Přirozené (tedy ještě lepším slovem krásné) porody jsou zároveň běžné a normální, a zároveň zázračné. Tak jako vše v životě lidském, a zvláště pak v tom zenovém (a proto to a jiné také zmiňuji). Již jsem psal a často i hovořil o tom, že jakmile je něco přirozené, je to i krásné. Mláďátka lidská i zvířecí jsou všechna krásná, protože jsou dokonale přirozená. My dospělí jsme ale všeobecně spíš ztuhlí, stažení, plni negativit, strachu a programů na jeho ukrytí. Předstíráme… a my ještě starší jsme, tak jako naši rodiče a ještě více prarodiče, většinu života svou přirozenost spíše skrývali než projevovali (z malého rodného města jsem odešel také před diktátem rčení Co by tomu řekli lidi?). Pokusím se naznačit, že opak, tedy přirozenost (a tedy i krása) je, právě tak jako potenciální možnost osvícení, ve výbavě téměř každého jakž takž normálně (tedy přirozeně) porozeného člověka. A že život pak v důsledku toho nutně nemusí být jen pasivní náhoda.
„Porod? Kamarád mě varoval, ať se připravím na masakr motorovou pilou. A taky že to tak bylo“, prohlásil jeden čerstvý otec v jednom ženském časopise z dubna 2013, jako většina ostatních nevědomě zmanipulovaný médii a vývojem porodnictví v posledních šedesáti, a zvláště v těch právě uběhnuvších dvaceti letech. A tak se pokusím naznačit, že i tahle generace manažerů a ajťáků, a zvláště pak, až na výjimky, jejich partnerek, vrcholových manažerek (třeba s insider syndromem) a emancipovaných, finančně zajištěných, jen stále poněkud nespokojených, protože nepřirozeně (rozuměj: emancipovaně a samostatně, původně jako že muže vlastně ani nepotřebují) se chovajících a žijících svobodných maminek, to bude mít nejen s porody a dětmi stále škaredší, protože méně přirozené: podvědomě jsou médii a rodiči a odborníky opakovaně informováni(y) o tom, že porod je masakr motorovou pilou.
A tak se pokusím (ve volných souvislostech) naznačit, že když už se krása přirozenosti mohla najít a obnovit v tak zakomplexovaném (hned po válce a špatně porozeném uťápnutém obrejličkovaném) vyzáblém klukovi s velkou hlavou a úzkými ramínky, je obnovitelná v každém a v každé. Samozřejmě, bez práce není ani přirozenost ani krása, a já musel opravdu makat, abych překonal tu všestrannou zakomplexovanost. Podařilo se díky hudbě a duchovnosti počátkem 80. let (v mých, ne náhodou, pětatřiceti letech).
V těch několika letech po sametu jsem si pak už užíval nejen v oblasti lidské (byl jsem již pár let rozvedený, nikoho jsem nehledal, ale byl jsem na ni připraven), ale i duchovně společenské: klima začalo být hledačské, a já zval každý měsíc na veřejnou přednášku do Městské knihovny nějakého známého ze Západu – buddhisty, šamany, kabalisty, indiány, jógíny. Začal jsem vydávat čtvrtletník pro nový věk Mana, jezdili jsme do Holandska a Anglie pro cédéčka s new age hudbou, a pilně jsem jednou týdně několik nočních hodin vysílal v rádiu Golem. Jinými slovy, stále jsem si udržoval zenem natrénovanou přítomnost a jako v nepřetržitém (už přirozeném a krásném) transu trénoval a ustaloval pozitivní Cestu. Od roku 1981 jsem věřil, a později tušil a také to trénoval (a několikrát v životě jsem si i dokázal): při dokonalém soustředění (a eliminaci negativních očekávání a komentářů) se lze dočkat i nečekaného (a synchronicity přibývaly, viz i blog Neviditelným šamanem).
U jednoho zasloužilého ekologa a indologa jsem na jeho letním bytě poznal jednu rozvedenou s desetiletým synem: začali jsme spolu spát, i když byla ze vzdáleného města a viděli jsme se jen jednou za čas. Po jednom takovém delším milování jsem uvolněně ležel nahý na posteli, a ona na chvíli odešla. Když se vrátila, ještě chvíli mě soustředěně pozorovala, a pak pronesla, docela nahlas a velmi obdivně: ty seš tak krásnej… Krásně a přirozeně jsem se totiž také už delší dobu cítil. Tedy, věděl jsem, že v jejích očích jsem krásnej, protože sám v sobě jsem byl přirozenej… Abychom si rozuměli: anatomicky a podle běžných pravidel jsem krásný (ani mužný) rozhodně nebyl. Ale byl jsem konečně vnitřně vyrovnaný sám se sebou, chápající, že tělo je jen slupka a záleží na obsahu (mysli), sjednocený s vnějškem a pilně kultivující vnitřek, byl jsem tak dokonale přirozený (v daných podmínkách těla a doby), až jsem zářil vyrovnaným klidem, tedy krásou.
Po deseti letech od „vhledu“ a vyluštění kóanů, po mnoha přednáškách o jiné hudbě (i pro naplněné haly) a seminářů, během kterých se lidé uvolnili a změnili (ženám se vyžehlily obličeje a ony, původně šedé a zmačkané, začaly být také krásné), jsem se poprvé po téměř padesáti letech života dokonale smířil s tím, jak vypadám (zvláště po pubertě jsem se celá léta nesnášel). V jakémsi nepřetržitém transu jsem už pak jen plul životem a užíval si ho.
Po dalším intermezzu s inteligentní (a i v mnoha jiných oblastech života se mnou kompatibilní) jinou rozvedenou ženou s desetiletou dcerou jsem ve své niterné jistotě zaváhal: po roce se totiž začalo ukazovat, že i ona je svou minulostí postižena (ač to dokonale skrývala), a zatímco já si zamilovaně užíval (přesvědčen, že teď už to umím, teoreticky, s každou), ona jednou za měsíc vybuchla jak papiňák – a musel jsem couvnout a trans přerušit.
Jenže to už jsem byl tak rozjetý, že jsem vzápětí (mimochodem, tohle umění mávnout rukou a prostě jít dál mi mnohokrát poté pomohlo vždy po nějaké partnerské krizi či dokonce rozchodu čím dál rychleji najít lepší a kvalitnější – byt nebo partnerku) téměř vědomě našel tu, se kterou jsem jedenáct let, než ji (protože a přestože byla o generaci mladší, a tedy především v oblasti sexu a milování svobodnější a nezakomplexovaná) dohnal program nikdy nechválícího otce a soustředěný tlak rozvedených kamarádek (a rozvedla se se mnou… ale to je jiná pohádka) žil v prakticky nepřetržitém transu přirozené krásy. Jako podle návodu dr. Plzáka: já jí imponoval, ona mne inspirovala. V noci jsme se občas na okamžik společně probudili, zeširoka se na sebe, především očima, ale i obličejem, usmáli štěstím, že se máme, a uvolněni přirozenou krásou okamžiku a společné existence opět usnuli.
Každý dobrý herec, tedy takový, který je v každé své roli přirozený, je v ní také krásný. Každý román, který je přirozený, nešroubovaný, napsaný „od plic“, je krásný. Každý kousek hudby, kterou jsem do roku 1986, kdy mne zavřeli, a zvláště pak od roku 1991 (kdy jsem znovu začal hrát na své vysněné (ne)hudební nástroje, tibetské mísy, a postupně jen v kostelech, na ně a ty posvátné prostory) odehrál, byl krásný – protože jsem byl přirozený: já nehrál, byl jsem jen služebník podávající výkon na 100%, ale zároveň cele podřízený momentu, možnostem, prostoru a času.
To, jak náš svět dnes vypadá, je výsledkem a realizací našich myšlenek (a toho, že kolem sebe a v životě nevidíme radost a zázrak, ale boj a utrpení). Jsou-li naše myšlenky a pocity negativní (a my většinou negativní myšlení trénujeme od mládí, ve škole, v práci, v médiích), nefungujeme ani my, ani naše komunita tak, jak bychom mohli, protože většinu energie vynaložíme na pikle či udržení obrany. Často nemůžeme jinak, protože nám o jiných způsobech žití nikdy neřekli (a negativní a pokrytecká atmosféra předků ve společnosti přetrvává a je pak stále obtížnější se z ní vybabrat: i mladí už jsou jí prolezlí, poškození a nakažení)… Anebo nemáme dost odvahy a vytrvalosti, abychom tohle naprogramování překonali.
Přitom je to tak jednoduché: obnovení přirozenosti (porodů , kterými to začíná) je záruka postupného rozšíření a obnovy smyslu pro krásu… a všeho dalšího, co se od téhle změny paradigmatu odvíjí…
Pokouším se naznačit, že realizovaná duchovnost pozitivně změní vše i v této oblasti (většinou poškozeného ega se všemi z toho vyplývajícími individuálními i celospolečenskými důsledky: namátkou napoleonský komplex, narcismus, žárlivost a závist, lakomství, korupce mocí, závist atd.): jakmile se ale člověk postupně vyčistí, naučí soustředit myšlenky a úmysly, a vytrvá, jakmile tedy začne v sobě samém a své komunitě obnovovat přirozenou duchovnost (a obnoví tak i vrozenou mláděcí přirozenost a následně i krásu), začne být (v tom, co lze ovlivnit, a pak ve stále více případech a příkladech alternativ ke stávajícímu zdánlivě nezměnitelnému stavu svého těla, sebe sama i světa) pánem svého osudu.
Krásných detailů a možností je pak stále víc, a nakonec jsou ve všem. Všechno začne být přirozené, protože všechno je právě takto, přirozeně, a tedy krásně, (bezpodmímečně a nenaprogramovaně) vnímáno. Člověk se stává tvůrcem i strůjcem krásy a přirozenosti zároveň. A tahle krása přirozenosti může být všech…
