Úvodní část zveřejněných namluvených fejetonů snad jasně naznačila, kam (nejen) v poslední době směřuji. O co jsem se pokoušel celá léta na letních seminářích, které se přímo jmenovaly Umění naslouchat, a co jsem propašovávat mezi řádky a noty ve svých rozhlasových pořadech (spíše na soukromých stanicích než na Vltavě, kde jsem se moc vyjadřovat nesměl). Jak totiž o tom svědčí všeobecná situace ve společnosti, jsme národem sámnaslouchačů (žádná strana rozhovoru se už vlastně nedokáže a neumí domluvit s jinou… kolem plynou jen zatvrzelé a snadno urážlivé monology): chybí tvor, kterému pracovně říkám námnaslouchač. Ten, komu jde spíše o blaho celku, než o to své, a nebojí se to projevit.
Přesto, že co se týká „konce světa“ (a předpovědi Mayů), už počátkem 90.let zněly i rozumné hlasy, upozorňující spíše na konec jedné éry (jednoho způsobu počítání), než na apokalyptický konec našeho světa, média a větší část hollywoodskými filmy popletené veřejnosti si vzala z poselství naděje a možnosti pozitivní změny jen co chtěla: dráždivě zábavnoou senzaci možné apokalypsy. Večerní komentáře 21. 12. 2012 už zněly ve vítězně ironickém duchu (duchovnost přitom ve většině komentářů zmíněna nebyla, a když, tak opět jen ironicky):
Tou dobou proudil do popkultury idealizovaný a zromantizovaný obraz Mayů jako vysoce duchovní civilizace, jejich posedlost časem a přesnost výpočtů se značně přeháněla… Zároveň s prvními publikacemi nový mayistiky založené na čtení hieroglyfů, vyšly i první knihy guru nového věku, kteří očekávali „konec mayského kalendáře“, napsala (Reflex 49/12) odbornice, jejíž články na téma Mayů přebíralo i české internetové vydání National Geographicu, Mgr. Zuzana Marie Kostićová, Ph.D. (vystudovala religionistku na Univerzitě Karlově a absolvovala několik dlouhodobých zahraničních studijních pobytů ve Španělsku, USA a Mexiku. Dlouhodobě se zabývá mayskou kulturou, v poslední době i jejím vlivem na new age, zvláště fenoménem spjatým s rokem 2012), a vyváženě pokračuje: Pro první otce fenoménu 2012 byl mayský kalendář i nástrojem k osvícení a probuzení lidstva, proměně duchovních hodnot, a především k transformaci vědomí, které mělo v současné době uvíznut v bahně materialismu, chamtivosti a touhy po moci, a jež se podle nich musí vymanit ze svého oslepení, aby uvidělo své zotročení hmotou a vymanilo se z něj zpět… Teprve až později se zjednodušováním a zlidověním objevila i varianta primitivní fyzické apokalypsy.
Nakonec prakticky každý, kdo se k tématu vyslovil (až na výjimku před několika lety natočených dokumentů např. o kruzích v obilí, které odvysílala ČT 2), „slyšel“ v původní informaci co chtěl slyšet, a naslouchal pak jen sám sobě (přičemž o nebezpečí zjednodušující a nesnesitelně lákavé a snadné možnosti udělat v Česku ze všeho, i z volby prezidenta, bramboračku, jsem psával a píši hodně dlouho, viz např. Terence McKenna: Odpočítávání do roku 2012 a Konec časové vlny, MANA 4 z léta roku 1996). Teď mám na mysli ale někoho zcela jiného: člověka, jehož články (a knihy) jsem četl s rudýma ušima, se kterým jsem si tehdy dopisoval, který loni v březnu zemřel, a který byl dokonalým ztělesněním až bodhisattvovského termínu námnaslouchač: José Arguellese.
Čímž opět připomínám, že napravovat něco, co běží už desítky, nebo dokonce tisíce let, je pozdě. Ale každé hnutí, každá situace (každá bytost) kdysi, někdy, začínala, a bylo možno začít pečlivě, bez sebemenších chyb, a navíc jsem si jist, že i tehdy (tak jako letos) se poblíž vyskytoval nějaký námnaslouchač, který varoval a navrhoval alternativní cestu – ale ta ostatní většina naslouchala jen sama sobě a neposlechla. Navrhoval jsem a navrhuji jednoduše aspoň jednou prostě poslechnout (a dát si na počátku něčeho nového pozor), ale vždy marně. Co když ale je všechna ta soukromá i mediální negativizace jen vnitřní obranou proti strachu z vědomí, že je něco hodně špatně… a blíží se konec…Co když navenek o apokalyptických koncích podvědomě žertujeme (a ironizujeme je a natáčíme o nich velkofilmy) aby se nestaly? Co když pak ale pro tu veškerou ohlušující zábavu nemáme ani čas si všimnout, že všechny příznaky a symptomy, na kterých jsou vystaveny scénáře velkofilmů a katastrofických knih a článků, už jsou tady (stačí sledovat výskyt bezprecedentních klimatických sociálních bankovních a jiných katastrof), jen se nevyskytují najednou, ale postupně? Pak ovšem konec času (-ů) platí…a námnaslouchač měl a má (jako každá červená na semaforu) pravdu… přičemž ovšem každý z nás může být a umí být podobojí.
Praktičtěji: to samozřejmě souvisí se základem buddhismu, ale i s termínem bhakti. Na duchovní Cestě totiž velmi pomáhá, když adept praktické duchovnosti (nebo dokonce osvícení) vylepší kvalitu svého snažení (a obelstí své ego) tím, že myslí na ty druhé (nebo je, jako bhakti jógín, přímo miluje, což nám zápaďanům žijícím v křesťanských zemích připomínají jak Vánoce a dárky, tak zvyk mít na štědrovečerním stole prostřeno i pro případného náhodného hosta, ale i Ježíš svým rčením Miluj bližního svého). Co dělá námnaslouchač jiného, než že myslí na druhé víc než na sebe?
Závěr je logický (také protože katastrofu už delší dobu žijeme, jen si ji nechceme ve stále zrychlenějším úprku za štěstím všimnout, nebo dokonce přiznat, a řešení neznáme): až příště potkáme nějakého toho námnaslouchače, věnujme mu preventivně (rada: bděle vědomou) pozornost hned na samém počátku (hned při početí nebo porodu čehokoliv nového, i každého miminka). Protože nám on (i respekt k němu) chybí víc než si připouštíme.
