Když se mi doneslo, že Viliam Poltikovič bude promítat svůj poslední dokument o ayahuascových šamanech „na gošárně“ v Chotěboři, bylo jasné, že se naskytla příležitost, jak napravit natáčecí chybu, ke které došlo o měsíc dříve Na Sklenářce. Tamní přednáška, nazvaná tradičně Rodit jinak, byla společensky přesně taková, jaká měla být (sál byl příjemně plný, zájemci a hlavně zájemkyně se sjeli(y) ze široka daleka, zahvězdil jsem, ale to hlavní, až šamanské uvolnění publika (rozjel jsem se, a když už jsem je všechny měl rozesmáté a uvolněné, vyklopil jsem na ně několik peprných vtipů o ženských z pohledu mužských…) nastalo až když byla kamera vypnutá. Vida, řekl jsem si při čtení mailu o Chotěboři, to by byla příležitost tyhle vtipy (reprezentující zdravé názory ke všemu, hlavně ke smíchu ochotných žen) přece jen mediálně zachovat pro budoucnost.
A tak jsem se nabídl Igorovi Chaunovi, jenž stojí nejen za možností pravidelně shlédnout duchovní, popularizační a tajemná videa na jeho stránkách Gosscha (název jeho e-mailové adresy a následných aktivit na síti pochází z dětské zdrobněliny jména Igor – Goša), ale také za tímto prvním z jistě pravidelných osobních setkání příznivců tohoto druhu vzdělávání a poznávání. On okamžitě souhlasil, a já se nechal Viliamem dovézt v neděli (na konci víkendu promítání a besedování na všelijaká k duchovnosti směřující témata) do lesa poblíž Chotěboře. Cestou tam jsme probrali své společné známé ze 70. let (a jejich osudy), a po promítnutí části Viliamova dokumentu, besedě, a po přestávce na oběd, jsem se konečně dostal k mikrofonu a slovu.
Jak je vidět na dokumentu, z počátku jsem si publikum musel zklidnit, ale pak jsem rozjel prezentaci, na které jsem navíc promítl několik obrázků, dokumentujících to, co se poslední roky snažím probírat ve svých blozích: zbytečně militantní feminismus a naivní (leč rodinně i společensky destruktivní) nespokojenost rostoucího počtu seminářových bohyň se sebou samými. Dva obrázky (delfín - kráva, a sexuálně provokující jógínka) mi dokonce posloužily jako motto: chtěl jsem jimi, stejně jako před lety, kdy jsem je použil poprvé, ilustrovat (jednou viděné a navíc vtipné je za deset článků), jak nesmyslně a nesnesitelně snadno současné inteligentní ženy ztrácí řadu let ze svých až rozmazleně přepychových životů tím, že „ač jsou šťastné, nespokojí se s tím“.
Když po obědě třetina účastníků víkendu odjížděla, prohodil jsem k Igorovi: „Tihle všichni netuší, že teprve teď to bude nejlepší…“ A rozjel jsem to. Včetně předtím nenatočených vtipů, které, jako ostatně i v životě, metaforicky, mezihemisférově,v tomto případě mezi světy mužů a žen, nebo materialismu a duchovnosti, sdělují vždy něco přece jen závažného. Na konci pak padlo několik typických dotazů, ale o ně ani tak nešlo: důležité bylo, že jsem na plné pecky předal naději a nadšení, se kterými jsem poslední dekádu (převážně marně) přesvědčoval ženy, že právě ony, a jejich objevená a praktikovaná všednodenní duchovnost, mohou změnit a napravit svět. A že jsem konečně měl možnost „nežinýrovat se“: mluvit a informovat se vší intenzitou a zkušeností, kterou jsem si ověřoval (a nenechal vymluvit) za posledních třicet let… a že to není jen pro přítomnou šedesátku posluchačů a hlavně posluchaček, ale pro tisíce pozdějších diváků na YouTube, „na gošárně“. Mé předchozí video přednášky tam totiž už vidělo hezkých pár tisíců diváků (například přednášku Jak jsme zmateni rozumem jich shlédlo již přes 15 000).
Na chotěbořské gošárně mne pak některé ženy vděčně objímaly, i když beze slov (která zatím nenacházely, jak to, co slyšely, ještě nezpracovaly), jiné se slzami v očích děkovaly, a ty věkem zkušenější litovaly, že už nemohou mít děti. Konečně pozitivní reakce… užíval jsem si a stále užívám… Zpět do Prahy mne navíc vezlo auto, v němž vedle mne seděly dvě jednasedmdesátileté (!) dámy z Plzně, které projevily (už tím, že sledují gosschatv, ale také tím, že si našly odvoz tam a zpátky) záviděníhodnou internetovou gramotnost.
Za týden mi napsala osmadvacetiletá maminka, že když se před lety provdala a toužila po miminku, objevila moje knihy, a moc si mne oblíbila. Dcera se jí pak narodila ve Vrchlabí (téměř) přirozeným porodem, syn za tři roky doma. Během mateřské ale, dnes přiznává, upadla do zajetí ega a materiální klece a začala studovat státní vysokou školu…. ztratila tím spoustu času, energie, duchovnosti (kterou prý mohla jinak docílit). Upadl jsem pro ni v zapomnění… a teď si mne náhodou „vygůglila“, nadšeně pročetla, co mohla, a za týden se objevila v celé své živoucí ženskosti a nadšení, s rozhodnutím (a mým posvěcením) své třetí dítě porodit dokonale, orgasmicky, jako příštího buddhu. Hmmm, tetelím se od té doby, už je to tady…
O tom jsem se totiž snažil mluvit a vtipkovat i na gošárně v Chotěboři (a citlivě filmařsky to při zpracovávání videa a editaci tříminutové upoutávky pochopil i Igor): o naději, kterou (nejen já) vkládám do takovýchto žen, o jejich narůstající schopnosti „prohrát“ (přiznat chybu) a poučit se, a o míru odhodlání, s jakou si uvědomily, že vše, i současný a budoucí stav světa, záleží jen na nich a jejich úmyslech… Divákovi dokumentárních filmů „na gošárně“, nejprve jen zvědavému a následně i vzrušenému možnostmi a nadějemi, ale pak (i osobním setkáním s podobně pozitivně postiženými) prakticky (cokoliv!) začínajícímu s duchovním tréninkem, už nic nemůže (za)bránit, aby nadále zůstával trpně a trapně pasivním účastníkem matrixové hry na tu jedinou realitu (která dle „odborníků“ a médií nemá řešení). Víkend plný setkávání poblíž Chotěboře (s následnou možností to znovu prožít na videích), názorně i těm, kteří(ré) dosud přece jen pochybovali(y), ukázal a snad i dokázal, že řešení tu vždy jsou, jen je třeba vybřednout z hrníčku, ve kterém subjektivně prožíváme všechny své individuální bouře.
Právě tak těhotné ženě, rozhodnuté porodit přirozeně a nejlépe orgasmicky, její odhodlání a naději nemůže žádný porodník na světě, ani ten český (i kdyby nosil sukně, jako ta paní gynekoložka z tv pořadu Dámská jízda), ukrást. Je totiž jen otázkou času, kdy si ženy porody vezmou zpět, a rozhodnou se rodit příští buddhy. O tom jsem mluvil v Chotěboři… a ty vtipy byly (jako každý humor) jen léčebným metaforickým uvolněním ucpaného propojení mezi mozkovými hemisférami (mezi požehnaným stavem přirozeností těhotenství i porodů, a racionální ztuhlostí systému). Tahle mužskoženská nedorozumění se snad konečně začínají, také díky rozesmátým obličejům, jako kry na jaře, lámat.
Ukázka ze závěru přednášky (ani ne 4 minuty)
http://www.youtube.com/watch?v=7czDfm–zKU
Videozáznam přednášky Mužskoženská nedorozumění (1 hodina 26 minut, udělejte si čas) zde:
http://www.youtube.com/GoschaTV2#p/u/2/C-j0LEh67A0
