou hlavně finanční instituce. Potvrdilo se tak podezření, že světové ekonomice vládne necelé jedno procento lidí. Literární noviny 43/11
Jen abychom se dostali do relace. Člověk, žijící dnes, ve věku řekněme nějakých 30-40 let, má v sobě zhruba 100-500x více nejrůznějších těžkých kovů, než člověk žijící na přelomu 19.-20. století, tedy před 100 lety. Průmyslová revoluce se chystá požrat své děti. Už tak činí, ale její nejlepší chvíle, kdy začne kosit populaci po stovkách tisíc, zřejmě teprve přijde. Vše začíná již v raném dětství, kdy je krátce po narození miminko pomocí očkování otráveno rtutí a nervová pleteň tak v podstatě z 40-50% paralyzována. To bezpečně vládcům světa zajistí, že se už lidské tělo v podstatě není schopno samo regenerovat a potřebuje k tomu externí chemickou péči, která však v této době přestává rovněž fungovat. Kdo znáte ze svého okolí nenaočkované děti (já znám tři), pak víte, že v podstatě do 3-4 let neznají, co je nějaká vážnější nemoc, jejich imunitní systém vše zvládá naprosto v pohodě. Jiří Mašek, Osud.cz
Ano, dříve bylo docela jasně nalinkované, že když žena dospěje, tak se vdá, má děti a snaží se o ně starat. Tenhle model, proti němuž ženy ovšem samy bojovaly, se rozpadl. Dnes má každá žena mnoho možností sama se rozhodovat, kudy se její život bude ubírat. Jenže čím víc možností, tím je složitější najít, co opravdu člověk od života chce. Problém je spíše v tom, že nevíme, o co stojíme. Alice Nellis, Reflex 44/11
Teprve si musíme zvyknout na to, že kariéra a peníze zase takové štěstí, jak bychom si představovaly, neznamenají.. Alice Nellis, rozhovor v LN, 6. 11. 2011
Miliardář George Soros se v přednášce v Bruselu zabýval historií eura a jeho nedostatků, které vidí jako strukturní a zásadní. Varoval, že je Evropa ve vážné krizi. Součinnost bankovní a dluhové krize znamená, že Evropská unie je nyní v politické krizi. Celý experiment s eurem byl podle něho bublinou, která umožnila některým zemím užívat si falešného hospodářského rozkvětu na základě dluhů, zatímco jiné země – zejména Německo – dosáhly daleko vyšší efektivnosti. Peníze proti krizi se nyní používají „špatným způsobem“. Soros uzavřel: „Toto povede k dlouhodobé hospodářské krizi. Evropa ztratí deset let. Je to bohužel realita.“ Britské listy 8. 11. 2011
Současná krize není pouhou krizí, ale řinčivou předehrou k dlouhodobé transformaci politiky, ekonomiky a společnosti. Všechno bude jinak. Hospodářskou krizi způsobili politici a jejich banky – zadlužováním obyvatelstva. I průběh krize zhoršovali dalším zadlužováním: nejdříve za účelem záchrany svých bank, pak pro záchranu velkých podniků. Nic nefungovalo: nezaměstnanost roste spolu se zadlužeností jedinců, rodin, regionů i států. Růst i nadále stagnuje, přes zmatené potlesky v mediích. Nyní již politici zachraňují jen sami sebe a své předlužené státy – dalším zadlužováním daňových poplatníků, nyní již nejen svých, ale i cizích a vzdálených, třeba i z druhého konce světa. Za krizi a její prodlužování a šíření jsou zodpovědní politici, za očistnou transformaci už ne. Současnou krizi politiky a demokracie je třeba řešit nejdříve… Převládající forma demokracie je ve vyspělém světě politiky a jejich stranami výrazně deformována: omezováním volebních alternativ a odsouzením většiny občanů do politické pasivity a voličské ignorance. Masivní politické penězovody mají za následek nevyhnutelnou, legalizovanou korupcí. Taková forma demokracie již v autonomních kulturách přežívat nemůže…Za peníze lze dnes koupit demokracii, politické strany i politiky. Peníze mění demokracii na ošklivou atrapu, znetvořenou korupcí bezprecedentních rozměrů. Pouze občané mohou získat ukradenou demokracii zpět. Politické strany samy reformu zkorumpované demokracie nikdy neprovedou, jen ji zatíží zbytečnými slovy a sliby. Občané si tenhle džob musí udělat sami – anebo zůstat v nemilosti peněz a korupce navždy. Chce to ale absolutní většinu, spojenou do rozsáhlé, organizované, vytrvalé a nikdy se nevzdávající akce… Milan Zelený
Hlad jsme v naší civilizaci vytěsnili, čímž jsme uvolnili cestu nepřirozené obezitě. Myslíme si, že jsme neomylní, že naše společnost zvládne všechny nástrahy přírody. Občas se dokonce cítíme jako sami tvůrci života s božskou mocí vším manipulovat. Jenže uměle udržovat vysoké počty populace, která není schopna se sama udržet, je jistě nádherný humanitární počin, následky však budou zlé. Čím víc budeme hlad potírat, tím více ho bude přibývat. Čím více budeme rozesílat humanitární dávky potravin, tím více budeme přilévat oleje do ohně zvyšující se populace, kterou někdy v budoucnosti už neuživíme. Tento neskutečný kolotoč nemůže dopadnout dobře. Mnislav Zelený-Atapana, Hlad je přirozený regulátor populace, LN 8. 11. 2011
Domnívám se, že dnes nejde jen o nové vnitřní uspořádání celosvětové kultury, jen o reformy a změny technologické a sociálně politické. Musí jít o změnu ve strategickém nastavení kultury vůči přírodě. Čeká nás ústup od útočné adaptivní strategie (predátorského paradigmatu), která je dosud základem globální kultury. Útočnou adaptivní strategii, jejíž biologické předpoklady nám (jako živočišnému druhu) byly kdysi vrozeny a jejíž úspěch v měřítku planety hrozí dnes lidským zánikem, musí vystřídat vědomě zvolená strategie kulturní zralosti, růst bez růstu, tj. vývoj kultury podřízený prosperitě biosféry. Teprve touto biofilní strategií opřenou o širší a pravdivější racionalitu, tj. strategií schopnou navázat na jiné predispozice skryté v lidském genomu, může lidstvo udržet obyvatelnost Země a vstoupit do věku dospělosti a odpovědnosti. Lidstvo nenese odpovědnost za přírodu, kterou nevytvořilo, které zatím plně nerozumí, ale které ani rozumět nemusí. Nese odpovědnost za kulturu, za své dílo, kterému by rozumět mělo, protože za ně převzalo odpovědnost již kdysi dávno, při zapálení kulturní evoluce… Vůči Zemi a příštím generacím musíme mít černé svědomí. Všem živým systémům totiž bezhlavě pustošíme Zemi, hromadně ničíme jedinečné struktury, které vznikaly v průběhu milionů a miliard let a o kterých víme, že už nikdy nevzniknou znovu. Nedokážu si představit morálně pokleslejší kolektivní jednání. Josef Šmajs http://www.blisty.cz/art/60890.html
Dvě pozitivně transformativní (individuálně k dosavadní pasivitě až apokalyptická) zjištění na závěr: Někde uvnitř mé bytosti už dlouho klíčí a razí si cestu na světlo postoj, nebo názor nebo idea, že nejlepší volbou je měnit sám sebe, přes všechny sračky-radosti-výzvy okolo mně (společnost, obec, politika, porodnictví……atd.). Pokud s něčím vnitřně rezonuji (nikoliv pouze rozumově), tak to prostě dělám. Po přečtení blogu „Výpisky apokalyptické“ jsem se v tom opět utvrdil. A beru ho jako ránu zenovou holí. E-mail od Gerarda
Jsme ženy v neforemných mužských kabátech. V divadelním představení, kde už vůbec není jasné, koho právě hrajeme a proč jsme si ten směšný kostým vůbec vzaly na sebe. Přitom to celé může být o dost jednodušší. Stačí ten kabát na chvíli odložit. Vzít si sexy prádlo a kuchyňskou zástěru Nechat se čas od času znovu dobrovolně spoutat mužskou představou o rozdělení rolí. Podvolit se. A rodit. Proboha, hlavně rodit! Nikdy jsem neviděla ženu pyšnější než tu, která je těhotná nebo která zrovna porodila. Všechny se tváří stejně. Důležitě a nenahraditelně. Připravené okamžitě nakojit půl světa a druhou pohotově dokrmit sunarem. Něco na tom musí být. Na tom prapůvodním jeskynním schématu, které jsme zbytečně překroutily, zkomplikovaly a nesprávně nově definovaly. Vybojovaly jsme si víc práv, než potřebujeme. Máme tolik prostoru, že už na něm ani neumíme bezstarostně tančit. Jen se roztahujeme. Do široka. Do stran. Feminismus je přežitek. Myslím, že nastal čas, abychom vrátily mužům pár těch ztracených metrů nazpátek. Radka Velikovská
