Jen jedna věc v mém životě zůstává a zůstane nevyřešena: potvrzení účastníka odboje a odporu a s tím související důchodové vyrovnání. Jinými slovy, od 17. listopadu roku 2011, kdy zákon vstoupil v platnost, není Ministerstvo obrany schopno dotlačit jeden jediný úřad, Archív bezpečnostních sbírek (tedy původně orgán svrchovaně estébácký), aby posoudil (nejen mou) žádost a hlavně potvrdil, že jsem nebyl udavač. Jinými slovy, to, jestli disidenti a ti, kteří se octli v komunistickém vězení (a byli posléze rehabilitováni), dostanou finanční odškodnění a budou si moci zažádat o dorovnání důchodu, cele závislí na… bývalých estébácích…
Kdysi v těch přece jen ze strany komunistů a cenzorů opatrnějších letech sovětské perestrojky (přestavby) se v Dikobraze (který byl také postižen „jarem“ v myšlení karikaturistů) objevil nádherný ruský vtip (z jejich humoristického časopisu Krokodýl): za velkým kancelářským stolem sedí velikánský kocour s úřednickými klotovými rukávy na packách a stojanem na razítka před sebou, který z velké výšky mlsně pozoruje malou myšku s papírem v tlapkách, v uctivé vzdáleností od stolu… a pod obrázkem je text: Tak mě pověřili, abych vyřídil vaši stížnost na mně!
Hm. Ďábel je v maličkostech. Přesně v tomto duchu vymysleli bývalí estébáci (poslanci a úředníci a konjunkturálně opatrní právníci) prováděcí detaily zákona o možnosti požádat si o potvrzení účasti v odboji a odporu (to už jsem bez problémů, dle telefonického vyjádření nějakého toho právníka na Ministerstvu obrany, hned v listopadu obdržel, jen ještě – už více jak 7 měsíců! – prý čekají na potvrzení právě Bezpečnostního archívu, že jsem nebyl konfident). Jak opatrné od nich, a podle práva, přece… protože neexistuje lhůta, do které by tento slovutný úřad měl a musel odpovědět, a protože jeho pracovnice zcela jistě, ručně, a tedy pracně, prohrabávají stohy listin… svatá prostoto!
Bezmoc, kterou člověk už zase zažívá na různých úřadech, institucích a ministerstvech (zkuste si dle zákona a v zákonem stanovené lhůtě vyžádat nějaké informace, zkuste chtít nějakou službu po místní bance nebo operátorovi mobilní sítě… zkuste „jim“ šlápnout na kuří oko – kvůli vlastním slibům a aby mne nemuseli zařadit do seznamu lidí, kteří dostanou dekret na obecní byt, jen speciálně kvůli mně na obvodním úřadě Prahy 2 koncem 90. let vydali dodatek k nějakému prováděcímu výnosu, aby slib nemuseli splnit, a udělali ze mě bezdomovce – mám trvalou adresu přímo na úřadě… a bylo to vše přísně „dle zákona“: osobně mi přitom, s úsměvem výše zmíněného vypaseného kocoura, do očí zapřeli vše, co tvrdili předtím), a rázem zjistíte, jak jste malincí a bezmocní… Mimochodem, na chodbě jsem tehdy potkal člověka, který jediný se v čekárně podobně postižených usmíval, a všem vysvětloval, jak se na „ně“ musí: „Nahrál jsem si tajně všechno, co mi slíbili…“ a vytáhl z náprsní kapsy saka bateriový diktafon.
Ne že by zrovna tohle byl hlavní důvod, proč tento stát přestal vzkvétat – ale nebude líp, dokud se tyhle „drobné“ nespravedlnosti nevyřeší. Ne že bych vinil jen státní bezpečnost a minulou ideologii, protože příčina tkví jistě i v české závistivé povaze: lidé, kteří dnes mají nadprůměrné důchody, závidí svým někdejším obětem možnost, že by si také „přilepšili“. Jako bojovníka za spravedlnost mne to vždycky, když mi to někdo nebo něco připomene, uvnitř trochu rozčílí: co já, mě ta tisícovka navíc nespasí. Ale co takový bývalý vězeň svědomí a dnes také důchodce Wolf, který potřebuje peníze na náhradní zuby (za ty, které mu ve vězení vytloukli snaživí bachaři), ale také na potvrzení o odboji a odporu marně čeká…
