Někdy až příliš čerstvý (uvnitř starého domu na toto léto až moc studený) vzduch v nadmořské výšce téměř500 metrů mne probouzí k vědomé pozornosti teď a tady daleko intenzivněji, než ořešák (v Měcholupech), nebo křik pávů (na Sklenářce). Tady, v malinké vesničce, je samá jasanová zeleň a v noci dokonalý klid rušen jen ranním zpěvem ptáků a vzdálených kokrháním kohouta. Idyla. Zvláště pro Pražáka, navyklého neustálému velkoměstskému ruchu. Večery plné do mého okna zapadajícího slunce, časná rána s nasypáním granulí kočce Elišce. Připadám si jako na letním bytě. A pookřávám.
Vstávám často už kolem páté (už tolik spánku nepotřebuju), a tak zapínám počítač, a když je zapnuté wi-fi, stáhnu si noviny do i-padu, vyřídím poštu, pročtu Lidovky, a píšu blogy. Udělám si něco k jídlu, abych si mohl vzít léky, o půl sedmé si pustím opakování seriálu Heroes (a v pět odpoledne Hvězdnou bránu), projdu se (kolem záhonu jahod, podél bezinek na druhé straně – už třikrát jsme měli kosmatice, v palačinkovém těstě osmažené bezinkové květy) po dlouhatánské zahradě (až k brance k sousedům) tam a zpátky, a když není rosa, usednu na chvíli na bytelnou zahradní lavičku pod jeden z velikánských jasanů. Celé dopoledne skrz listí prosvítá sluníčko, takže je tam teplo, ale není vedro. Dokonce se na ní dá klimbat (kdysi jsem slyšel nádhernou metaforu, geniální výmluvu: Já nespím, jen studuju víčka zevnitř…) a studovat cáry nebe skrz jasanové listy a trsy semen…
Na víkend přijíždějí majitelé (tři kluci přivezou energii, kterou jsem, jako otec dvou dcer a děda dvou vnuček, dříve neznal), do vesnice lufťáci (takže se ozvou sekačky trávy a sekerky) a na silnici popojíždějí malé blonďaté holčičky na kolečkách, ale to jsou jen zvukové třešničky na bukolickém dortu všednodenního neuspěchaného klidu a míru. Kolem půl desáté přichází pošťačka (a je-li co doručit, položí to na verandu), do nejbližší vesnice s obchodem (a ranním pečivem) jsou to dva kilometry, do města (kde je spotřební luxus hypermarketů) jsou to čtyři kilometry, ale zatím tu kolo nemám a pěšky bych to nezvládl (Vašek to na půjčeném kole zvládá bravurně a rád), a tak jsem tu opravdu v bezdomoví, a vychutnávám to, co Angličané označují jako splendid isolation… nádherné osamění, dokonalá příjemná (záměrná) izolace…
A abych tu kvalitu měl na všech úrovních, občas si pustím ME ve fotbalu (a jakoby náhodou zrovna vidím nádherné góly), a těším se na olympijské hry (v Londýně, který docela znám): ukázky té nejvyšší kvality (to, co je za každým výkonem, mi nezkazí ani vědomí, že někteří holt berou pilulky, a že to všechno je kšeft). Protože ne náhodou ti nejlepší sportovci až příliš často mluví o tom, že tělo, trénink a výkon je jedna věc, ale nejdůležitější je „hlava“: jinými slovy, uvolnění (mysli) při sprintu, hodu oštěpem, maratónu, tedy meditace. Tedy, duchovnost.
Vysoké se vždy v subjektivní rovině míchá s nízkým, a jaké prostředí člověk má kolem sebe, takové mívá i uvnitř sebe. Ze zahrady vidím na malý vlnový kopeček (odtud asi název vísky) s borovicemi, a některé hrušky a lípy v neprůjezdné, a tedy tiché vesnici, jsou impozantní právě tak jako náš jasan a za ním stojící ořešák. Což mi připomíná i některé negativní aspekty života: místní slimáci, malí černí ale všežraví, sežrali (jak z vlastních zkušeností prorokovali majitelé, ale i sousedé, kteří mne občas svezou nakoupit) všechny první lístky, takže letos dýně hokkaido nebudou.
A hlavně, v kontrastu, ořešák v Dolních Měcholupech (kam jsem se v rámci potřeby léků od tamní paní doktorky opět na den dostal) už neimponuje, protože se nejméně tři měsíce, od doby, kdy jsme se museli kvůli prodeji domku (dodnes asi prodán není?) vystěhovat, nikdo nepostaral o zahradu a trávník (stačilo se jen lépe domluvit). Příroda zdžunglovatěla (jak to vypadalo s trávníkem a dýněmi před rokem viz zde) a tak mi bylo místa, o které jsme tak zenově pečovali, líto. Ano, naznačuji, že to, oč tu běží, je kvalita okamžiků a dějů. Práce, vykonávaná na 100%, je vždy (léčebnou, povznášející a smysluplnou) meditací, a nikdy se neztrácí (ostatně právě na toto téma už mám připraven další blog). V místě, o které se nedbá, to nefunguje.
Zato tady je trávník udržován už kvůli klukům (dvojčata hrají fotbal, nejstarší plave a začíná s triatlonem) a pohled z lavičky je až dokonale japonský: výhled na kousek „krajiny“ (v japonských zenových zahradách vždy symbolizující imaginární a ideální krajinu viděnou z dálky) za průhledem a střechoou spojovací části, a s vypůjčeným pozadím sousedovy zahrady, a uvedený skalkou, je dokonalý a denně si jej vychutnávám. Dříví na podpal je pečlivě srovnáno, a podobně to mají srovnané v hlavách i majitelé (k domu, zahradě, kočce i k dětem se chovají velmi tolerantně, s respektem, láskou a péčí). Je tedy snadně přirozené mít srovnané i život(y)…
