Jak může pomoci, když je muž u porodu? Byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl, že je důležité, aby muž byl u porodu, ale také mne zaujalo vaše tvrzení. že posledních padesát let, kdy muži nebyli u porodů, negativně ovlivnilo naši společnost. Takže mě zajímá, proč je to důležité… zazněla další otázka zdravě zvědavého mladého muže. Zatímco běžné odpovědi už jsou sem tam k nalezení, naznačím ještě další, jemnější vrstvy souvislostí.
Tělo ženy je evolucí dovedeno, i co se týká porodu (ostatně tak jako tělo kočky, nebo pavoučice), k absolutní dokonalosti. Ne že bychom se mi lidé už evolučně nevyvíjeli, (jsme dokonalí na určitém stupni a teď se vyvíjíme v závislosti na našem vnějším prostředí): dnešní mají děti například poněkud jiný mozek, protože jsou přizpůsobení počítačům (kam se předchozí generace na ně hrabou)… zato mají horší čich. V případě přítomnosti mužů u porodu je dnes ovšem třeba dohnat zameškané, a vrátit věci k přirozenosti. Je snad jasné, že tak jako když řeknu, že hudba léčí, musím vysvětlit, jaká, že tedy nemám na mysli heavymetalový koncert, tak i v případě muže u porodu platí, že pokud ten muž omdlévá, jen když uvidí kapku krve, a je najednou u porodu, moc své ženě asi nepomůže (budu mít dále na mysli ideální stav, ne vývojem v posledním půlstoletí naprosto zničené přirozené vztahy mezi porodníky, rodičkami a jejich posláním, a vztah jejich většinou nedospělými mužů k porodům).
Právě takto, poněkud ironicky, odpověděl Michel Odent jedné tazatelce při své přednášce v Praze, jenže jak ona, tak některé další tazatelky, si to „přeložila“ jako naprosté odmítnutí mužů u porodu… Ostatně Jean Shinoda Bolenová, velmi známá kalifornská lékařka, gynekoložka, profesorka psychiatrie a nakonec i spisovatelka (Goddesses in every women, Bohyně v každé ženě), která odrodila pár desítek dětí, než rodila to svoje, popsala postupné vypnutí racionality, a také jak výhody naprostého intuitivního odevzdání se tělesným procesům ze strany ženy, rodičky, tak roli partnera: „Můj muž byl celou dobu se mnou a právě to mi velmi pomohlo: jeho přítomnost mne uklidnila a já se cítila v bezpečí a ne sama.“
Když je muž u porodu, jeho partnerka tělesně a pak i psychicky reaguje na změny složení feromonů jeho potu. Je to podobné, jako když se potkali poprvé třeba někde na ulici: žena je schopna, aniž to tuší, tedy podvědomě, během tří desetin vteřiny vomeronasálním orgánem v nose zaregistrovat a pak (v mozku) i porovnat genetickou kompatibilitu muže (laicky: jestli by spolu mohli mít zdravé děti). A potom ji napadne – hele ten se mi líbí, nebo když nejsou kompatibilní – ten je mi protivný. Ani neví proč, ale s tím by v životě nepromluvila. Takže to (pokud ovšem žena nebere hormonální antikoncepci) není zase až taková náhoda, že se zamilovali a vzali. Manželství, to je setkání dvou vesmírů. A přestože to dnes tak nevypadá, a přestože celé roky popisuji zásadní rozdíly mezi nimi, muž a žena se (na jemnohmotných a energetických úrovních) zároveň doplňují daleko víc, než tušíme. Jde ovšem také o to, že společnost, která je povrchní, a kde muži nejsou muži atd. a zakazují ostatním být součástí porodu, přestává fungovat… protože přestávají, i z výše naznačených, zatím obecně (materialisty) neregistrovaných příčin, fungovat rodiny a rodinné (a mateřské a otcovské) vztahy.
Špatně porození a rituálem přechodu neprošedší porodníci pod (jak dnes už všichni ví) falešnou a zástupnou záminkou hygieny vyhnali jiné muže (čerstvé tatínky) z porodnic: samci se vnutili samicím do porodů. Už to je z evolučního hlediska přehmat a chyba jako Brno. Opakuji: když je manžel u porodu, tak (kromě psychické a často i fyzické podpory) jeho feromony pomáhají ženě usnadnit, tedy urychlit porod a udělat jej bezpečnější. Je to logické: její tělo bylo v průběhu těhotenství naladěno na „frekvence“ partnera (v ideálním případě bylo, i když podvědomě, zklidněno zjištěním, že jsou geneticky kompatibilní). Co se stalo, když muže vyhnali z porodních sálů (kromě toho, že je ponížili a donutili uvolnit se alkoholem)? V cizím prostředí zářivek (a většího počtu cizích lidí, někdy i studentů chodících si prohlédnout porod), tedy v naprosto jiných podmínkách než bývalo původní šero, teplo a intimita milionů let vývoje savců a člověka, se rodičky samozřejmě cítily pozorovány a tedy ohroženy… porod se obvykle zastavil (tak jako u kobyly ve stáji, když e vyrušena).
Tělo rodičky v takovýchto případech intuitivně žádá o pomoc, a pokud se mu dostane (vlastně zklidňujících) feromonů zpoceného otce, který je na stejné vlně (je v jeho zájmu, aby se dítě narodilo dobře), tak se psychika ženy, a následně i porod jako takový, zklidní… a vše probíhá opět hladce. A ke spoustě v našich porodnicích téměř obvyklých komplikací ani nedojde, protože příroda (evoluce) rodičku, v zájmu zachování rodu a předání genů další generaci, vybavila množstvím ochranných mechanismů a procesů. Jinými slovy, i když muž nebýval přímo tam, kde žena rodila, protože např. domorodé chýše v Africe nejsou neprůstupné, tělo rodičky registrovalo feromony z jeho potu… Když tedy všechny tyto předpoklady a záruky evolučně dokonalých procesů nejsou přerušeny (jak je tomu už celé století v tzv. moderních porodnicích), přítomnost muže u porodu napomáhá tomu, že evoluční danosti, velmi složité, miliony let cizelované feromonové systémy, fungují ku prospěchu ženy a novorozence.
Z toho vyplývající následné otázky, jestli přítomnost otce u porodu zlepší jeho budoucí vztah k dítěti, a jestli to může být v opačném případě důvod, proč posledních třicet let mají synové, ale stále častěji i dcery, spíše horší než dobrý vztah k otcům, jsou logické a opodstatnělé. Odpověď v obou případech zní: ano. Samozřejmě, že když je tatínek u porodu, tak je po tomto tak unikátním zážitku porodu svých dětí na psychické, ale i na mozkové úrovni, jiný. Zatím to neumíme měřit. Jen ti muži, kteří to zažili, popisují z hlediska vědy podivné (ženské a něžné) situace a stavy… a to je možná námět pro studii nějakého budoucího prenatálního psychologa (a za dvacet let pak budou existovat vědecké studie o matricích v psychice mužů u porodu). O pozitivním vlivu přítomnosti muže u porodu na budoucí vztah nejen k partnerce, ale i k dětem, snad již netřeba pochybovat. Ideální by pak bylo, kdyby muži, kteří už byli u porodu, potom na kurzech učili: tedy aby ti, kteří už jsou muži, umožnili jiným mužům naučit se být Muži… třeba tím, že budou svědky (i na tělesné a psychické úrovni) a také aktivními spolutvůrci zázraku stvoření.
Rituály přechodu, pomocí nichž se muži většinu historie rodu homo sapiens sapiens stávali muži a předávali své znalosti i epigeneticky (takzvaný přeskok mezi dědečkem a vnukem), udržovaly zdravý vývoj společnosti. Za poslední dvě tři (porody poškozené) generace jakoby bohužel bylo to jediné, co předávali z porodních sálů vyhnaní otcové další generaci, kromě zmatku a nejistoty… kouření.
Co se týká nápravy, nemůžeš změnit svět tím, že budeš měnit nedospělé muže (staré psy a porodníky novým kouskům nenaučíš), ale můžeš změnit svět a společnost tím, že změníš vztah žen k porodům, a tedy porodnictví, a příští generace synů a mužů už snad nebudou dělat podobné kardinální chyby. V první generaci to ještě nebude tak fungovat, ale v té druhé, a hlavně v té třetí, už může být svět bez násilí a traumatických porodů.
Západní společnost, která zatím marně léčí důsledky, ne příčiny, a už si neví rady s hloubkou na sebe navazujících sociálních, ekonomických, ale i ekologických krizí, si právě v tomto ohledu, tedy tím, že odmedikalizuje porody a vrátí je ženám, a v této souvislosti také opět umožní přítomnost (připravených) mužů u porodů, (po)může napravit nejen pokaženou reputaci… ale snad i genetickou informaci.
Shrnuto: na rozdíl od porodníka a anesteziologa muž, manžel, k porodu svých dětí přirozeně patří, a jeho domluvená a připravená přítomnost rodičce (i budoucím vztahům v rodině) velmi pomáhá.
