Jako téměř všechno lidské ostatní, život je svým způsobem plný paradoxů. Člověk se učí zkušenostmi (i když školné je většinou až příliš vysoké), a tak to umí se sebou a holkama a dětmi a vnoučaty a ostatními až tehdy, když už mu nezbývá moc času. A ti mladší se ho na nic skutečně důležitého ne(ze)ptají. Bódhisattva je člověk, který by se býval už už mohl zbavit všech závislostí (a odejít do nirvány, mimo věčný koloběh znovuzrození a utrpení školních lekcí), ale záměrně si ponechává jednu závislost: soucit (s těmi kteří na to, jak se probudit a osvobodit, ještě nepřišli). A tak zůstává v tomto slzavém údolí,a pomáhá, jak se dá.
Pro muže je každá žena bohyní, tak obrovskou moc nad námi, dámy, máte, ale většinou to nikdy nezjistíte(me). Onou bohyní se totiž můžete stát jen skrze mužův obdiv (a svou péči o něho a potom o děti). Nejprve musíte dát, abyste dostaly. Nejprve je třeba přestat usilovat (o cokoliv), a jako dítě, které netuší, že je šťastné, postupně zjistit a natrénovat, jak být vědomě šťastná(ý). Tak jako je přirozeně zenový (osvícený, protože tak neustále činí) každý kocour a pes (ne náhodou existuje kóan Mu)… tak je pro muže (a tím pádem i sama v sobě) přirozeně božská a šťastná každá nahá (přítulná, neodmlouvající, ale chválící a dávající) žena: zároveň obyčejná samička rodu lidského (která musí každou periodu a v okamžiku porodu zapomenout na všechno, co jí vnutil a naučil moderní věk mužů, aby splnila své poslání stvořit život, a tedy předat geny), a zároveň bohyně (která umí stvořit, i když netuší, jak, další zázrak života).
Jsou to ale paradoxy: tak jako když žena zoufale toužící po dítěte musí přestat usilovat a toužit, a uvolní se a teprve otěhotní, tak jako když nastrouhaná jablka do závinu musíte trochu osolit, aby pustila přirozenou sladkost, a vy pak štrúdl nemusíte vůbec cukrovat. Právě tak je přirozená schopnost ženy porodit už, paradoxně, zakotvena v ženě samotné, a v jiném příběhu tkví přirozená genialita a moudrost v muži samotném… jen pokud si ani ona ani on nepřekáží… paradoxně, rozumem.
Proto je každý probuzený (buddha nebo bódhisattva) v tantrickém buddhismu znázorňován v lotosovém posedu, ale zároveň v sexuálním objetí se svou partnerkou. Protože už i věda ví, že orgasmus se, alespoň co se týče magnetické rezonance (mapující změny průtoku krve v mozku), podobá extatickému stavu při duchovních zážitcích.
Proto byl každý starořecký myslitel génius, stejně jako první architekt egyptských pyramid Ihmotep, nebo mystik a hudebník, a také matematik Pythagoras, nebo Buddha, ale zároveň „jen“ jeden z tehdejších o pochopení sebe a života se snažící jedinec (jenž ovšem svou moudrost dokázal předat, aniž ji chtěl vědomě předat, dalším generacím). Proto máme dnes sami se sebou takové potíže. Protože se čím dál poškozeněji rodíme, a žijeme už dva tisíce let ve společnosti, která vzývá utrpení (a ukřižování) - řečeno slovy Jardy Duška: Jak to, že Kristus visí na kříži? Pointa příběhu je přece zmrtvýchvstání, že znovu ožije. Jak to, že příběh byl zastavený před pointou?
Máme totiž problém vůbec si jen připustit, že problém je v samotném způsobu našeho vnímání: až tak, že na toto téma paradoxně prohlásil jeden osvícený, když se ho zeptali jaký má problém: Příliš mnoho štěstí. Přesně si pamatuji, jak i já jsem poté, co jsem rozluštil vstupní kóany a slzel štěstím nad vším, na co mi padl pohled (dodnes si občas umím užívat), měl problém se skrýváním proudů slz: rozumný a svéprávný člověk, dokonce na ulici a za bílého dne, přece nebrečí.
Herec Rudolf Hrušínský byl vždy sám sebou, ale zároveň figurou, kterou hrál. Bódhisattva je zahradníkem, architektem, a většinou obyčejným, lidským (ve smyslu nic lidského mu není cizí) učitelem, ale pro něho a jiné probuzené nikoliv paradoxně, zároveň (vždy je-li třeba, ad hoc) bódhisattvou. Dokonce i natrénovaná vědomá uvolněná smrt (těla, tedy přeneseně i rozumu) je možná spíše, tak jako pro housenku zrod v motýla, zároveň mimohmotným probuzením. I emancipující se žena se musí naučit zapomenout na sebe, aby se, jaký to paradox, stala sama sebou.
Studovat cestu buddhy znamená studovat sebe. Studovat sebe znamená, jen zdánlivě paradoxně (dodávám nejen já), zapomenout na sebe. Stejně musí i student či manželka totálně zapomenout na programy svého ega (i vůči učiteli nebo manželovi), aby se konečně duchovně (fénixovsky), probudil(a): musí (je) prohrát, aby zvítězila(a). Tak jako když zenový mistr používá slova, aby naučil mnicha překonat lpění na slovech (a dostat se, jaký to paradox, aby pochopil, mimo běžný rozum). Bódhisattva se musí naučit být (další paradox a jen zdánlivý protimluv) sám, aby dokázal soucítit se všemi. Každý bódhisattva (a probuzený a geniální umělec či architekt) se musí umět vzdát se všeho (rozumu), aby získal přirozenou a intuitivní moudrost a znalost toho, co dělá (a pak se mu to dělalo, jako Mozartovy hudba, jaksi samo). Zvládnout techniku, a pak na ni v okamžicích inspirace, a vždy když je to třeba, cele zapomenout.
A jako rodicí žena musí cele zapomenout na sebe, a uvolnit tělo a především mysl, tak i osvícený (bódhisattva), a tedy z iluze způsobu vnímání probuzený musí (jako pták Fénix) nechat zemřít nadvládu rozumu, aby dostal (selský) rozum… a opět se naučil, jako dítě, být přirozeně šťastný, tentokrát ale již vědomě (což v sobě zahrnuje i umění naučit se zvládat často dlouhé okamžiky přílišného, a tedy praktickému životu překážejícího štěstí).
Tak jako asi nejlepší současný alikvotní zpěvák, Němec Wolfgang Saus, původně chemik a vědec, ale také sborový zpěvák, vědecky zkoumá něco vědou tak nezodpověditelného, jako je vícehlasý (paradoxně: jedním člověkem zpívaný) alikvotní zpěv… právě tak dnes jde (znovu, po kolikáté už) o to propojit, spojit svět intuice a rozumu (nebo přesněji a paradoxněji formulováno, použít rozum k dalšímu zkoumání a nacvičování a vylepšování intuice)… aby člověk, jako dokonalý herec typu Hrušínského, hrál roli bódhisattvy, ale zároveň se jím i stal: byl člověkem, ale, paradox, zároveň bódhisattvou. Tak jako žena při bezpodmínečném milování (nebo uvolněném a přirozeném porodu): zároveň samičkou, ale zároveň bohyní.
Bódhisattva žije mezi svými a ve své době vlastně sám, nepochopen, natož uznáván, ale zároveň, i když teprve až zemře, se stává (stane) nesmrtelným. A tomu říkám paradox bódhisattvy
