Již od dob samizdatu jsem se snažil o dokonalé grafické a navíc nějak vtipné či rébusové vyjádření toho, co jsem vydával: aby obal tajemně a záhadně, leč krásně, naznačoval (nebo zval). Vybral jsem, upravil a sestavil další dvě knihy (spíše ženských a spíše mužských) fejetonů z roku 2012, a právě v těchto dnech se tisknou. Vydávám si je zase sám, vlastním nákladem (což znamená že si to všechno platím), v malém nákladu, takže jen pro skutečné zájemce (a navíc tyto „bibliofilie“ budou za dvacet let velmi ceněné). Ti ostatní si samozřejmě, jako vše ostatní, mohou knihy stáhnout a přečíst a vytisknout.
Mimochodem, pokud jste si ještě nevšimli, úplně vpravo dole přibyla ukázka samizdatu (z roku 1983). Doporučuji rozkliknout si to a pročíst (popřípadě strojopis zvětšit) si co jsem psal a tvrdil v dobách třeskutého socialismu, a samozřejmě vychutnat si a případně i ocenit snahu využít i té zdánlivě minimalistické možnosti nějak graficky ozvláštnit stránky naťukané psacím strojem. Souvislost s tím, co dělám poslední roky, snad bude přímočará a logická (a znovu zodpoví novicům jejich pravidelnou otázku, jak jsem ke své pedagogicko.duchovní suverenitě dospěl, a tím je opět povzbudí a posílí ve vytrvalé umanutosti a pokorné trpělivosti).
Kniha dalších „provokativních, ale také inspirativních fejetonů o tom, že ženy mohou změnit svět“ Porodit buddhu má na obálce tutéž fotografii (dětského balónku s Mickey Mousem vznášejícího se na hladině vody v dětském nafukovacím bazénku, jenž vrhá dokonalý a záhadný stín), jako kniha dalších fejetonů o duchovnosti a cestách k ní vedoucích Čím se živí duše, jen o 1800 otočenou (jakoby hlavou dolů). Ženská kniha má nadpis červený, zatímco mužská modrý, vycházející jak ze zvyklostí (chlapečci mívají modré zavinovačky a oblečky), tak z mé oblíbené barvy (v první polovině 70. let, kdy jsem pracoval jako skladník ve Skladu potřeb pro výtvarníky, jsem pilně maloval olejovými barvami, přesněji, dvěmi, i když ta jedna se za barvu nepovažuje: pařížskou modří a kremžskou bělobou). Sklon k fialové (duchovní barvě sedmé čakry) mi mé ženské partnerky tehdy vymluvily, prý je to kýč.
Takže: zkuste se na původní fotografii v textu, a poté vpravo na oba přece jen menší tituly, chvíli dívat, a domýšlet souvislosti.
Mé úmysly byly jasné od okamžiku, kdy jsem za jednoho slunného odpoledne, v rámci očekávání příjezdu vnuček (vodu jsem do bazénku napustil už ráno, aby ji sluníčko přece jen trochu vyhřálo) šel přes pečlivě udržovaný (stříhaný do vzorů a vždy s nějakou částí ponechanou estetickému překvapení a ptáčkům) trávník v Dolních Měcholupech vyhodit odpad na kompost, a koutkem oka uviděl tu nádheru: hned jsem zaběhl do domku pro tehdy právě nový i-pad a vyfotil si to. Jednou z výhod dlouhodobé práce s harou a zenovým žít teď a tady je, kromě mžikového přepínání pozornosti, umění v desetině vteřiny vidět a vídat souvislosti v souvislostech souvislostí: obrazy v obrazech obrazů, všechny ostré a související ostře prokreslenými významy a detaily, kterých si obyčejné vnímání nemá šanci všimnout, natož vychutnat v propojení s jinými.
Zázračně dokonalé křivky stínu, na horním (či dolním, pokud si obrázek otočíte hlavou dolů) okraji se světelnou konturou, mne přímo praštily do očí, jak byly až archetypálně vypovídající: stylizovaný symbol lásky, srdce, na jedné, a stranově převráceně pak sedací a pro nás muže neodolatelné obliny tvaru ženského pozadí (znak plodnosti, tedy schopnosti počít a pak porodit dítě) na druhé straně. Celé roky, již od dob samizdatu, jsem kolem sebe nalézal, sbíral a tahal domů různé v tu dobu neužitečné, ale esteticky (až surrealisticky) nějak zajímavé objekty, o kterých jsem si byl jist, že se mi někdy, v nějaké souvislosti, budou v budoucnu hodit. Když jsem míček na hladině vody se stínem, který na dno bazénku vrhal, zvěčnil, netušil jsem, jak přesně to někdy v budoucnu použiji, a jestli vůbec, až nedávno, při uvažování o titulních fotkách na obaly mých dvou posledních knih fejetonů, se vše propojilo, a výsledek vidíte.
Míček je strakatě barevný, ale ty (na zběžně první pohled) strakaté skvrny na něm zároveň zobrazují jeden symbol ale i paradox nejen poslední postmoderní doby (podobně jako Andy Warholem do světa umění a symbolů povýšený obal Campbellovy polévky nebo série fotek Marilyn Monroe, nebo hudební a provokační profesionalitou Franka Zappy zvěčněné tendence amerických hospodyněk ke kýči a spotřebě strakatých časopisů): přitom myšák Mickey byl znám všude jinde po světě, jen ne u nás (připomínám tím onu čtyřicetiletou dobu Biafry ducha za železnou oponou, a také to, že jsme se lišili i od Polska, kde se od počátku televize v tamním programech pro děti kreslené americké filmy vyskytovaly běžně). Teprve mnohem později i české děti začaly sbírat nejen céčka, ale i trička a suvenýry s E. T., mimozemšťanem (tenhle Spielbergův film byl tak apolitický, že cenzorům tehdy nedošlo, jakým obrovským informačním průlomem prochází rodiče (na film tehdy se dívajících dětí), sledujících jak přirozenou suverenitu výrostků, s jakou si objednávají třeba pizzu, tak nekonečné množství zajímavých a kýčovitých hraček a plyšáků v přeplněném domku matky samoživitelky.
Dnes pro tu rozumnější (a minoritní všímavou a vzdělanou) část české populace představuje balónek a především myšák (viz i titul Baraky č. 1)spíše kýč a nevšímavost k detailům (jako národ jsme donedávna byli dobrým designem nedotčení), ale v tomto zobrazení i paradox a přece jen tolerantnější úhel pohledu a přístupu: hmota s kýčem barev na povrchu vrhá dokonalý abstraktní a pozitivní emoci vyjadřující, i když křehce pomíjivý, stín. Jinými slovy, zatímco běžný obyvatel města, a zvláště jeho různými Savy a Jary o čistotu tak dbající manželka, pojímá třeba hnůj jako něco velmi smradlavého a neužitečně nehygienického, pro zahrádkáře či dokonce farmáře je to nezbytná podmínka příští úrody na poli či záhonu. I zde, na fotografii titulu knihy, je tím naznačen zenově buddhistický a lidsky tolerantní názor zkušených duchovních učitelů všech dob, že vše je dokonalé, všechno spolu nějak souvisí, a vždy záleží na tom, kdo a jak pozoruje, a co si pak dokáže (ne)myslet. Synchronicita setkání náhody s estetickým snem a improvizační připraveností opět zafungovala, že?
Další možný výklad: ženy české, dejte si pozor, abyste ze své intuitivní a evolučně dané ženskosti nesklouzly do pasti iluzorních kýčů (vnucených různými podnikavci a tržním kapitalismem): máte možnost rodit buddhy, ale vy se zatím cele zabýváte iluzorními problémy (jestli máte dobře namalované oční stíny, nebo proč nemáte na tu drahou kabelku), a jako na běžícím pásu téměř na povel rodíte (a pak drezůrou vychováváte a coby učitelky vzděláváte) poškozené výrobky… ano, provokuji obrazem i slovem, ale jak naznačuje řada fejetonů v knize samotné, úmyslem bylo a je varovat a něco zásadně a navíc pozitivně (vždy je v článcích nějak zakomponováno pozitivní řešení) změnit.
Na titulu knihy spíše pro muže je to naopak: nahoře hmota (masově kýčovitého) racionalismu, dole iluze, ale zároveň symbol dokonalého vztahu. Jako v buddhistickém zobrazení věčného a zdánlivě neřešitelného koloběhu zrození a smrti (samsáry): každá symbolická říše, jakkoliv krutá a příšerná, nebo, je-li dobře, luxusně kýčovitá, obsahuje i možnost cesty Ven, k dokonalosti. Míček s myšákem, který a kterého naprostá většina běžně se na svět a svou existenci dívajících lidí vnímá jen letmo, povrchně, jako na sport nebo zábavu, přitom zároveň může (rozhodující je úmysl!) vytvořit dokonalost symbolu lásky (navíc nehmotného, ale o to, především pro matky, důležitějšího).
Pojďme výše a k dalším souvislostem: bez kýčovitého míčku a jeho hmoty by nevznikl onen stín a dokonalost symbolu. Bez těla by nebylo myšlení a možnost abstrakce. Bez velkého těhotenského břicha by nebyl porod a zázrak zrodu nového života. Bez tří kil bakterií v našem střevním systému bychom nepřežili. Jak dole, tak nahoře a naopak. Muž a žena jsou oba stejní, přitom tak jiní lidé, a přitom (na jemnohmotných, tedy podvědomých, nevnímaných úrovních) tak dokonale se doplňující. O tom všem jsou, i když často mezi řádky, a opakovaně, i mé fejetony.
Berte sledování a vychutnávání těchto dvou variací jedné fotografie jako výzvu k samostatným pokusům objevit i další pozitivní roviny a souvislosti (estetické i společenské, životní i duchovní), ale také jako možnost dát po přečtení nějakého provokativního fejetonu odpočinout egu a rozumu (poněkud vypnout jejich dominanci)… a znovu se klidně (i namátkou) začíst… a napište mi, co všechno vás ještě napadlo…
P. S.: Jediným distributorem a prodejcem knih pak bude Dan Čada z klubu Dajána, www.dajanapraha.cz
