V Bílých Karpatech snad stále žijí „mocné“ ženy, které umí „bohovat“. O těchto „čarodějnicích“, jinak vesnických felčarkách, které „vládnou magickými i jasnozřivými schopnostmi a nevídanými léčitelskými praktikami“ napsala svou další knihu Kateřina Tučková (Žítkovské bohyně, Host 2012). Brněnský sociolog Ivo Možný se v Respektu rozepsal na téma „V mládí nám říkali, že lhát ďáblu není hřích, ale byla to léčka“.
Dodávka majitele Sklenářky, pomalovaná krásným tříbarevným koťátkem jako reklamou na veterinární ordinaci a služby, odvezla, aniž jsme to tušili a mohli se pokusit tomu zabránit, odborně utratit tři ze čtyř týdenních nádherných koťátek: „On si s tím pan doktor poradí. On ví, co.“ Hm. A ve mně se opět přetrhla nitka, na které viselo odhodlání pokusit se (těm, kteří chtějí naslouchat, a potřebným) předat, co umí a vím. Taky že ďábel je v detailech, a všude.
Genius loci Sklenářky přečkal třicet let náporu šťastných desetiletých dětí, ale teď má namále. Ideologicky pomýlené rány osudu nedokázaly negativně ovlivnit borovice, smuteční vrby, vodu v rybníčku… protože příroda má tu moc každý rok se obnovovat, regenerovat, stvořit se vždy nově sama ze sebe, tedy: bohovat. Evoluce ji naučila napravit chyby: jinými slovy, nepokračovat ve vadné práci (viz soudruh Kropotkin). Žítkovskou bohyni by ani nenapadlo nebrat při svém „bohování“ v potaz roční, denní a jinou dobu, stavpřírody, nebo momentální „slovní“ špínu v mysli té osoby, kterou léčí.
Když se tu na Sklenářce zaváží mokřina, neměla by vznikat další skládka. Když se na počátku novodobé, proklamativně ekologické (čili i duchovností načichlé) budoucnosti nechají utratit tři koťátka (kdo by se o ně staral, že, a platil to, že), aniž by koho napadlo, že právě vitalita těch dokonalých tvorečků se přirozeně postará, aby se tu nerozmnožili „hlodavci“ (včetně rychlého nebo okamžitého zisku chtivých podnikavců), a spolu s prvními jemně zelenými lístky na mladých břízách všude kolem mohla přinést i mladé a obnovující vibrace čistoty nahoře i dole: i koťátka „bohují“, ne že ne.
Jak připomíná Ivo Možný, všichni jeho kolegové, kteří se upsali StB, aby se dostali na studie a na svůj vytoužený obor, si mysleli, že lhát ďáblu není hřích. „Neprohlédli léčku, do níž upadli. Neboť i když člověk lže ďáblovi, páchá hřích. Na vlastní duši. Ztrácí úctu k sobě samému..“ a ke světu, třeba k tomu živému, kotěcímu, kolem. „Mravní pragmatismus“, se kterým někdejší studenti nakonec za socialismu vystudovali, nebo dnes coby porodníci či psychiatři a veterináři utrácejí koťátka, a „humánně“ vydělávají na potratech či císařských řezech, nebo pilulkami zabíjejí v dívkách budoucí mocné ženy, které by se opět mohly (i nás) naučit „bohovat“, je ďábelský, ať se zaštiťuje jakýmkoliv důvodem a přívlastkem.
Přitom jsem zrovna mladému dědici Sklenářky věnoval první číslo Baraky, ve kterém je hned několik článků o tom, jak je důležité a praktické naučit se cítit dech a ducha země, a jaká je škoda, že lidé zapomněli na poutě, a z posvátných míst udělali turistické atrakce. Přitom správce každým dnem očekává příjezd nové duše, čerstvě narozené holčičky… která to neměla s příchodem na svět zrovna snadné, ale příroda a láska maminek přece umí „bohovat“ a napravit, co bylo pokřiveno či nalomeno.
Každý dobrý hospodář (kromě českých makroekonomů) a zahrádkář či chovatel (kromě českých porodníků) ví, jak moc záleží právě na těch nejmenších maličkostech právě v období, kdy něco (dlouhodobého) začíná. Zdánlivé drobnosti, jako je poněkud bezohledné kouření (a odhazování vajglů kam kuřáka právě napadne), koupání v rybníčku, který (po loňském vypuštění a opravách břehů) na vpád hlučných bytostí ještě nebyl připraven, noční bubnování bez ohledu na poslání původně šamanského čínského operního bubnu (léčí, ale musí se na něj s citem a nasloucháním), nebo zmizení (přesněji napsáno: utracení) tří koťátek… jsou všechno symptomy duševní a lidské nepřipravenosti místních kuřáků… a pro mne také toho, že sem nepatřím. Nepatřím do světa, ve kterém suverénně hluční mladí sice necítí ty správné energie (také protože jsou suverénně hluční, neslyší a necítí (přes teatrální gesta a výroky) tu krásu kolem, a následně neumí položit sobě, krajině a jiným ty správné otázky), ale o to vehementněji se odmítají poradit se se zkušenějšími. Jako puberťáci: všechno ví nejlíp.
Píšu to celé roky: poškozeně porozený člověk poškozeně myslí a necítí (tak jako kuřák s poškozenými čichovými a mozkovými buňkami) co je ve vzduchu… a nepřizná svou chybu, protože je poškozeně porozený. Student, který chce pomáhat zvířatům a vystuduje veterinu, je ukonejšen a omluven předem ďáblem výdělku a arogantně psaných skript, a utrácí pak koťátka velmi humánním způsobem (kdyby je měl postupně všechny tři utopit, asi by mu to nešlo tak snadno). Všichni čichají zisk, ale nikdo už necítí krajinu, nedokáže se vcítit do přirozených rytmů dne či roku, a ničí si své tělo (alkoholem, nikotinem a přežíráním vším)… také proto a právě proto, že naprosto nechápe, jak funguje. Neví už nic o směrech toku jeho energií, což je něco, co se mohl naučit i od koťátek. Už dávno zapomněl, že kdysi uměl, právě díky tělu a krajině, a tak jako koťátka, nebo ženy bohyně z Bílých Karpat, bohovat.
Sklenářka měla, a stále má, nakročeno k obnově mocných energií: byla koncipována a postavena na velmi silném pozitivním podloží, z lásky, s přihlédnutím k energiím krajiny, stromů, vody a lesů kolem. Mohla v brzké budoucnosti opět „bohovat“. Bohu a krajině žel, lidé, kteří tu trvale i víkendově žijí (a zapalují si na čerstvém vzducu jednu cigaretu za druhu), si toho zatím nevšimli. I oni již, jakkoliv se často teoreticky vyjadřují opačně, podlehli možná „ďáblu“ prosperity a paví a turistické atraktivity (viz další blog o pávech) a svému materialistického nebo rychloseminářového vzdělání (a z toho všeho plynoucí nevšímavosti, ignoranci a antropocentrismu). Nevidí tak bohyně (třeba v rybníku) a koťátka (i v rozvíjející se krajině) kolem. Nejsou ale výjimkou: stalo se to, před čím jsem posledních třicet let let varoval: celý národ si hodlá „užít“, a tak se nakonec i uchlastá, ufetuje, ukouří, usází, ují.
Jinými slovy, já už u toho nemusím být: Země i Sklenářka jsou nádherné… ale pýcha a nepřipravenost lidí… ufff . Nevědí, že nevědí. (To ovšem neomlouvá aroganci a ignoranci, s jakou se ani přírody, ani Sklenářky, ani kočky matky nezeptají.)
P. S.: Omlouvám se místním (ale i čtenářům) za náročnost tohoto apelativního a prognostického textu (napsaného právě takto negativně právě proto, aby varoval, a nakonec se neuskutečnil). Asi chci moc a na české poměry příliš rychle: ale jinak přece bohovat nelze…
