infekce negativního myšlení občas dosedne i na toho nejlepšího žáka, a učiteli nezbývá než si tiše niterně dovolit smutnit. Je mu líto, že teď vypadá v očích negativně uvažujícího studenta (v duchu lidového rčení podle sebe vidím tebe) negativně: nakažená mysl není schopna vyplodit pozitivní myšlenku, a v bludných kruzích se potácí od jednoho iluzorního důvodu, proč je (vlastními špatnými pocity a negativními příběhy) vinen „ten druhý“ (i kdyby to měl být duchovní učitel). Přitom stačí být vždy pozitivní, a nepochybovat. A uvědomit si, že nejen učitel, ale každá, i ta nejnegativnější situace, je (pro toho, kdo se otevře a zapomene na sebe), Učitel.
Pokročilý novic na prosbu-otázku, jestli by mohl dokončit práci po internetovém řemeslníkovi, který nechal díru ve zdi, a tam, kde byla původně kulatá umělohmotná zásuvka, nechal novou, ale hranatou, a s jinak umístěnými otvory na šrouby, začal vršit jeden negativní důvod proč to nejde za druhým. Trochu jsem se vyděsil a se zvednutým, obočím a emotivně se zeptal: To neslyšíš, jak jsi negativní? Stačí na to myslet ne jako na problém, a zcela jistě to nějak půjde (udělal bych si to sám, ale protože mám čtvery brýle na různé vzdálenosti a ještě v jediném vidoucím zákalek, nedokážu zaostřit na tenké drátky nebo otvory).
Když takhle zareagoval i odpoledne, poznamenal jsem jen že „bublá“ zbytečně, a smutně sledoval, jak se jeho nálada propadá do negativních hlubin (ono to začalo již dříve, viz Dva kóany). V případě tohoto studenta šlo ještě o to, že byl osudem (a seznámením s další mladou ženou, potenciální celoživotní partnerkou, i když také s řadou naprogramovaností) donucen žít zároveň roli studenta (se mnou) a učitele (s ní). Sledoval jsem to ve svém životě několikrát: rozešel jsem se tak s přáteli (kteří ještě celé roky nepochopili, o co tehdy šlo), jenž se přestali vyvíjet a „zasekli se“ (znáte to: po letech už si s některými bývalými spolužáky nemáte co říct). Mozek toho zaseklého si pak vyplodí celou řadu vlastní postoj podporujících a dokonce ospravedlňujících argumentů (viz kognitivní disonance) a netuší, že škodí především sám sobě.
V tomto případě, a proto se o tom (preventivně a instruktážně i pro jiné a další) zmiňuji, zde navíc platí zákony ženské (morální, psychické a erotické) převahy: ženy netuší, jako obrovskou moc mají nad svými partnery, a naopak jak iluzorně muži ženy vidí (i to, co je pro ženu neučesanost, nebo křivá pěšinka, je pro něho půvabná schopnost improvizovat, a jeho hormony mu v mysli přebarví a vyretušují prakticky vše). I náš mladý muž začal jednat a argumentovat „žensky“ a zveličovaně (ne k věci), tak jak je v našich končinách zvykem: „Ale ty mi vždycky skočíš do řeči…“ nebo „ty mi to nikdy nevysvětlíš…“
V tom okamžiku jsem věděl, při vší úctě k tomu, co udělal a zvládl, že je pozdě na jakékoliv vysvětlování, a že další kapitola jeho (ale i mého) života skončila. Vážení novicové, studenti věd duchovních i esoterních, muž a žák (nejen) v tomto ohledu vždy tahá za kratší konec, a hormony (zamilovanost, láska) a negativní myšlení oslepí původní směr vztahu… Vím, je to riziko, a v tomto ohledu nemám co radit: všechny tři mé dlouhodobé vztahy se ženami skončily ony, protože jsem prostě (ve sporech a konfliktech, týkajících se Cesty k duchovnosti, či realizace jejich potenciálů) neustoupil (došlo jim to po letech, až už bylo pozdě). A i staří mudrci dobře věděli, že ve věcech vztahů (mezi mužem a ženou, ale i synem a matkou či otcem) je i ten největší učitel jako malý kluk… Ne kvůli odlišnému sexu a chování, ale právě kvůli tomuto narušení Cesty i Buddha odmítal kláštery, ve kterých by byly i ženy.
Na počátku, ale i v tomto případě bylo, a v životě lidském vždycky je, negativní myšlení. Negativně myslící člověk pak vidí problém v tom druhém (v těch druhých, a nejen v lidech, ale i v předmětech, situacích, jevech): slovy lidové moudrosti, vidí třísku v oku druhého, ale ne trám v oku svém. Opakovaně naznačuji, že ochota odpustit sami sobě, nikoliv tomu druhému, nebo nevidět vlastní chyby, je nesnesitelně automatická, a navíc evolučně zakódovaná v našich myslích.
Ano, je to stále těžší, zůstat pozitivní v této době a v této společnosti. Co se týká našeho ilustrativního příkladu ze života, stačilo uvědomit si někde na samém začátku sešupu do negací, že reakce učitele, která bývala doposud vždy opodstatnělá a stále častěji se ukazovalo, že i moudrá (jakkoliv to pro toho, kterému bylo razeno, v tu chvíli tak nevypadalo), ho měla zarazit, ale ne urazit. Že to nebyla kritika pro kritiku, nebo dokonce nějaký negativní útok na jeho osobní integritu, naopak, přes to, jak to v jeho očích a mysli vypadalo, spíše rána zenovou holí, dar soucitu a pedagogické zkušenosti a tolerance. Jenže v naprosté většině příkladů, právě v rámci nefungující a negativně uvažující společnosti, je to extrémně těžké zjistit (že jsem v pasti), přiznat si to (abych mohl ven) a případně se později, až mi to v klidu dojde, i omluvit (omluva zde není pro učitele, i když i ten ji ocení, ale především pro omlouvajícího se, který tak postupně může oškrábat a vyleštit naježené a bublající ego).
Jako ve styku se ženami, i v případu sporů mezi žáky a učitelem je pro učedníka vždy nejlepším řešením „kousnout se do jazyka“ (jak už doporučoval Shakespeare), nebo napočítat do deseti (jak radívaly naše babičky). A jako v případě nemoci (nebo výroby jakýchkoli zmetků), prevence je daleko lacinější a účinnější, než jakékoliv opravy a léčby… Zvláště v případu duchovního vzdělávání je přece nesmysl očekávat, že pravdu bude mít učedník, o jednu dvě generaci mladší člověk na počátku života.
Nejlepší a jediný lék je prevence (nakonec to stejně dopadlo dobře: když student odjel, zjistil jsem, že zásuvku vyměnil) a opravdu pozitivní myšlení (a očekávání): japonský zenový mnich poslechne radu mistra bez pochybností a podezírání, a každé ráno před rozbřeskem trénuje svou haru pod ledovým vodopádem… logickým výsledkem je nesrovnatelně kvalitativnější a rychlejší pokrok na Cestě.
Dalším lékem je čas… Ještě jednou děkuji, myslím, že v určitém období mi vaše fejetony zachránily manželství, napsala mi jedna kdysi až militantní feministka. Potřebovala nějakou dobu a pár hlubinných zkušeností (dnes má dvě malé dcerky), aby přestala myslet na sebe (a to, co si myslela o svém vzdělání)… to je ostatně živnou půdou epidemie negativního myšlení (a následných chyb a poté emocí): i mniši v klášterech podléhají infekci negativního myšlení, a místo, aby pomáhali druhým (dosáhnout osvícení), což je jedno ze základních pravidel (nejen) mnišského života a praxe (a elegantní a důvtipný fígl, jak nakrmit ego, ale nenechat se jím ovládat), nechají si mysl (a svou Cestu) ušpinit… Řešení je nabíledni: stačí se nenechat, v tom jediném okamžiku, na počátku všeho dalšího, napadnout a nakazit tichým a plíživým bacilem negativního myšlení.
