Čtenář mi poslal e-mail s žádostí o radu: nabízí se mu možnost jet do vzdálené exotické východní ciziny, pracovat jako skladník, ale v továrně na výrobu zbraní. Je buddhista, takže neví jestli ano, nebo ne, jestli je to košer. V Hospodářských novinách ze 7. února 2012 Stanislav Komárek na toto téma nabídl další varianty téhož problému: Občas je třeba si znovu položit otázku, se kterou jsme byli konfrontováni za minulého režimu. Vždy znovu vyvstává problém, jak dalece kolaborovat s bloudícím systémem, a kdy začíná naplno platit známá maxima středověkých rytířů Ad turpia nemo obligatur, K hanebnostem není nikdo povinován.
U buddhistů je to ještě o něco vyhrocenější, protože když vegetarián musí sníst kus masa, a potom si čtrnáct dní vyčítá – proč jsem to jenom snědl, když už jsem dvacet let vegetarián… jsou daleko horší ty výčitky, než samotné snězení masa: cvičením a pozitivním myšlením trénované tělo si poradí. V tomto smyslu platí, tak jako v jakémkoli lidském konání, že člověk se musí se rozhodovat v konkrétních souvislostech, a nikdy otrocky neuplatňovat nějaké abstraktní přikázání nebo desatero (v situaci, kdy to třeba není vůbec důležité). Takže jsem novicovi poradil, ať klidně jede, protože souhrn přínosů a pozitivních důsledků, které z toho vytěží, bude daleko převyšovat námitky „víry“ nebo přesvědčení, a že daleko horší je to, že o tom takto přemýšlí, a není schopný se, jako zenový buddhista, prostě rozhodnout.
Stanislav Komárek klade i další provokativní otázky – málokdo by chtěl být katem, ale co písařem v katovně? A co být majitelem provaznické firmy? Nebo dodávat řezivo na stavbu šibenic? Na tohle téma jsem se zamýšlel i v nedávných blozích (překladatelky v totalitě záměrně špatně přeložily větu z mého dopisu do Japonska, a tím pádem mě estébáci mohli odsoudit… měly by být potrestány, nebo alespoň popohnány před soud? Jde tu o to, že ony i tehdy překročily profesní slib, že budou přesné, a že za to braly hodně peněz navíc).
Kdy už jim plivnout do tváře, ptá se řečnicky Komárek, a kdy ještě sklopit oči a držet ústa a krok? Jak dlouho a do jaké míry držet s ostatními? Je ještě únosné poobědvat z kradeného, když jsme to nevzali sami? Je přípustné (a teď je to z oblasti duchovnosti) sedět na ateizační přednášce a tiše myslet na Boha Všemohoucího? Smí vegetarián smažit pro jiné řízky? A pacifista pěstovat oves pro vojenské koně? Když jsou otázky takhle (logicky) vyhrocené, tak samozřejmě nemají správné a jednoznačné řešení.
Právě z tohoto rozporu mezi životem a logikou myšlení vznikly nakonec i středověké války ve jménu víry, a procesy s čarodějkami (což byly jen moudré ženské, které přirozeně a orgasmicky porodily, a byly tedy daleko chytřejší a intuitivně moudřejší, než pochybující muži, kteří se zmítali ve víru nesmyslných levohemisférových racionálních úvah – kolik andělů se vejde na špičku jehly… a nebo jestli jako pacifista smím pěstovat oves, který pak poslouží pro vojenské koně). Komárek správně podotýká, že to není problém jenom totality – s podobnými, trochu mírnějšími projevy se setkáváme dnes a denně. Navíc eventuální drobné hrdinství nikdo neocení, ba si ho ani nevšimne, či se spíš zasměje vlčím smíchem nad pošetilostí blouda, který tak úplně netáhne s houfem a tak úplně nebere, když dávají.
Zase je to ale jen ukázka úvahy levohemisférové mysli. Člověk, který natrénoval (v klášteře, nebo celoživotním tréninkem hary, nebo hledáním vody – proutkařením, nebo intuitivními masážemi) propojení mozkových hemisfér, čili i muž, který trénuje intuici (u žen, které přirozeně porodí, je to téměř automatický dar evoluce), samozřejmě okamžitě ví, že je nesmysl o tom spekulovat: to ho zavede do slepé uličky logiky. Takto položené otázky v sobě zahrnují věčný rozpor Buridanova osla, který se nemohl rozhodnout, jestli má žrát z levé nebo pravé hromádky… a chcípl hlady.
V duchovnosti je bytostně důležité nebýt jen teoretický, ale dělat zároveň něco, co uzemňuje (třeba být masérkou, i když jsem spisovatelka, abych se denně dotýkala hmoty, abych měla na hladině mysli klid těla a mír duše, tedy aby mysl nebyla přetěžována signály z pokřiveného těla, nebo z pokřivených myšlenek a převzatých názor… naznačoval jsem v blogu Nakřivo).
Stanislav Komárek je etolog a vystudoval zvířátka, takže to bere racionálně, levohemisférově: není duchovní, jeho resumé je spíše o vlcích a o smečce směřuje tak k „logickému“ závěru: „I zoolog obecního formátu dobře ví, že všechny kdo se odmítli připojit, už dávno roztrhala na cucky a pohltila smečka.“ Ano, ale jen ve světě vlků. A my jsme lidi. A jsme lidi, kteří jsou evolucí naprogramováni k duchovnosti a proto také touží být duchovnější.
To, co nás odděluje od smečky, je schopnost (z)volit mírové řešení, nepadnout do pasti zdánlivě relevantních otázek. Nenechat se zlákat tím, co se děje dnes a denně ve smečce (společnosti), která se řítí do krize… protože všechny jakkoli moudře se tvářící otázky ekonomů a politiků jsou nezodpověditelné, protože vždy řešitelné jen levou mozkovou hemisférou. I Komárek jakoby mezi řádky rovnou napovídal čtenářům – kašlete na nějaké spravedlivé (buddhistické, nebo pravdoláskařské) úvahy, holt společnost je taková, jaká je, tak klidně kraďte a zneužívejte moc a vyrábějte zbraně a šibenice…
Odjinud: netuším, je-li Stanislav Komárek vegetarián, nebo zkusil-li někdy třeba měsíc nejíst maso a měřil si zároveň emoční stabilitu, a pak zažil ten (tělesný a emoční) šok, když musel sníst maso (tělesná únava, emoční podrážděnost, negativní postoje)… On ale i třeba takový dr. Koukolík, nebo špičkový mozkový chirurg či porodník si zatím nikdy nepřipustil, že jeho racionální a logické závěry, a intelektuální a profesní výkony (ale i nepříjemný sen k ránu) mohly být intenzivně ovlivněny třeba tím, co obědval či večeřel. Nebo způsobem, jakým byl před lety porozen. Naznačuji, že teprve po hodně dlouholetém tréninku (těla a mysli) je duchovní člověk schopen nejen nepadat do pastí jazyka (ale i logiky levé mozkové hemisféry, profesionální slepoty atd.), a naopak, zenově okamžikového a přesto intuitivně správného rozhodování teď a tady.
Původní otázka novice je snadno zodpověditelná, pokud si člověk uvědomí, že i zde je důležitý, ba přímo rozhodující, úmysl. Jakmile čtenář pojede do Thajska s úmyslem naučit se tam ve volných chvílích a o víkendech pod vedením těch nejlepších mistrů meditace správně a hlubinně meditovat, nebo pochopit žebrající mnichy a pracovat tak na své pokoře… potká ty správné lidi a příležitosti. Naznačuji, že úrovní, které by ho tam mohly lidsky a buddhisticky obohatit, je daleko víc, než nevýhoda toho, že by v pracovní době seděl někde v klimatizovaném skladu a vydával nějaké součástky, o kterých stejně přesně neví k čemu jsou (svět je i tak prošpikován zbraněmi). Ale zadáním buddhisty je natrénovat vnitřní duševní klid a mír, aby i uprostřed boje (nebo továrny na výrobu zbraní či šibenic) ho ani nenapadlo negativně spekulovat nad tím, jestli může nebo nemůže smažit řízky, i když je vegetarián.
Naznačuji, že život ve smečce vlků zahrnuje i povinnost dělat to, co všichni ostatní – kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Že je dnešní lidská smečka smečkou téměř vlčí, je právě důsledkem špatných porodů a logicky nezodpověditelných otázek (a racionality odtržené od schopnosti mít i v krizových okamžicích emoce pod kontrolou).
Zdánlivě důležité běžné otázky pak nemají adekvátní odpovědi, dokud nepřijde praktická (a také natrénovatelká) schopnost vyřešit kóan. Všechny otázky, které si kladou současní politici a ekonomové a bankéři jsou kóany… které neumí řešit, protože jim nikdo neřekl, že prostě nemají verbální racionální řešení. Že řešením je naučit se položit si jinou, správnou otázku. Opakuji, máme jako společnost problém, protože si prostě neumíme položit ty správné otázky…
Moudrý a zkušený buddhista dokáže žít na 100% o samotě, i ve smečce. To je i případ japonského buddhistického mnicha, který chodí na místa zasažená fukušimskou tragédií a sází tam slunečnice (protože mu došlo, že slunečnice dostanou radioaktivitu z půdy za rok za dva, místo za deset dvacet let, a potom se dají zlikvidovat tak, aby to neškodilo). Samozřejmě, když by se ho zeptali, jestli je bezpečné chodit do těch míst, tak by logická odpověď zněla – není, vím že dostanu nemoc z ozáření a dřív zemřu. Pětašedesátiletý mnich, který už vše předal, a který čtyřicet let žije v pohodě a učí i ostatní umění naučit se žít v pohodě teď a tady v jakékoli situaci, už velmi dobře ví, že ta otázka je z hlediska úmyslu zadání jeho života buddhisty nesmyslná, a že důležitý je úmysl: s pozitivním úmyslem lze nalézt řešení i pro tu nejkrizovější situaci (kterou si my přepychem současné doby rozmazlení ani neumíme představit). Takže otázky čtenáře i Stanislava Komárka jsou z buddhistického hlediska nesmyslné, ale přesto a právě proto mají svá dokonalé civilní odpovědi. I ve smečce.
