V zamyšlení nad další knihou vynálezce, futurologa a autora hypotézy Gaia Jamese Lovelocka Mizející tvář Gaii (zveřejněném v prvním čísle časopisu Sedmá generace 1/13, které přináší, jako housky na krámě, ostatně stejně jako jiné běžné noviny a časopisy, řadu dalších, ještě nedávno nemyslitelných a ještě dřív potrestatelných článků) jsem narazil na další citát evokující mé další auvajs: ani tenhle moudrý starý muž (je mu 95 let) se nedokázal, přes všechnu svou vzdělanost a tvůrčí odvahu postavit svými argumenty proti téměř celému současnému a tak bezohledně podnikajícím šéfům průmyslovému světu, nalézt skutečné příčiny nejen pro něho alarmujícího stavu světa, potažmo planety.„Jsme to, co jsme,“ tvrdí vlastně správně Lovelock, „protože přirozený výběr z nás udělal nejurputnější predátory, jaké svět spatřil… Nemůžeme změnit svou povahu, a jak je vidět, vrozený kmenový pud a nacionalismus, který naoko odsuzujeme, nám dodává sílu. Jediné, co můžeme dělat, je ze slušnosti tlumit naše choutky.“
Jenže po uši v alarmujících informacích ani on nedošel k počátku všeho, a tak se i on zmítá v protikladných a rozporných tvrzeních: na jedné straně by byl stále rád vizionářem pozitivních předpovědí: „Pod silným selekčním tlakem, který brzo nastane, můžeme jako druh vyrůst a dokázat to – být druhem schopným regulovat sám sebe a být prospěšnou součástí Gaii jako organismy provádějící fotosyntézu… Můžeme se stát mozkem Gaii, můžeme být součástí inteligentní, vnímavější planety, schopnější udržet si svou obyvatelnost.“ Na druhé straně si ale je, stále na rozdíl od většiny jiných intelektuálů a environmentalistů, vědom onoho evolučního povahového naprogramování: „Zároveň ale jakožto lidé nemůžeme změnit svou povahu.“
Netuší, že se plete, protože ani on totiž nebyl a není schopen domyslet, také asi protože byl a je typický západní vzdělanec, varující ostatní hledáním a hromaděním spíše negativních příkladů, prapůvodní příčinu současného „(ne)přirozeného“ výběru – tedy hromadné poškozování každé další generace medikalizovanými porody, ke kterým už více jak sto let dochází v tzv. moderních nemocnicích, tedy v porodnicích. I jemu totiž, ač to obvyklému vzdělanci může připadat zvláště u Lovelocka jako jisté překvapení, chybí interdisciplinarita a inspirativní prolínání oborů… Možná, že kdyby četl alespoň výrok švédského prenatálního psychologa (slovenského původu) Petera Fedor-Freybergha o tom, že děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka, a podle toho se pak i on bude v dospělosti chovat ke svému světu a přírodě celé… ubíralo by se jeho uvažování o globálních souvislostech (a individuálních prapříčinách) asi jinak.
A tak ani nevzal v potaz další možnou hypotézu, že totiž než se do vývoje dálněvýchodních společností vložil patriarchát a Západ (ten Hollywoodem, koka kolou, Fordem a demokracií), dokázala například Indie (či další buddhismem ovlivněné národy a státy, ale i některé tichomořské ostrovní kultury) dlouhá staletí (pře)žít v relativním klidu a míru. Ne náhodou právě tam existují přirozené ženské metody uctívání mateřství a přírody, vyplývající právě z přirozeného těhotenství a porodů doma. Jinými slovy, i jeho negativní prizma by bylo vysvětlitelné a jistým způsobem pochopitelné, pokud by vzal v potaz třeba právě kočovnický způsob nešetrných porodů (a z nich vyplývající spartánskou selekci a autoritativní a trestající výchovu chlapečků k agresi, tedy k nelítostnému boji).
Podtitul knihy, poslední varování, i kniha samotná, svědčí o autorově značném zklamání z vývoje environmentalismu a zeleného hnutí, její napsání ale zároveň také o umanutosti, s jakou se i přes svůj věk a věhlas stále snaží „varovat“. Podobné pocity prožívám již druhé desetiletí i já: když jsem v roce 1992 na pražské transpersonálně psychologické mezinárodní konferenci s jakousi niternou hrdostí poslouchal celou řadu amerických a západních ekologických a duchovních myslitelů a osobností, kteří se svěřovali s jistou nadějí, že my, Češi, obyvatelé státu, kterému prezidentuje Václav Havel, nezopakujeme chybu Západu (v podobě diktátu volného trhu a důvěry v altruismus bankéřů), a onu zatím utajenou a po tak dlouho socialismem a diktaturou upozaděnou duchovnost dokážeme (po příkladu sametové revoluce a v předtuše podobně sametového rozdělení republiky) i realizovat a prosadit i za ně, a pomůžeme i jim dotlačit ke všem možným krizím spěchající svět konečně do fungujícího systému jiné než kapitalistické budoucnosti… doufal jsem v totéž.
Auvajs. Byl jsem a byli jsme hodně naivní. Podcenili jsme moc a setrvačnost negativních a často lživých médií, pasivitu a lenost lidí (a noviců), a emancipační kognitivní disonanci žen. A přecenili působnost našeho nadšení. Ony asi dvacetileté cykly, ve kterých některé komunity a národy poskočily (ať tak či naopak) ve svém (duchovním?) vývoji (rok 48, 68, rok 89) jsou výjimečně katalyzovanými úseky evoluce… které se ovšem nedějí a které se nezopakují na přání. Tu další šanci (po roce 89) jsme právě nedávno (nejen my tady) promarnili. Auvajs.
Jiří Menzel v rozhlase vzpomínal jak v 60. letech v Paříži pozoroval tamní bulvární a hloupé časopisy a programy kin plné filmů o mordech a zabíjení a byl hrdý na českou kulturu. Snadnost a rychost, s jakou jsme po roce ´89 propadli právě bulváru, hororům a VIP skandálům, naši naivitu poněkud omlouvá: jde o všeobecnější jev, mimo dosah jakkoliv upřímných snah o kultivaci „lidu“, který si dnes nechá nabulíkovat cokoliv. Mé auvajs míří opět k pravděpodobné příčině: v každé další generaci rostoucímu počtu poškozených, protože (ne osudově, ale medicínsky) špatně porozených.
Přesto má, jak nám dokazuje historie lidstva, nadšení a práce každého vizionáře obrovský smysl (a co jsou kroky jedinců, jsou mnohem, mnohem pozdější skoky ve vývoji lidstva samotného). Lovelockova hypotéza živé planety (Gaia) je natolik inspirativní (tak jako vize cílené evoluce a bodu omega T. de Chardina)… a práce zatím přehlížených prenatálních psychologů a porodníků (Vernyho, Fedor-Freybergha, Wagnera či Odenta, případně snahy několika žen porodit příští buddhy) zcela jistě budou základem nového paradigmatu (jestli na to zbude čas, protože, auvajs…). Jinými slovy, všechny tyhle auvajs (krize) jsou sice zároveň nadějí (šancí) pro jiná a dlouho a často přehlížená řešení… ale zároveň platí nejen kalijugovost naší doby, ale také že ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe (a jak správně varuje nejen Lovelock, už je prý na nějaké podstatné změny pozdě, a pokud, tak přežije jen zlomek lidstva).
Lovelock prý píše další knihu. Obdivuhodné. A dosavadní reakce vládců světa (i toho malého, našeho)? Auvajs… Dělají mrtvé brouky, a pokud vůbec, jen diskutují o tom, kdo za ně utře rozlité mléko. Zopakuji vtip (kameňák): potká planeta planetu a ptá se: Jak se máš? Ále, nic moc… A copak? Chytla jsem lidi, vysvětluje postižená. To přejde… konejší ji ta druhá.
Auvajs…
