To je, kromě nějakého vařiče a menší sumy peněz v malých bankovkách pro ty, kteří nemají doma zásoby potravin na deset dnů, praktická nutnost pro pozitivní přežití očekávané a očekávatelné krize v té či oné formě. Václav Cílek v článku Čerti nechodí sami (Respekt 6/12) rozebírá poslední variantu každoroční zprávy Světového ekonomického fóra Globální rizika 2012. Tohle je podrobnější legenda k již zveřejněné fotografii (pro novice).
Například uvádí, že se (na rozdíl od mínění věčně předvolebně optimisticky naladěných politiků a expertů všeho prognostického druhu) krize nikdy nedá odhadnout dopředu, takže je výhodnější vytvořit síť informovaných, za sebe plně zodpovědných pracovníků, než proškolit několik skvělých krizových manažerů. Základem je operovat bez centrálního vedení. Tento návrat k dávným časům (dnes víme, že člověk a jeho emoční systém byl přírodou naprogramován, a tedy funguje, na život v tlupě maximálně o 30 členech), kdy se členové malé komunity učí zacházet s krizí bez plánu, strategie, tréninku a zpravodajství, tedy uprostřed chaosu, je očekáván v horizontu deseti, dvaceti let. Zpráva uvádí jasně: problémů je mnoho, a jsou propojené. Celý svět se ocitá v nějakém novém režimu, na který je nutné reagovat posunem mentality a stovkami promyšlených velkých i drobných kroků, jejichž průběh musí být sledován a omyly pružně napravovány.
V individualistickém slova smyslu je to jen to, na co se snažím upozorňovat psaním nejrůznějších pozitivních a praktických návodů na použití člověka (v krizi) již třicet let: takže teď jen pokyvuji hlavou, mumlám si sám pro sebe „vidíte, o tomto či onom jsem psal již tehdy“, a sleduji, jak začíná být hůř, aby konečně mohlo být líp. Alternativní ve všech úrovních lidského života jsem byl celou druhou půlku života. Takže ke všem prognózám a radám, včetně té Cílkovy, dodávám: Baterka, pitná voda, vařič a… naděje!
Umění zenově bdělého vědomí (včetně natrénované schopnosti být a žít teď a tady, na 100%) lze přitom symbolicky vyjádřit i beze slov, jen fotografií (viz níže), nebo krátkým kóanem. Když zemětřesení a cunami na závěr několikaletého trendu zvyšování hustoty a intenzity negativních zpráv z domova i ze světa pobořily japonskou jadernou elektrárnu Fukušimana, vytiskl jsem citoslovce, které se používá v komixech, a v obláčcích přímé řeči vyjadřují zlostný leč bezmocný komentář superhrdinů (Arrrrrrggghh!), vystřihl a nalepil na stěnu či polici, abych si virtuálně (a v důsledku toho i prakticky) ulevil, a sebe i návštěvy (jen letmým pohledem) něžně upozornil na možnost jakoukoli krizovou situaci, která je jako ostatně všechno špatná, ale i zároveň i plna naděje, přece jen řešit.
Na okně i verandě mi visí tzv. Swarovského křišťály: jak těmi venkovními pohybuje vítr, vrhají mi do jinak tmavého pokoje dužáky. Symbol a malý kousek duhy, toho nejharmoničtějšího efektu přírody, který existuje jen tehdy, když se na ni člověk aktivně zadívá… nehmotného důkazu, že někde uvnitř skrytého řádu světa a věcí je dokonalý řád. Jen si jej lidé, kteří neumí být bdělí a soustředění, nevšimli (nebo jej, pro nával mnohem pro ně důležitějších věcí, nedokáží ocenit). A tak když se jedno mrazivé únorové odpoledne roku 2012 objevil exemplární dužák na stěně přímo pod komixovou bublinou (vyjadřující krizové časy, na které se jedinec nemůže připravit než tím, že si obstará baterku, vodu v lahvích, potraviny na deset dnů, peníze v drobných bankovkách… a naději), okamžitě jsem popadl fotoaparát a jednoduše zdokumentoval to, co se jinak pokouším celé roky vyjádřit varovnými i pozitivně praktickými radami: že totiž vždycky, v každé krizi, uprostřed každého chaosu, je někde (i když ne na první pohled) nějaká maličká duha řádu (v buddhistickém kole samsára je někde uprostřed každé říše, jakkoliv hrozné a bolestivé, ukryt nějaký ten bodhisattva, symbolizující existence oné naděje a zároveň i možnosti dostat se z (kola) krize ven).
A když už si člověk musí ulevit, tak nekonkrétní onomatopoickou formou jako z komixu: aby si uchoval (pro smysluplnou a důstojnou existenci uprostřed chaosu) klidnou hladinu mysli a emocí (Indové tomu říkají vnitřní klid a mír, šánti). Přitom naděje, a tím prozrazuji pointu toho všeho, je v každém početí: ve schopnosti ženy (z)rodit nový život. Až si i české ženy umanou (protože potřebný hardware dostaly od evoluce a přírody, a software začíná být , po tolika letech iluzí, opět nasnadě) počít a porodit příští buddhy, osvícené (zdravé moudré zvědavé tvořivé respektující a respektované) tvory obou pohlaví… ( rozhodující je úmysl): i uprostřed arrrrrrrrgggghh doby se rodí naděje.
A tak i když třeba není vidět, protože slunce je za mraky, člověk, který na sobě nějakou dobu pracuje, a častokrát si již nemohl nevšimnout, a tedy zcela jistě ví, že někde nad šedí okamžiku, tak jako když vyletí letadlo z oblačné či dokonce smogové pokličky a inverze nad krajinu všedního dne a života, že to slunce svítí neustále. A že zase znovu vyjde a i v časech krize ozdobí chvíle života dužáky harmonie (v realitě jen okamžikové, na fotografii batolete téměř věčné a vždy po ruce).
