Měl to být přátelský rozhovor o nastávající spolupráci. A večeře. Jednoduchá, protože vegetariánský oběd se povedl přímo sváteční (při úžasné jednoduchosti, levných nákladech a s pro kuchaře premiérově ukuchtěným kopřivovým špenátem: olizoval se i Petr, který si jinak pochutnává na mase, a taky „naše“ babička byla chuťově mile překvapena), píše Vašek Adámek.
Zato večeře se nepovedla. Poprvé za tu dobu, co jsem tady, jsem něco nedovařil (v tomto případě nedopekl). A to dokonce „jen“ brambory s cibulkou a česnekem v alobalu ve žhavících a popelu. To by se ale pořád dalo zachránit. Žhavíků v ohništi bylo pořád dost, suchých větviček stranou taky. Snadno by se dopeklo. Co ale pro tu chvíli spravit nešlo byl (mezi kamarády, dokonce bratry a účastníky šamanských rituálů a praktik!) od začátku naježený, pichlavý a hádavý tón, který provázel celým rozhovor.
Jeden chtěl přesný dlouhodobý plán, druhý zas od každého slyšet konkrétně a nejlépe závazně, jak prakticky přispěje druhý den. Další navrhl zkušenosti odjinud. Vlastně se, teoreticky dalo souhlasit s každým. Ale nějak se zapomnělo na úctu k druhým, zakládajícím členům, kteří se už roky snaží (a to v zemi, kde zatím, pokud je mi známo, nefunguje ani jedna takováto nebo podobná komunita…)
Vím, že když Indián přijde na návštěvu do jiné vesnice, místní ho nechají v klidu sedět u ohně a nemluví na něj, aby se přizpůsobí místu i atmosféře. Teprve pak mu v tichosti a pokoře nabídnou občerstvení, a teprve po další delší chvíli s ním začnou pomalinku, s citem, komunikovat. Když jeden nebo druhý cítí, že je třeba počkat, trpělivě počkají. A nechci se rozepisovat o úctě ke starším a zkušeným, kteří už jen svou přítomností „drží“ celou vesnici a umí s nadhledem správně poradit v důležitých situacích. Přitom zrovna ten den napsal pan Marek zamyšlení také o tom, jak bývají kuřáci „necitliví“ k druhým, a prostě nechápou a neberou jiné než své myšlenky a nápady.
Vzpomněl jsem si, jak jeden japonský zenový mistr, který roky jen tak „byl“ a chodil „si“ meditovat na kopec nad vesnici, ji jednou zachránil. Ze svého vyvýšeného místa viděl, jak se na vesnici valí cunami. Zapálil tedy úrodu rýže, která byla zrovna dozrála na polích na kopci. Vesničané se v první nechápavé reakci rozzuřili, když z dálky viděli, co mistr pro ně nepochopitelně udělal, a běželi všichni na kopec hasit a zároveň to tomu šílenci nandat… Vesnice s přístavem byla zničena, ale oni si všichni zachránili životy.
Náš rozhovor u ohně postupně gradoval až tak, že zakladatel tohoto novodobého pozitivního místa, zkušený a praktický člověk, cítil potřebu hájit svou maminku v důchodu. A navíc, stydím se a je mi smutno, jeden chtěl, aby se ujasnilo, kdo čím a jak přispívá. Nakonec z něho vypadlo, že mu není jasné, čím přispívá pan Marek. Zdeněk se to snažil zachránit a věcně a klidně to vysvětlit. Ale mě se udělalo špatně. V hlavě mi to šrotovalo jako o závod. Vím, že to mohl myslet nějak zbrkle po svém, dobře. Ale to se sakra alespoň nemohl slušně zeptat, informovat se, přečíst si pár posledních blogů, na které je mimochodem už i link na stránkách Sklenářky?!
Dozvěděl by se, co se tady za posledních pět týdnů krásného odehrálo, kdo a jaké měl zásluhy, když už to takto chceme nazývat. A to vše nezištně. Prozradil bych mu například, že vážně nemocný a nechodící pan Marek svými články na internetu přilákal na Sklenářku na své dvě přednášky a velikonoční víkendové trhy stovky zájemců (které nadchl pro další spolupráci), že nás tady např. v zimních dnech letošního jara zachránil tím, že když nebylo čím nařezat dřevo (dvě pily dosloužily) na topení, koupil motorovou pilu dvakrát dražší než je jeho důchod (a také profesionální štípací sekerka, a kolečko, ve kterém si potřební odváží dříví na podpal do krbu, jsou jeho dar), že díky jeho studentům dostala Sklenářka dvě auta nábytku zdarma, a že také, aby pomohl, že zaplatil nájem na půl roku dopředu… a že navíc jídlo, které už pěknou dobu jíme (protože v místní kasičce v této době začátků a výzev zůstaly dvě stovky), zaplatil také on…
Zvedl jsem se, omluvil se, přiznal svůj smutek a to, že se mi udělalo (lidsky) špatně, a že teď nejsem schopen to vysvětlit, že to udělám později a po svém… a od ohně odešel se z toho všechno vypsat…
P. S.: To nejlepší, co pro sebe (a Sklenářku) mohou zbrklí neinformovaní kritici druhých udělat, je omluvit se především své mysli a tělu (protože když člověk uvažuje v negativitách, škodí stažením a nedokrvením těla i mozku především sám sobě), a posléze, ale toho budou schopni až jim to za nějakou dobu dojde, i panu Markovi. Ten to, jak mi ráno řekl, rozhodně nebere osobně, protože i on byl před dávnými lety stejně kritický…
P. P. S.: Takovéhle (duchovní) místo (které bude bez násilí působit a přeměňovat široké okolí) může krystalizovat jen kolem dostatečně zralých (duchovně) lidí. A ti tam jsou. Když budou mít tihleti „vystrašení kibicové“ dostatek času a prostoru pozorovat, že to může fungovat i na jiných principech, než je boj, soutěž a nedůvěra, tak možná pochopí a prohlédnou. To ale vyžaduje čas – tedy trpělivost. Jejich, aby nerozbili, co tam klíčí, a trpělivost těch, co tam tvoří. Ti totiž mohou díky své duchovní vyspělosti lehce zvednout kotvy a lehce přistát zase někde jinde… (komentář k událostem od přítele a Vojty, který se na Sklenářce s jejím osazenstvem také letmo setkal…)
