Spokojený neinformovaný informovanému předem a spokojeně nevěří, protože prostě neví, co neví. Poslední měsíce přebývám ve svém „ášramu“ pod ořešákem a ven, do stále rušnějšího a uspěchanějšího světa, nemám důvod zamířit. Když si jedu do nejbližšího hypermarketu nakoupit to, co nemají místní Vietnamci (nějakou tu lepší zeleninu, třeba čekanku, neslané buráky, kapiový sýr a čerstvé tmavé pečivo nebo selský kulatý chléb), stačí mi na to půlhodinový interval mezi dvěma přímými linkami v době, kdy tam prakticky nikdo není. Do názorových střetů se nedostávám, protože za mnou chodí začáteční zvědavci, a ti neodmlouvají, anebo ti, kteří mne již delší dobu čtou a líbí se jim to, co a jak píšu. Jenže negativní trendy zrychlují a situace je příliš zlá, než abych dobře míněného, leč nekompromisního pojmenovávání věcí a jevů už nechal.
Sem tam mi přijde e-mail, který buď potěší (Děkujeme za všechny Vaše knížky, videa, no prostě všechno. Žena je v 5. měsíci, před nedávnem dočetla Novou dobu porodní a musím říct, že větší dar jsme obdržet nemohli), nebo naopak vyprovokuje. Nedávno mne jeden vyprovokoval k celému blogu (kládě), a i následná reakce tazatelky přinesla další pro mne nové (a o onom tak často zmiňovaném negativním směřování) svědčící informace. Navrhl jsem jí, že pokud sežene desítku kamarádek (které zmiňovala), rád s nimi na tato témata někam přijedu diskutovat. Odpověď mne nepotěšila:
Nevím, jestli najdu deset kamarádek, které by chtěly s Vámi na tohle téma diskutovat, odpověděla. Buď budou mít názor jako vy, a nepotřebují diskutovat, nebo budou mít názor jako já, a… taky nepotřebují diskutovat :)) Mám pár kamarádů-mužů, ale ti jsou na Vás do jednoho všichni dost vysazení, tak by to asi taky nebyla pěkná slezina :)) Nebylo by ku prospěchu ani jedné straně, aby se z takového setkání stala duchovní jatka :)
Hm, říkal jsem si v duchu a kroutil hlavou, není tohle typické pro současné všemi výživnými krémy mazané a ženskými (či společenskými nebo internetovými) časopisy zmanipulované (a dokonce i ty jinak celkem tolerantní) intelektuálky? A protože mám prakticky celoživotní pravidelnou zkušenost s podobnými ženami (ale i muži), kteří – alternativně a natvrdo (jako jakousi laskavou ránu zenovou holí) to shrnu: jsou schopni jít na přednášku nebo koncert, a vrátit se spokojeně zrovna tak natvrdlí, jako byli předtím – neví, že neví, ale ani po dlouhotrvajícím potlesku po přednášce nebo po semináři se přes opakované výzvy prostě nezeptají a nezeptají… pozitivně naznačím (přestože se to některým potrefeným nebude líbit), co mi na tomhle alibistickém postoji (po více jak dvaceti letech života v demokracii a bez StB) vadí: přimět je k jakékoliv reakci, natož otázce, je prostě marné. Když si je měli(y) během přednášky psát, nepsali(y), a teď se stydí: Co kdybych se zeptal(a) a ta otázka byla blbá? To bych pak blbě vypadal(a) i já…
Jsem z toho (a dalších ženami nechápaných souvislostí a nedomyšlených důsledků) tak smutný, že to musí ven natvrdo: je to právě tento stydlivý a vlastně zbabělý postoj, po kterém tak touží všichni vládcové všech dob, a který do nás úspěšně vmanipulovala škola (původně vynález Marie Terezie, která potřebovala ve svém mnohajazyčném mocnářství vychovávat poslušné nereptající poddané, do válek ochotně nastupující armádu, a loajální úředníky: proto si vyžádala odbornou konzultaci německých generálů a od té doby se v našich školách dodnes učí podle stejného mustru: nikdy nezpochybnitelná autorita učitele na vyvýšeném stupínku, a poslušné žactvo, které se může ptát, až je vyzváno, a na záchod jen o přestávce, kdy nesmí běhat po chodbách).
Dovedu to do absurdna: čeští dobře placení a ještě lépe podplácení porodníci si dnes spokojeně pěstují své poslušně neinformované ovčanky, které bez reptání (je jich každý rok z toho více jak statisíce těhotných až 90%!) ochotně nastoupí do velkoporodnic, a v zástupu jim (a státu) pak odevzdají další budoucí daňové a nereptající poplatníky. A protože navíc ty chytré vzdělané emancipované děti mít nechtějí, bude příště zase snazší zbylým neinformovaným ovčanům, kteří neví, že neví, něco namluvit…
Jinými slovy: dohnat k nějaké sebezpytné aktivitě lidi, kteří neví, že neví, a navíc se stydí (a pokud jim někdo nabízí obohacení poznání či slovní zásoby, jsou hned napružení, co si to dovolujete), je prakticky nemožné. A protože neví, co všechno neví, jsou docela spokojení s tím, co už ví, a to jim i dnes docela stačí (odhaduje se, že průměrný člověk prožije celý dospělý obyčejný i profesní život, aniž by potřeboval více jak tisíc slov).
Znám to od noviců: teprve když jim vnutím spoustu informací z jiných úhlů, a řadu příběhů ze života, a několik vtipů, začínají dávat pozor a otevírají se (novým slovům i možnostem). Tazatelka, při vší úctě k její odvaze a toleranci, a při vší úctě k erudici, s jakou asi surfuje po internetu, stejně jako její kamarádky, je docela pohodlně zabydlená ve světě, který si zkonstruovala (a odůvodnila) na základě vlastních přání a možností vcelku klidného vybraného úseku světa kolem… a o nic jiného nestojí (cokoliv revolučně nového by jí mohlo narušit zavedené poměry… aniž si kdy může připustit, že tahle konstrukce je iluze na druhou). Ale třeba se mýlím a všechno je jinak…
Znám to například z indické klasické hudby (mimochodem, podobnou naturální ignoranci jsem řešil v článku indické bubínky): každý přece aspoň jednou slyšel zvuk sítáru, a tak si myslí, že ví, o čem to je. Tak jako každý zdravý člověk, pokud není kuřák, cítí vůně jídla nebo kytek (když si je přiloží k nosu), a tak když se dočte, že existují degustátoři čaje nebo kávy, kteří na jedno čichnutí rozeznají tisíce variant a odrůd, myslí si, že ví, co a jak. Každý někdy v životě ležel na zádech na louce a bylo mu dobře, a tak si myslí, že ví, co to je meditace (právě tak každá žena už někdy byla milována a tak si myslí, že ví, co to je tantra).
Neví že neví. Netuší, o co všechno svým naivně pohrdavým přístupem k možnostem svého těla a mysli přicházejí… protože prostě neví, že neví. Opět použiji příběh s čajem z doby mého dětství: máma přelévala hrstku gruzínského černého čaje v kovovém sítku, dokud to barvilo. Moc nám to chutnalo, protože jsme nevěděli, že nevíme, že existují desítky druhů velmi kvalitních čajů. V Japonsku jsem o dvacet let později ochutnal řadu velmi kvalitních a hlavně čerstvých čajů, a rozdíl jsem kdysi porovnal s pocitem řidiče, který z hlučného a smrdutého Trabanta přesedl do tiše vrnícího Mercedesu s automatickou převodovkou a klimatizací. Přičemž jsou dochovány záznamy ze soutěží pití čaje ve středověké Číně, kdy vítěz prohlásil: Ten čaj je z té a té rostliny pěstované na jižním svahu v té a té půdě, byl sušen a fermentován tak a tak, balen tak a tak, voda byla nabrána před třemi dny v horském potůčku v té a té provincii, a ty tři dny byla uchována v kameninovém džbánu… Ve všech třech případech šlo „jen“ o lok čaje. Ale kvalita vjemu (ve srovnání s desetkrát přelouhovanou obarvenou horkou vodou mého dětství, nebo s kvalitou japonského čaje) čínského znalce, jeho nacvičené umění v jednom loku (nádechu života) rozeznat celé vesmíry barev a příchutí a podrobností… je nesrovnatelná. Přičemž jako dítě jsem byl samozřejmě spokojen, jen jsem nevěděl, že nevím (o co přicházím). Měl jsem ovšem na to, co to je čaj, svůj opodstatnělý názor.
Doufám že to ty, kterých se to týká, nevezmou osobně, ale prostě nechápu: jak mohou mladé ženy tvrdit, že ví, že nechtějí mít děti, a jsou s tím spokojené… když prostě neví, co všechno neví o svých tělech, evolucí tak důkladně připravovaných (nejen v pubertě, ale především v těhotenství a po přirozeném porodu i v šestinedělí se rodičce strukturně vylepší i mozek) na mateřství a péči o dítě? A jak mohou tvrdit, že vědí, že o těchto věcech nepotřebují diskutovat, protože mají „názor“? Když prostě neví, že neví? Názor je totiž (školou, rodinou, dobou či společností, nebo nějakou módou) vnucený důsledek mužské dominantní levé mozkové hemisféry, ale zkušenost je něco daleko bytostně individuálně víc.
Pro ty spokojené ještě jinak, zenovou holí (protože jinak to neuslyší), natvrdo: Jak jinak to může fungovat v zemi, kde se ženy učí mít názor, jak rodit a kojit, z knih psaných muži!?! A odkud může svůj názor vzít žena, která nikdy nerodila (a to ji poněkud omlouvá: ještě není Ženou)?
P. S.: Naznačuji, a opakuji, že nemám nic proti slovu názor, ani proti tomu mít nějaký názor. Jen namítám, že mít názor jen na základě zvyku a hlavně názorů jiných (tzv. odborníků), a ne na základě vlastní zkušenosti (třeba přirozeného porodu), je slepá ulička a existenciální (individuální i celospolečenská) chyba jako hrom. A bude hůř..
