Dopsal jsem komplikovaný (a zase asi čtenářsky velmi náročný, protože mnoha hypertextovými odkazy svítící) blog, naprogramoval jeho zveřejnění na pondělí, a tedy konečně jakž takž (s asi čtvrtou verzí) spokojen jsem se šel projít zahradou. Příjemné čerstvé ranní teplo orámovalo štěbetání několika ptáčků a někde vzadu kdákání slepic, sólově upoutal něžný dusot kočičích tlapek (Eliška mi připomněla čest nasypat jí do misky granule), a mantricky (jako drone) vše ambientně doprovodilo šumění větříku. Vznášeje se pět centimetrů nad zemi, osvícené slunečními paprsky, probleskujícími nepravidelně, ale o to jistěji, oblačností, prošel jsem se harmonií zeleně, opětovně šťasten z toho všeho potěšení teď a tady.
Nabídka obvyklých vůní byla dnes obohacena včera večer kosou pokosenými kopřivami a dalšími už dost vysokými plevelnými rostlinami u plotu (majitel bude mít o víkendu radost, jak se mu to tady prosvětluje), a černou zeminou, kterou Vašek vydoloval z již dosti vysokého kompostu a rozvedl na kolečku, aby zúrodnil další část zahrady.
Včera byl návštěvní den, nejprve jsme pod jasanem na lavičce s (nádherně drzým kladečem otázek a pyšným otcem ročního Edy) Martinem debatovali o „kvalitě“ v japonském podání (vysvětloval jsem mu koncept tří kvalitu kultury japonské společnosti určujících termínů, wabi, sabi, šibui), později dorazil i Roman Benda (viz foto), a v interiéru jsme zavzpomínali na více jak tři desetiletí, které máme za sebou v tu těsnější, tu vzdálenější spolupráci. Známe se od počátku 80. let min. stol.: náš společný známý Honza Hlaváček i Romanova pozdější žena Lída byli členy průkopnického sdružení Přátelé přírodní výživy, a tak bylo přirozené, že jsme se s Romanem setkávali jak ve Žďárci u Skutče (na nejrůznějších akcích, tam Honzou pořádaných), tak na akcích, na kterých vařil (nezapomenu třeba na tělocvičnu v Podolí, plnou začínajících českých jógínů, dychtivě hltajících moudra z úst tehdy také mladého swamiho Mahešvaranandy). Mimochodem, indický přítel Góvind nám jednou vysvětlil, proč si s Romanem tak rozumíme: máme stejný tvar nehtů na rukou.
Byl to Roman, který se učil připravovat tofu a seitan a další tehdy makrobiotické vynálezy ve Švýcarsku, a přivezl historku o „kuchaři v žaludku“. A byl to Roman, se kterým jsme pak, hned jak to bylo po sametu možné, začali jezdit k Jörnovi Raeckovi do Düsseldorfu a dovážet první tibetské mísy (debatovali jsme celé ty dlouhé hodiny o všech možných lidských i duchovních tématech) a také alikvotní zpěv v Jörnově podání. Byl to Roman, kdo mi zorganizoval první semináře a vozil mě i mísy tam a zpátky (začalo to ve skalách ve vesničce Bělá u Police nad Metují). Spolu jsme pak také často koncertovali – nezapomenutelné byly koncerty v Náchodě, v Plzni, v Ostravě, Jablonci, v Klatovech … a dnes, kdy jsem se „hmoty“ už zbavil, je Roman majitelem asi největší sbírky tibetských mís u nás.
Sedím na terase ve stínu, a od psaní občas vzhlédnu a pokochám se výhledem na upravenou, posekanou, a promyšleně ozdobnými keři a jehličnany prostoupenou zahradu (vepředu, u domečku pro tři kluky, leží Eliška na sluníčku a pečuje si o kožich, ze kterého jsem jí před chvílí vytáhl několik kuliček svízele). Někde nade mnou vržou mláďata vlaštovek, sem tam se hlasitěji projeví vrabci, vzadu je slyšet poštěkávání nějakého voříška a konečně se ozval i ospalec kohout. Osvícené ráno…
