Ty předškolní si moc nepamatuju, ale školní (do první třídy jsem šel v roce 1953), s dlouhým prázdninovým volnem, byly vždycky nezapomenutelné. Tehdy se pracovalo a chodilo do školy i v sobotu, takže kdykoliv byly nějaké prázdniny (nejlepší byly ty neplánované, třeba uhelné, kdy nebylo uhlí a ve škole byla zima, nebo povodňové – řeka zbořila most a nedostali jsme se z předměstí do města, ale zdrojem veselí a radosti byly i ty pravidelné, tedy vánoční, zimní, pololetní, velikonoční), užívali jsme si jich o sto šest. Tuhle dětskou schopnost radovat se bez ohledu na panující ideologii či nedostatek peněz nebo těch správných surovin jsem se pak snažil o dvacet let později předat i svým dětem (a dnes i vnoučatům).
Úkoly jsem si dělal hned ve škole, poté, co jsme je dostali, takže jsem mohl doběhnout domů (chodilo se pěšky tak 30 minut), odhodit školní brašnu a vyběhnout ven, na travnaté hřiště na volejbal (bylo hned před domem, od jara do podzimu se na něm hrávala vybíjená, nohejbal, volejbal, v zimě tátové ohradili plácek kládami a nastříkali pár centimetrů vody a bylo kluziště na hokej a všeobecné bruslení), a když byl sníh, nazul jsem lyže a vyjel za město, kde byly kopečky a kde jsme lyžovali dokud bylo vidět, nebo dokud jsme neměli úplně modré rty.
Kromě dvou druhů chleba a másla na váhu téměř nic jiného nebylo, a my měli pořád hlad, takže jsme ztláskali cokoliv a s chutí (obyčejný rohlík pbčas byl zákusek). Mlsali jsme hašlerky a pendrek. Do obchodu jsem chodil pro mlíko do plechové konvičky (a prodavačka mi jej nalila z velké konve), a v sobotu odpoledne jsme poslouchali v rozhlase po drátě hru pro mládež. Udělal jsem si z plechovky, cívky a drátu, nakonec obtočeného tajně na drát rozhlasový, poslouchání do postele pod poštář.
Zatímco ve škole jsme v čítánkách začerňovali fotky Stalina (a pak Bulgakova a potom Malenkova), malovali tanky a továrny, kterým se mocně kouří z komínů, a pyšně nosili červené pionýrské šátky, na hřišti, na loukách (kde jsme tišili hlad kyselými jablky a šťovíkem) a v okolních lesících jsme byli dokonale svobodní. Největší horor jsme zažívali při sledování tehdejšího hitu, filmu Strakonický dudák, při scéně u šibenice, kdy na Švandu nalétávalyčarodějnice na koštěti, a v tělocvičně jsme pravidelně nacvičovali, jak si máme při atomovém výbuchu lehnout nohama směrem k němu.
V obývacím pokoji se topilo jen v sobotu večer, a o Vánocích. Zatímco v kuchyni byly tzv. piliňáky (mou povinností bylo dole ve sklepě udusanými pilinami, s průduchem uprostřed a dole, „nabít vyměnitelnou “vložku) a plynová trouba, ve které se navíc v sobotu pekly koláče,v pokoji se topilo dřevem a pak uhlím v kamnech značky Klub. Mimochodem, podobně dřevem a uhlím se topilo jednou týdně, v sobotu večer, pod boilerem v koupelně, aby byla teplá voda na vykoupání, a koupali jsme se postupně od nejmladší (sestry), přes mně, o tři roky staršího, a matku a otce. Noviny vycházely (dvoustránkové, černobílé a za 30 haléřů) troje, komunistické Rudé právo, mládežnická Mladá fronta a odborářská Práce. Děti četly Mateřídoušku a Ohníček, a puberťáci vždy v sobotu Mladý svět.
Stromeček se kupoval ve městě tak dva týdny předem, byl ve sklepě, a zdobili jsme ho pak my školáci dva dny před Štědrým večerem. Ozdoby, většinou baňky, ptáčci a šišky, špice, stojan a třásně a řetězy, byly používané každý rok, zděděné již od babiček, a vždy po Novém roce (odstrojoval se na Tři krále) pečlivě sbalené a uklizené do jedné stále stejné krabice. Koledy byly „lidové“ písničky, a Ježíšek symbolická figurka a nadělovač dárků - jít do kostela byla v táboře socialismu, který měl nejpokrokovější ústavu na světě a vypustil družici, byla ostuda. O třicet let později, jsem kupovával klidně i křivé a šišaté opelichané stromečky, a pomocí nebozezu a pilky z chudáčka dělal pravidelně rostlého krasavce. To už jsem měl v pokoji pingpongový stůl, pod kterým si holčičky hrávaly, na stěnách kaligrafie (učil jsem se japonsky, abych se domluvil se zenovým mistrem v klášteru, a plakáty s Lennonem z Jazzové sekce) a smrčky jsme měli vysoké.
Od začátku prosince jsme se sestrou občas zkušebně nakoukli pod postele, nebo do hloubi skříně, jestli tam nenajdeme nějaký ten zabalený dárek. Bylo to vzrušující. Když už jsem tedy přiběhl domů z venku (když byl sníh nebo led, Jdu ven, říkával jsem), nejprve jsem musel rozmrznout nad hrníčkem horkého lipového čaje s medem, a potom jsem asistoval mámě při přípravě večeře. Loupal a krájel jsem zeleninu, brambory, míchal salát. Protože oba rodiče byli z jižní Moravy, mívali jsme řízek (smaženého kapra jsem začal jíst a milovat až už jsem bydlel v Praze). Často máma nestíhala, a tak jsme my děti museli s tátou před večeří ještě na procházku, což jsme upřímně nesnášeli.
Zdržování rodičovským přidáváním si polévky nebo řízku jsem nesnášel, už už jsem chtěl pod stromeček… Zvoneček ne a ne zazvonit. Na Ježíška jsme my školáci nevěřili, spolužáci se vždy postarali o osvětu. Potom jsme mohli zapálit svíčky a prskavky, a teprve potom vrhnout se na rozbalování dárků. Stromeček nám za ty roky spadl jen jednou, a jenom jednou začal hořet. Občas našla máma nějaký zapomenutý dárek v lednu, a čokoládky, které jsem si schovával, mi sestra vždycky našla a sežrala. Ale hned ráno a pak celé další volné dny jsem bruslil, lyžoval, nebo, a to jen řídce, když nebyl sníh a mráz, hrál s klukama fotbal nebo s holkama vybíjenou. Vracel jsem se domů až za tmy, s modrými rty, s třesoucíma se rukama a málem umrzlými prsty na nohou: horký čaj opět spolehlivě zachraňoval.
O třiicet let později, když už byly na světě dvě dcery a když pak přinesly ze školky zvěst, že Ježíšek není, že to zvoní vždycky tatínek, který se jakoby vytratí, jsem využil možnosti, natočil zvuk zvonku na kazetu (po dvaceti minutách ticha), a vítězně u večeře, když se z pokoje ozval zvonek, poznamenal: Vidíte, že Ježíšek je, už zazvonil a já jsem přitom tady… Podařilo se mi tak zvláště u mladší dcery prodloužit jí magii Vánoc o pár roků.
To už jsem kupoval vždycky tři čtyři (vel)ryby (jako noční hlídač jsem se vracel z práce každé druhé ráno kolem šesté,tak jsem býval u kádí první a vybral ty největší čtyřkilové kapry, včetně jikrnáče) a studený smažený kapr se salátem byla nejlepší pochoutka ráno po Štědrém dnu. Hodně jsem fotil, a fotky zvětšoval na prkně na vaně v zatemněné koupelně a nechával je vázat do různobarevných šátků (viz jak dokument z období přípravy Štědrého dne, tak jedna koláž symptomaticky naznačující všeobecný bordel tehdy a bohužel, přes pozlátko konzumu reklamy, i dnes, po dalších téměř třiceti letech). Dodnes si v nich děti a vnoučata s gustem listují.
Občas nebylo dost brambor, nebo cibule, nebo vnitřností na polévku, ale sehnal jsem vždycky všecko co bylo třeba. K mé specialitě patřilo i umění koupit dárky v tehdy jediných větších otevřených obchodních domů té doby, v Máji a Kotvě, až na Štědrý den dopoledne, bez front. K rituálu patřilo i rozvážení igelitek plných dárků pro tety a jiné příbuzné (aby mohla žena v relativním klidu a bezpečí zabalit dárky). Další dny se navštěvovali známí. A přesto, že obchody zely prázdnotou, všude měli navařeno a napečeno a cukroví se pak téměř nutilo návštěvám i po Novém roce. Všude byla dřevěná a po těch letech až zčernalá lešení, bordel a špína, ale chataři, amatérské švadlenky a šikovní kutilové ve své vnitřní emigraci žili, zdá se mi, daleko šťastněji než dnes.
Jedině na štědrovečerním stole tehdy byly pomeranče, sem tam i datle a fíky a banán. Čokolád existovaly jen dva tři druhy, nám chutnala ta nejlacinější, arašídová pochoutka. Maminky pekly dlouho dopředu vánoční cukroví (vanilkové rohlíčky, pracny, zázvorky) a vánočku, a v troubě pak na další sváteční oběd vepřovou pečeni a zelí.
My školáci jsme si v prosinci užívali lampionového průvodu, Dědu Mráze (místo Mikuláše), a pod stromeček dostávali, kromě ponožek, kapesníků, mýdel a nějakého mámou upleteného svetru většinou knížky. Byl jsem vděčen za jakoukoliv, i za Čuka a Geka nebo Jak se kalila ocel. První verneovku jsem četl až když jsem od druhé třídy chodil přes půl města do městské knihovny. Jednou jsem si vyprosil koloběžku, a když jsem odrostl, i třeba hokejku nebo větší brusle (kanady), to bylo radosti. Televize tehdy ještě nebyla, nebo později černobíle na maličké obrazovce (soused si koupil čočku, nádobu naplněnou vodou s nahoře modrým a dole zeleným filtrem pro iluzi barevnosti) vysílala jen večerníček a jednu inscenaci večer, takže jsme šli brzy do postele s knihou.
Celé dny jsme si užívali zimních radovánek, a na Silvestra jsme dokonce mohli jít slavit k sousedům. Děti vnímají všechen ten shon kolem úklidu, vaření a balení dárků většinou dobrodružně, bez svazující zodpovědnosti, takže si Vánoc a především volna moc užívají… a já se i coby tatínek snažil o totéž (k čemuž mi práce nočního hlídače velmi dopomáhala)… protože si z dětství bohužel pamatuji i pravidelnou nervozitu před večeří: matka nestíhala, ale pomoc (tak jako všechny sousedky) odmítala, a nesmyslným bazírováním třeba na nutnost ještě vyžehlit záclonky (když jsme byly my děti zkroucené hlady a očekáváním) nakonec měla, co chtěla: tichý pláč v koutě a v zástěře. A tak coby tatínek jsem (s kocoury, kteří ochotně rozbalovali dárky s námi a honili se v papírech pod stromečkem) vytvářel hlavně pohodu a šťastný smích.
