Jako když zavoláte vrchního, abyste zaplatili za oběd: Pane vrchní, účet, prosím. Užívám si důchodu, osobní svobody, vnoučat, psaní, úspěchů studentů, ale také, když si to dovolím, nepřetržité až nevěřícné kroucení hlavou, jak to, že ostatní nevidí a neslyší, ale navíc ani nechtějí vidět a slyšet.
Už dávno jsem rezignoval na jakékoliv ocenění a vděk. Jsem smířen s osudem, nikomu jsem v životě nic nedlužil (naopak, všem těm, co mi dodnes dluží, jsem mávnutím ruky dávno odpustil, i když jim to nezapomenu) a také účty mám všechny zaplacené. Při čtení ukázek z knihy Davida Ickeho (Jen nekonečná láska je skutečná), kterou vydal Jirka Mašek (osud.cz), mne napadlo, že se opět, už po několikáté, pokusím naznačit (ne abych se chlubil, jak mi okamžitě přisoudí ti, kteří nechtějí vidět a chápat, ale abych znovu posloužil příkladem a vyzval k následování), že i tady a v téhle (a v každé jiné) době to šlo a jde: žít na 100%, svobodně, šťastně, smířeně a naplněně. Účet, prosím…
„Kolik lidí dělá to, co opravdu dělat chtějí? Kolik lidí je opravdu šťastných, naplněných, usmířených sami se sebou? Popravdě řečeno, skoro nikdo,“ píše a přednáší provokativně David Icke. Věděl jsem už v jednadvaceti, že se nesmím „prodat“ režimu, a rezignoval jsem na společenský postup a nátlak rodiny a známých. Studoval jsem jako samouk jen to, co se mi líbilo a hodilo. A od svých jednadvaceti už jsem věděl, co nechci být a žít, a od pětatřiceti jsem si pak už jen užíval. Včetně svobodné mysli v cele (vězeňské). Stačilo si nenechat vnutit poraženectví a závislost na systému, věřit si a všechno dělat na 100%.
„Kde je život ve vstávání každé ráno ve stejnou dobu, abyste se mačkali či stáli v davu na stejný vlak na cestě do stejné práce, která vás nudí, frustruje a nenaplňuje, a pak se zase ve stejnou tlačenicí vracet, abyste se dívali na stejné programy v televizi, která s vámi nakládají jako s pitomci?“ Pracoval jsem celý život jen tolik a tam, kde jsem měl co nejvíce času sám pro a na sebe. Jako noční hlídač jsem většinu normalizace prožil zamčen v galerii, s dostatkem volného času pro učení, překládání, studium, ale i cvičení na bubínky, ale i diskuse s řadou přátel. Celé dny jsem byl volný a svobodný, a mohl se naplno věnovat životu a dcerám. A mezitím jsem našel svou Cestu: hudbu a duchovnost (zen), a v ní osvobození a probuzení (z iluze mysli a dobových programů).
„Kde spatřujete život v posílání dětí do škol a univerzit navržených k tomu, aby je vyplivly jako naprogramované součástky další generace? Dluh znamená nadvládu systému a to je pravý důvod, proč existují studentské půjčky. Vzdělání existuje, aby programovalo, poučovalo, a vštípilo kolektivní víru v realitu, která se hodí struktuře moci. To, co nazýváme vzděláním, neotevírá mysl, spíše na ní utahuje závěr. Už Einstein prohlásil, že jediná věc, která zasahuje do jeho učení, je jeho vzdělání. Po maturitě, zklamán z nesplněných slibů rodičů (počkej, až odmaturuješ!), jsem odešel „do světa“ (i když jen v rámci republiky). Přečetl jsem celé knihovny, abych zjistil, že knihy popisují a předstírají život a recept na něj v nich nenajdu. A že co si neudělám, to mít nebudu. Včetně zdraví: prožil a přežil jsem NDE (zážitek blízké smrti) a protože alopatičtí lékaři mne již tehdy zklamali, se svou typickou umanutostí jsem začal cvičit jógu (a objevil duchovnost) a staral se o sebe (ne v tom obvyklém egoistickém, ale v buddhistickém smyslu slova: nejprve poznat sám sebe, a až poté dokázat pomáhat). Sám jsem se (četbou sci-fi a překlady rockových písniček) naučil anglicky, a poté i japonsky (abych se dostal ke skutečnému duchovnímu mistrovi a ke skutečné podstatě zenu, ne ke špatným a často přímo zavádějícím překladům). A celé ty roky přednáším a píšu (často velmi provokativně) o alternativních způsobech výuky (nejen hudby) a Cesty k duchovnosti.
„Místo aby se lidí podívali této vážné situaci do tváře, snaží se většina ještě urputněji dívat na druhou stranu. Většina lidí si stěžuje, ale jakmile dojde na to, že by s tím měli něco dělat, jakoby zkameněli,“ dodává Icke. Po pár letech nadšení (a co se týká duchovnosti po prvním týdnu po sametu) jsem si ověřil, že problém není v ideologii, ale ve způsobu, jakým jsme my lidé poškozeni: zatímco do sametového převratu jsem šířil informace a nadšení, poté jsem se cele soustředil na výuky praktických metod. Apeloval jsem na přechod od teorie k praxi, ale celá desetiletí marně. Ne že by mi vadilo, že absolventi mých seminářů odjížděli po týdnu práce s tibetskými mísami, zpěvem alikvotů a manter a meditace (i prací) jakoby vyměnění a nabiti energií, ale po pár měsících či půl roce mi psali, kdy mám další seminář, že jim právě došly baterky: samozřejmě, důležitější bylo a je, že už všichni věděli na vlastní tělo a mysl, že to jde, naučit se nejprve metodám, a když vytrvají, i způsobům, jak nejen objevit ale i uskutečnit své potenciály: jak se probudit. Vadilo mi a vadí ale to, že se houfně vzdávají další práce a podléhají reklamám a konzumu (nejen zboží, ale i knih a seminářů). Vadilo mi a vadí mi to především na stále rostoucím počtu českých žen.
Již od samého počátku internetu (přesněji od poloviny 90. let) jsem intenzivně využíval jeho možností: tak jako můj zenový mistr učil od 80. let min. stol. své studenty prakticky z celého světa pomocí dopisů, já si zvolil „jinou“ hudbu a psaní fejetonů. Vydržel jsem psát fejetony a později blogy více jak tři desítky let, a již pátý rok publikuji pro své čtenáře (studenty) fejetony (na náměty duchovní, hudební, vztahové, pedagogické a další) téměř každý druhý den.
Do pětapadesáti jsem ještě běhal po kopcích a městě jako kamzík, poté (a šesti stěhováních do čtvrtých pater bez výtahu) mi kolena poněkud vypověděla službu, a tak jsem fyzicky zpomalil, abych o to více fungoval duchovně. Mám desítku přímých, a dvě stovky nepřímých (internetových a příležitostných) studentů, vydal jsem 5 a 12 + 1 časopis (MANA a BARAKA), napsal a vydal dvanáct knih, natočil čtyři přednášky na video a nechal je umístit na YouTube. Celý život jsem prožil (až na dvě tři příhody) v dokonalé kondici, bez bolestí. V třiašedesáti mne „dohnaly“ geny (vysoký krevní tlak a cukrovka 2. typu) a tělo přece jen připomíná, že už nesnese takovou intenzitu (slyším od dvaceti jen na jedno ucho, a to druhé teď ztrácí některé frekvence, a v jediném zdravém, i když dioptrickém oku, mám už pár let zákalky, a nedokáži zaostřit na delší dobu), a tak, protože neumím a nechci fungovat na poloviční provoz, je načase odejít do bezdomoví (ještě chvíli meditovat, a případně pomoci, bude-li zájem, také v naději, že se česká komunita „probudí“, a protože to je nereálné, tak se vypařit…). Jenže česká duchovní, ale ani novinářská parta, ani na přímé výzvy (posledního rozhovoru) nereaguje… Účet, prosím…
Právě proto, že jsem nic ze svých aktivit nedělal pro peníze nebo uznání, a společenský vývoj vždy o pár let předbíhal, mám ne finančně, to vůbec ne, ale lidsky, vyděláno, ba přímo nadděláno. A čekat, až mne český svět dohoní, nebo až mi daj´ medaili, nemám ve zvyku (sám nejlíp vím, co a kdy se mi povedlo). Všechno, co jsem věděl, jsem napsal a odpřednášel, včetně vyzkoušených a osvědčených metod, jak studia sama sebe úspěšně ukončit až k „probuzení“, takže teď už je to na ostatních, já už se mohu vytratit. Účet, prosím.
Pesimista by mohl napsat, že se mi toho spousta nepovedla (a v mých knihách a článcích jsem, apelativně, psal i o svých zklamáních z líných a zodpovědnost si nepřipouštějících Čechů), ale naučil jsem se nespěchat a nechat vše na přirozeném vývoji. Nebo jinak, už mne tu není třeba. A mohl bych zavolat na „vrchního“ Účet, prosím, a formálně tak i dělám, ale, znovu, stejně sám nejlíp vím, jak by ten kus papírku vypadal… Proto se účtování neobávám, a proto vás všechny a svět pozoruji v klidu, usmířen, vyrovnán, naplněn (a radím: až tu nebudu, oslavte to a smějte se, protože tak to budu slavit s vámi a radovat se i já) a proto s úsměvem dodávám: Pane vrchní, účet, prosím…
Když dalajlama při oslavě svých pětasedmdesátých narozenin viděl tu spoustu ručně malovaných plakátů, s dojetím poznamenal: „Když se dívám na ty fotografie a pohlížím na cestu, kterou jsem urazil, jsem si jist, že jsem svůj život nepromarnil.“ Parafrázuji: když vzpomenu na ty desetitisíce čtenářů mých knih, a tisíce absolventů seminářů, nebo stovky děkovných e-mailů (i původně seminářových bohyň a rychlokvašeně emancipovaných a předem naježených žen) , jsem si jist, že jsem svůj život nepromarnil: žil jsem velmi intenzivně a rychle, takže tak jako příděl oříškových čokolád a jiných dobrot, mám téměř vyčerpán i počet výdechů a nádechů, a také stahů srdce. Pane vrchní, účet prosím…
