Zdravím, již dlouho pravidelně a pilně čtu tvoje příspěvky a tak si říkám, že jsem už dlouho nedal o sobě vědět… Jsem se právě vrátil od přátel ze Smolotelského statku a jsem nadšen, jak život dokáže být jednoduchý a naplněný… Při jednom workshopu na kořenové čističky jsem se seznámil (a posléze nato spřátelil) s majiteli zrekonstruovaného statku, kteří samotný workshop vedli.
A spřátelili jsme se natolik, že mi dovolili u nich pobýt výměnou za pomoc při stavbě suchých zídek. A tak jsem vzal i svou drahou, která byla na návštěvě z Irska a udělali jsme společný, několikadenní výlet.
Už jen samotné, opětovné a starostlivé přivítání od Markéty a Pavla naznačovalo v jakém duchu budeme s Radkou několik nejbližších několik dní žít. Markéta je známa svou obrovskou permakulturní zahradou, díky které jsou v podstatě úplně samostatní. Její vegetariánské a vitariánské jídlo, které nám vždy před vařením láskyplně a starostlivě natrhala na své zahrádce, byl doslova labužnický orgasmus. Jak úchvatný byl pocit, že čerstvě utržená cuketa, nakrájená na špagety se směsí domácího kečupu, dressingu z olejů a semen a posypané jedlými, čerstvě natrhanými květy, dokáže být taková lahůdka a tak božsky zasytí. Když si vezmu jak jsme to vše společně a radostně jedli na terase při slunečném dni v poklidné atmosféře krásného, opraveného statku postaveném, jak nám Markéta jako zkušená (a především skutečná) esoterička pověděla, na té energeticky nejsilnější možné pozitivní zóně. Prostě dokonalost. Dokonalé splynutí potřeb člověka, ohleduplného života k okolí a pokory k přírodě. Hmm..
Když jsem se ohlédl zpět a vzpomněl si, jak jsem kdysi býval někdo, kdo se cpal vepřovými steaky a tatáraky jen proto abych mohl ty tzv. proteiny v posilovně vyhnat do formy svalů a vysmíval se ve své božské (a naučené) nevědomosti vegetariánům a jejich pohublým ksichtům… Kubíčku, dáváš si zaslouženého pašáka za ten posun na Cestu! Celou dobu jsme nikam nespěchali, na všechno byl čas, až jsme dojedli, tak jsme prostě dojedli, a až jsme si odpočinuli tak jsme si odpočinuli a až jsme se společně shodli že je čas pokračovat na zídkách, tak jsme pokračovali na stavbě zídek.
Když si vezmu jaký kus práce jsme udělali a za jakou chvíli jen ve čtyřech lidech, měl bych dát slovo práce do uvozovek. Byla to totiž dokonalá společná meditace – každý kámen jsem ručně očistil, několikrát převaloval v rukou, několikrát dával kámen zase zpět a nahradil ho vhodnějším. Byl to úžasný pocit, jak všechny ty hrany kamenů na sebe upozorňovaly řezáním do dlaní, všechna hlína, všechno to pečlivé třídění, všechny ty krásné přirozené zvuky jak se o sebe šoupaly – někdy víc, někdy duněly více, někdy dokonce zacinkaly… to vše jsem vnímal tak dokonale uzemněn, že jsem si užíval pocit bosých nohou, který jsem si časem tréninku zařadil jako jednu z největších přirozeností člověka – ten krásný pocit, jak se mi mezi prsty drala ta krásná černozem, která bude sloužit k dalšímu permakuturnímu životu, jak moje chodidlo už jaksi automaticky všechny nerovnosti vyrovnávalo a trénovalo svou přirozenost, kterou ji tak svazujeme celý život dalším civilizačním malwarem – obuví. Po 4 dnech chození na boso i v dešti moje nohy byly tak krásně unavené jak si zvykaly na nový způsob chození a jak zapojovaly nové svaly a konečně fungovaly tak jak měly. Při tom všem, jsem si vlastně celou tu dobu byť nevědomky masíroval všechny ty reflexní body a zóny, za což lidé ve městech platí neskutečné částky.. . A já si je trénoval a masíroval už vlastně jen tím, že jsem byl!
A ještě jsem se těšil z jednoho krásného faktu – uvědomil jsem si, jak moc tolerantní vlastně Markéta s Pavlem jsou, že v jejich domě jsme chodili bosí s přírodně špinavýma nohama po celém domě… a nikomu to ani nepřišlo. Když to srovnám se současnou bytnou, která dokáže udělat hysterickou scénu z toho, že mám jedny boty mimo botník, je mi krásně…
Když jsem se pak ke konci stavby zídek podíval na celou kompletní krásnou a přirozeně nerovnou zeď s odstupem, a srovnal jsem tento postup práce (a hlavně jejím úmyslem) s postupem práce během mé letní brigády při pokládce betonové dlažby, kde muselo být vše co nejrychleji, než přijede kontejner, všechno nalajnováno… Uvědomil jsem si jak přirozená práce (tvorba) dokáže být mnohem krásnější a naplněnější než tvorba (práce) jen pro peníze…
Při představě jak jsem naprosto nezištně pomohl se zbytky kamenů, které by šly jinak na skládku, poskládat něco tak krásně smysluplné, co udělá vzor a poskytne inspiraci mnoha dalším lidem, mi bylo krásně. Při pohledu na krásnou divokou permakulturní zahradu, která si v podstatě žije svým životem, se mi znovu udělalo krásně. Jak dokonalá a schopná dokáže příroda být v podstatě jen na pár metrech čtverečních… Když jsem se podíval přes plot na sousedovu novostavbu, kde neustále seká zahradu, obtěžuje sousedy sekačkou, kupuje ve velkoobchodech umělá hnojiva, do vlastního bazénu nacpe mnohem víc peněz než za celoroční permanentku do nejbližšího bazénu, ale hlavně že to má jen pro sebe. Když jsem tak viděl tyto dva světy vedle sebe v takovém krásném porovnání, udělal se mi úsměv na tváři, když jsem v duchu tuhle kulturu pojmenoval na PRIMAKULTURU :) Dávám si dalšího zaslouženého pašáka.
Další krásná věc byly společné večery – vše se obešlo bez cigaret, alkoholu a podobných věcí, probírali jsme témata duchovní, energetická, permakulturní, meditační, vše tak krásně, přirozeně a snadně. Po dlouhé době jsem měl dobrý pocit z probdělých večerů. Nepadaly žádné zbytečné otázky, jen jsme si vyměňovali zkušenosti. Takovou společnost jsem už dlouho hledal… A bylo nám krásně. Při představě, že někdo tráví čas sebepoškozujím progamováním někde ve 4kové putyce nadáváním na osud a všechno okolo, nastartoval ve mě takový zvláštní pocit. Kdybych jim tak všem mohl tu krásnou tmu, která byla venku, darovat…
Při tomto krátkém pobytu na statku s rodinou, která se láskyplně stará o sebe, o svou zahradu, a která především dává příklad ostatním, jsem si uvědomil jeden fakt. Že mohu pohřbít své zastaralé programy ega a doslova se jim vysmát. „Já“ že jsem měl potřebu bydlet v ruchu metropolí a užívat si noční život, dělat milionový bussiness ? Haha… Když si uvědomím, jak se dají skromně a pokorně nahradit všechny výdobytky města a civilizace, a skloubit technologie tak, aby člověku pomáhaly a ne mu ztrpčovaly život, je mi jasné jak chci žít. Prostě jsem se konečně utvrdil, jakou cestou chci jít a žít a zase se posunul v hledání. Zjistil jsem, že jsem vlastně poslední roky bydlel tak, jak jsem nechtěl. Ale vlastně, ne že jsem žil špatně… že jsem žil tak, až jsem došel ke Zkušenosti. Hehe, dávám si velkého pašáka, s pozdravem Jakub
Poznámka adresáta: Jakub mi před několika lety začal posílat své otázky z kovářské praxe ve Švýcarsku, pak se vrátil do rodného města a kraje, a plácal se v tom (několikrát si přijel, a také několikrát napsal, o a pro konkrétní rady, co se týká životní orientace a vztahu a pokusu o přijetí na vysokou uměleckou školu), ale já věděl, že tak jako všichni ostatní hledající, v nitru ví, kudy a kam, jen potřebuje dozrát, dospět… a tak jsem v něm jen podporoval pozitivní úmysly (a v textu opravil popletené tvrdé a měkké y a i)… vida, dočkal jsem se a tak jsem se, viz výše, rád (téměř jsem předl jak kocour)spokojeně o jeho zprávu podělil, a schválil mu nejméně dva pořádné pašáky po ramenou, a jednoho imaginárního virtuálního pašáka mysli navíc… Hm…
