Když už se člověk ve stáru (a po osvícení, nebo po letech tréninku) některé věci naučí dělat na 100% (a nenechá se přitom rozhodit třeba tím, že tělo už neregeneruje tak rychle jako v mládí, nebo že potřebuje troje brýle na dálku, čtení a počítač, nebo tím, že se zvláště na podzim nebo v dobách nízkého tlaku vzduchu nebo smogu necítí zrovna dobře), začíná si detaily, sny, situace, minuty a hodiny, jako znalec, vychutnávat.
Nemusím už nic (dýchání a žití jde samo), a tuhle svobodu (kterou jsem začal trénovat v dobách dětství a hraní v rockové kapele, a kterou dnes realizuji třeba tím, že, právě proto, že jsem už viděl všechny dobré filmy a četl všechny dobré knihy, naposlouchal všechnu dobrou hudbu a viděl všechny dobré obrazy a sochy, po pěti minutách rozeznám kvalitu nějakého nového filmu nebo nového cd, a koukám jen na kvalitu, poslouchám jen kvalitu (výtvarné umění a hudbu či literaturu už vlastně nepotřebuji, protože ji mám všude v detailech kolem: v přírodě a jejích zvucích, v útržcích hovoru náhodných lidí v metru, v záblescích městské divočiny). A vychutnávám.
Opět se mi zdály sny na pokračování. Jak jsem si je kdysi naučil pamatovat, a pak jakoby zdálky, něžně, režírovat, a jak se mi teď scény z mládí a těch hezkých momentů z dob manželství proplétají, užívám si surreálna ale zároveň krásy okamžiků, které se nikdy nestaly, ale stát mohly, a někdy i měly. Osoby a jejich obsazení nejsou konkrétní, jen se vzdáleně podobají těm, se kterými jsem měl tu čest. A tak je zaručeno, že emoce s nimi spojené jsou jen kladné. Usmívám se jakoby někde nad tím vším. A vychutnávám.
Vychutnávání jde už samo. Jako když se dítě naučí chodit ze schodů a pak už může, nemusí, zkoušet různé rychlosti (často se mi zdá, jak ve škole vymýšlím nejrůznější způsoby rychlého sešupu po širokých schodištích, včetně zvuků přezůvek a učitelek popadajících překvapením dech). Kvůli dosti drastické dietě mohu jíst jen něco. O to víc si všechno to, co můžu, ale také to, co nemůžu, ale vidím a mohu jen vzpomínat, jak to chutnalo, vychutnávám.
Je s tím vším spojené i umění synchronicit. Intuitivně si třeba vzpomenu na člověka z Moravy, se kterým jsem rok nemluvil, zavolám mu, a ukáže se, že zrovna projíždí autem tunelem pod Smíchovem, a můžeme se za půlhodinky sejít. Celé roky jsem své studenty překvapoval a udivoval uměním otevřít noviny a najít přesně ten jeden jediný článek, který stojí za přečtení, nebo se náhodně zvednout, pustit televizi, a shlédnout a vychutnat si třeba dokument BBC z divoké Číny.
Teď na internetu je možností velmi… a tak si těch vzácných kvalit cením a vychutnávám. Nevyhledávám. Prostě, jako houbař, který už má svá místečka a roky zkušeností, nebo turista ve svém lese, vyzobávám vy nezralejší a nejsladší maliny. A dělím se a odkazy přeposílám. Až se sem tam nějaký student zeptá, jak to dělám, že vždycky tu relevantní a dobrou informaci najdu.
Když mi bylo dvacet a víc, sbíral jsem citáty slavných osobností (tehdejší Mladý svět je tiskl na pokračování), a toužil jsem podle některých žít. A protože jsem od narození trpitel (trpím za ty kolem i ve světě), obdivoval jsem třeba výrok, že člověk by se neměl trápit tím, co nemůže změnit, a to, co může, se prostě naučit a pak změnit. Postupně jsem to zvládl, a teď, kdy už znám odpovědi na všechny základní otázky, ale nevadí mi, že se mě na ně prakticky nikdo neptá, o nich píši, a vychutnávám si jak nadhled, s jakým se lze zároveň trápit a netrápit nad.stavem věcí a světa.
Při čtení Tří pilířů zenu, tehdy v 70. letech min. stol. první a základní knihy o zenu od prvního západního mistra, jsem obdivoval zmínky o jeho učiteli, Japonci, který jezdil do „práce“, tedy řídit zenový klášter poblíž Tokia, dvě hodiny denně ráno tam a večer zpátky, jen aby mohl celou tu dobu být nenápadným cestujícím v davu jiných, a pozorovat lidi a vychutnávat si je a sebe. Už celé roky dělám totéž: jezdím si vychutnávat s láskou připravené jídlo do vegetariánských a veganských restaurací, a anonymně pozoruji lidi kolem (na Andělu je vždycky nával jak nahoře, tak v podzemí). A vychutnávám.
Když mi teď zvýšili důchod, mohl jsem si koupit (náhodně?) další dobré a imaginaci trénující sci-fi knihy, a když je hezky, chodím na Dětský ostrov, kde se nesmí kouřit, a vychutnávám si svět a život hned v několika rovinách (cesta tam, krajina, šumění splavu, výskot dětí z dálky a zvuky angličtiny nebo francouzštiny, protože si tam chodí hrát děti z nějakých mezinárodních školek, a nakonec samo čtení), protože jsem tento druh multitaskingu trénoval a natrénoval pomocí umění být zároveň jak v haře, tak zároveň v situacích kolem, a ještě navíc v sobě samém, jaksi nahoře, coby malinkatý svědek té krásy a dokonalosti vesmírů kolem i uvnitř.
Ve středy, kdy za mnou do Gopálu chodí tazatelé, si v klidném a útulném prostředí vychutnávám jejich otázky, a bez jakékoliv pýchy, jen s pocitem jak dobře zvládnuté strategie, tak vděku za možnost to vše realizovat, si užívám filigránských odpovědí, které často předbíhají otázky (a hlavně, přicházejí samy: vím i to, co předtím nevím), a hlavně.když je, jejich pokrok na Cestě.
Jak se tak brzy po ránu (často hned ve dvě nebo ve tři) probudím a už neusnu, brouzdám po sítích internetu, a teď jsem vybral a sestavil další dvě knihy fejetonů, které už jsou v tiskárně. Jedna bude spíše pro ženy (Porodit buddhu), druhá spíše pro muže a duchovní hledače (Čím se živí duše), ale obě se doplňují a sem tam jsem, pro ty, kteří umí číst, a vychutnají si to, v jedné či druhé zanechal, jako jakýsi upgrade, drobný leč podstatný doplněk toho, co tvrdím v druhé či první. A celé ty hodiny, kdy jsem to vše psal na pokažené klávesnici (a musel tedy neustále opravovat), jsem si to vychutnával. Hmmm…
