Po trochu popleteném krásném slunečném podzimu až téměř do půlky listopadu konečně přišla zim (ikdyž ne ta ladovská, se sněhem, ale zima smogu a přízemních mrazíků). Pro hráče pingpongu to znamená ráno odstranit jinovatkovou krustu z plochy stolu (stačí šikovně vchrstnout půl kyblíku teplé vody a stěrkou dočista setřít), mít levou ruku v rukavici, a na pravé rukavici s ustřiženými prsty (aby pálka seděla v ruce přece jen pevněji, než kdybych ji držel v kluzké pletenině). Žížaly v kompostu nad sebou mají půlmetrovou vodou prolitou izolační vrstvu listí z ořešáku, proloženého vrstvičkami plevele, trávy, a zbytků z kuchyně (uvnitř je tak stálé teplíčko), a sýkorky (až na jednu modřinku ostatní koňadry) už zlikvidovaly zbytky lojových koulí z loňska, takže jim naťukáváme skořápky, a ony šikovně a samozřejmě čiperně vyzobávají koncentrovanou energii vlašských ořechů. Jsou čím mají být. Nesnaží se něco ošidit, nepletou si role ani roční období.
Ta až zenová přímost akce (sýkorky, stejně jako i jiná zvířata a malé děti, nepředstírají, jsou autentické a co dělají, dělají na 100%) je mi pozitivně nakažlivá: jakmile začnou akrobaticky předvádět svou letovou dokonalost, a čile vyzobávat jádra ořechů ze skořápek (které pak rádi uklízíme ze schodů), okamžitě se rozzářím, duše poposkočí nadšením a já čile začnu dělat něco, do čeho se mi zrovna ani moc nechtělo. A na tváři se automaticky zjeví úsměv.
Když zůstanu bez hnutí za oknem, nevšímají si mne, a tak se i tyhle čiperky dají zvěčnit fotoaparátem. Jsou ale ostražité, a většinou po chvíli váhání a pátrání, jestli někde nečíhá nějaká kočka, uchvátí kousek oříšku a odletí si jej vychutnat někam do výšky, na strom. Nemyslí, jednají. Což mi připomíná další obvyklou chybu noviců, kteří každou instrukci berou doslova, ne jako metaforu nebo jen naznačenou první větu (s tím, že domyslet ty další si musí sami). A navíc se většinou soustředí ne na podstatu rady nebo komentáře, ale na formu. Notoricky si pletou prst, ukazující na Měsíc poznání, za Měsíc samotný. Mají popletené myšlenky i pojmy a unikají jim souvislosti.
Jedna dávná indická historka připomíná, že i když adept cvičí (a nakonec i nacvičí) lásku ke všem živým tvorům a niterný klid a mír, neměl by zapomínat zůstat tím, kým je. Jeden zkušený jógín byl v pralese přepaden velkým hadem, ale protože byl uvolněný, ale zároveň pozorný, hbitě uhnul. Překvapený had ocenil jógínovy dovednosti (siddhis), a chtěl se to také naučit. To bys musel zvládnout být tolerantní k jiným bytostem a pln vnitřního klidu a míru, řekl jógín. Když had nepřestal žadonit, dal mu příslušné instrukce. Za půl roku šel stejnou cestou a uviděl zbitého hada v hluboké jámě, pod kameny a klacky. Co se ti stalo, ptal se. No, natrénoval jsem toleranci k jiným bytostem a vnitřní klid a mír, ale pak mne vesničané chytli, zbili a hodili do téhle jámy. Hm, řekl jógín, já ti poradil trénovat paramitu šánti, umění klidu a míru, ale nikdy jsem ti neřekl, ať přestaneš syčet!
Duchovnost je přidaná hodnota, ne popření osobnosti a zděděných kvalit (jak se nechávají splést špatným čtením povrchních spisků novicové). Ten, kdo je uvnitř neklidný a zmatený, může předstírat klid a mír a vyrovnanost jak chce, ale přijde okamžik krize a niterná skutečnost se projeví. Navíc nikoho neoblafne, ti ostatní to rovnou „vycítí“ (i zde fungují tzv. zrcadlové neurony, nebo jinak, pole toho kterého člověka). Nevyrovnaný, uspěchaný, poznání jen předstírající a jen knihami a víkendovými semináři informovaný adept sebetransformace pak slyší jen první, ale již ne ty druhé a další věty a významy vět učitele. To se sýkorkám nestává. Nepohrdnou oříšky, ale to je cosi navíc: nezapomínají umět se uživit i v zimě tím, co příroda, ne člověk, poskytne. I když nikdo nikde, s oříškem vždy odletí do bezpečí a teprve tam jej, soustředěné na 100%, labužnicky zkonzumují.
Přeskočit stupně poznání a spěchat na moudrost se navíc ani u nás, kde se dá ledacos ošidit a zbastlit, nevyplácí. Čeští jógíni začínají v oddílech jógy rovnou cvičit třetí stupeň, hata jógu (pozice), a na ty první dva, morálku a sebeovládání, kašlou. Nebo sem tam nějakou kapitolku učené knihy přeskočí, v domnění a přesvědčení, že se z toho zase až tak nestřílí. Čeští zazenisté často kašlou na rovnou páteř nebo pečlivě narovnané záhyby kalhot či kimona, a pak trpí a kolabují. Dříve či později se jim například absence natrénovaných morálních zásad (nebo námahy dospět k poznání vlastními silami, nebo z jejich pohledu tak zdržující pečlivostí nácviku začátečních metod a pravidel) setsakra vymstí. Na duchovní Cestě, jako i v životě, má totiž vše (i když novicům) skrytý smysl a úmysl.
Občas se na obsah právě naťukaných skořápek ořechů snesou dvě místní hrdličky. Za ty čtyři roky, co je tu pozoruji (celé léto hřadují na velkých suchých větvích vysokého listnáče na protějším dvorku, takže jsou z našeho dvorku dobře vidět), jsem si všiml, že to jsou vyčůrané vyžírky. Sedí a sedí, nehledají potravu aktivně, pracně, ale jakmile uvidí laciný zdroj, slétnou se, svou velikostí odeženou sýkorky a jiné čiperné vrabce, a zobou a zobou dokud to nevyzobou všechno, i kdyby měly prasknout. Užívají, ale bez práce. A tak vždy, když je uvidím takto zneužívat příležitosti, vyběhnu a tlesknutím je odeženu. Loni ale potomek těchto hrdliček, taky asi od mala zvyklý užívat (zobat) bez vlastního přičinění, doplatil na svou lenost a tedy nevycvičenost, a byl lapen a sežrán krahujcem. Byl (rodiči a situací na dvorku) rozmazlený, a tak nepřežil.
Trpělivost a vytrvalost jsou totiž dalšími ctnostmi, které by měl adept duchovnosti a jógín pilně trénovat (a v životě zkoušet: v tomto ohledu jsou nejlepšími učiteli, kteří prostě zvyšují laťku, ti, kteří nám jsou protivní, kteří nás spolehlivě vytočí… a taky suma vynaložené práce). Největší chybou je ale pokoušet se být někdo jiný (a v rámci pokusů o zprostředkovanou duchovnost navíc zapomenout na selský rozum), nebo někde a někdy jinde. Znal jsem ženu, která na rady kamarádek a několika časopisů začala (snad z lenosti dělat si ráno kaše) snídat jen ovoce. Po dvou měsících omdlela na ulici. Tak jsem ji profackoval a nahnal k lékařce, která zjistila absolutní nedostatek proteinů. Znal jsem několik jiných žen, které, místo dlouhodobé niterné změny, to načetly z knih a poznámek ze seminářů: předstíraly new age myšlení a pohodu tak afektovaně, až se jim začali(y) ostatní vyhýbat. Skončily v Bohnicích. Znal jsem jógína, který tak usilovně vnucoval druhým svou pravici, protože právě byl „bhakti“ (trénoval lásku místo v sobě na druhých: posiloval tak zase jen vlastní ego), až se mu začali (ti druzí) vyhýbat.
Naznačuji, že lidi a novicové všech druhů, na rozdíl od sýkorek, se často jak v životě, tak na poli duchovním, pokouší, oč marněji, o to tvrdošíjněji (asi z lenosti a netrpělivosti), v nevhodný čas být někým jiným (v marné snaze uniknout vlastním problémům a nedokonalostem, ošidit osud, anebo si myslet, že když jsem si půjčil milion, jsem milionář). Neviním, jen konstatuji: i tihle, špatně porození, a tedy soudobou společností, ve které je tak snadné pořídit si štěstí koupí další zbytečnosti, rozmazlení, si (jak píše Rob Preece) ochotně spletli a pletou duchovnost s únikem, lpěním na čistotě popírají vlastní slabost, guru je pro ně modelem ideálního a často až zbožštělého otce, a slouží druhým v patologickém naplňování své role oběti. Přišla zima na duchovnost (nejen) v Čechách.
Sýkorky čiperky (zenové učitelky) mají neustále dobrou náladu: hrají si. Je přece tak nádherné provokovat kamarádku předstíranými nálety, přistáváním na niti držící Swarovského křišťál (který mi za svitu slunce čiperně honí po zdech pokoje malinká duhová prasátka), nebo lákáním ke hře na honěnou: hra se stává cvičením a tréninkem dovedností a jejich vylepšováním, a nakonec životem, a život se stává hrou. Sýkorku ovšem nikdy nenapadne chtít být veverkou. Ani když přijde zima.
