Tak se na Západě označuje schopnost výjimečně zkušených (většinou indických) duchovních a jógových učitelů konat „zázraky“ – rozuměj, jednat a reagovat z hlediska zápaďana téměř zázračně, protože pro něho nepochopitelně. Siddhi (v sanskrtu dokonalost, získání, později přeneseně jakési až nadpřirozené psychické schopnosti) v tomto zamyšlení souvisí jak s paradoxem chtění a usilování (čím víc člověk chce dosáhnout zklidnění či dokonce osvícení nebo čím víc se žena, která nemůže otěhotnět, snaží, tím víc se od svého cíle vzdaluje), tak s neviditelným šamanem a dalšími událostmi, naznačenými v mých starších blozích (zkušení čtenáři a čtenářky už ví, že kurzívou vyznačená slova je pak třeba napsat do vyhledávacího řádku nahoře vpravo, a příslušné články jim počítač vyhledá a předloží).
Za toho více jak půl roku, co bydlím tady u Arbesáku v podnájmu u Karla, se vzájemně chováme velmi ohleduplně. Karel už samozřejmě ví, co by dělat neměl (má cela je na konci kuchyňky za posuvnou stěnou z dřevotřísky, a ke kuchyňce vede sice klikatá, ale když jsou otevřeny dveře, velmi zvukonosná chodbička, fungující jako zvukovod, takže ona posuvná stěna se pak, zvláště k hlubším zvukům, chová jako ušní bubínek: zesiluje pětkrát) – mít nahlas puštěné rádio i když odejde, mýt nádobí, zvláště kovové a porcelánové, ve dřezu hned vedle oné posuvné stěny, zrovna když usínám, nebo svým sonorním hlasem hlasitě telefonovat s mobilem u ucha a procházet přitom volně bytem, po předsíni a do kuchyňky…
Protože ví, že po ránu (mezi druhou a pátou) dost pravidelně nespím, a surfuji po internetu nebo píši své články (to je mysl spolehlivě čerstvá, a vždy, když si lehnu, a dostanu se do alfa stavu mozkových vln, napadají mne ty nejkrásnější věty a důvody), Karel se dnes, když mne po skutečném ránu poprvé viděl, omlouval že mne asi vzbudil, když se zapomněl a myl nádobí. Nevzbudil, Karle, uklidnil jsem ho: když spím, tak spím (od jednadvaceti jsem na jedno ucho hluchý a tak když potřebuji, lehnu si na to slyšící ucho, a jsem tak, až na zvuky nižších frekvencí zesílené dřevotřískou, dokonale zvukově izolován).
Pak jsem mu ale dovysvětlil, že jsem za ta léta zenových meditací a praktického nácviku umění být v haře (vědomím ve třetí čakře, abych nereagoval emočně) nacvičil něco, co by ostatní spoluobčané čeští, pokud by ten termín znali, považovali za siddhis: umění zvuk jen zaregistrovat, ale nijak (zvláště ne emočně!) nezareagovat. Zůstat vyrovnaný, klidný, a okamžitě schopen případného usnutí.
Dlouho jsem (v duchovním mládí) umění být v haře trénoval na náhodných výbuších petard (na pouličních oslavách či na Silvestra) nebo na špatně nainstalovaných výfucích aut, které občas opravdu hlasitě vybouchly. Když už rána zazní, člověk zareaguje automaticky (dnes víme, že v nevědomých dvou desetinách vteřiny) a cukne to v něm: nelze emočně nezareagovat.
Celé roky tak učím, že se lze postupně (tak jako si zapamatovat a nakonec i zvládnout sny) naučit být na jakkoliv náhodou a nepředvídatelnou ránu předem připraven, a vnímat ji (jakoby uslyšet) harou. Ta není (na rozdíl od evolucí na nečekané podněty, zvláště rány, natrénovaný mozek) spojena s automatickou a tedy podvědomou (rozuměj: rozumem nekontrolovatelnou) produkcí adrenalinu (energetického mobilizátoru: abych utekl, když je to nebezpečí, nebo zaútočil, když to byl králík a já měl coby lovec donést do jeskyně něco k snědku)… jinými slovy, dnes nenadále něco bouchne, já sebou necuknu, naopak jsem vděčen za další možnost tréninku a adrenalin a emoce mám pod kontrolou.
Takže i když mne Karel třeba během dne svým telefonováním (z počátku ještě dával dělové rány vchodovými dveřmi do bytu, protože vychází třikrát denně a pozdě v noci venčit dva větší psy) třeba několikrát vyrušil z procesu usínání, prostě jsem to, co se dělo a stalo, s chápavým úsměvem jen zaregistroval, ale emočně nijak nezareagoval… a následně spokojeně a v klidu usnul.
Samozřejmě, občas i mne něco vytočí (ani mně se občas nevyhýbá tzv. den blbec) a tak prostě jen „upustím páru“ hromovým zakletím Sakrrrr! A je to. Když už jsem to uměl, nenechat se emočně vyprovokovat, podobný fígl jsem pak aplikoval na dcerách a uplatňoval na vnučkách: když něco provedly, zahřměl jsem Co jste to vyvedli?!! ale jedním dechem a s šibalským mrknutím oka jsem klidným hlasem dodal: To jsem ale přísnej tatínek (dědeček), co?
Dobře ten (siddhis) efekt znají adepti zazenu: když sedí na zkřížených nohou a pilně pracují na očistě mysli už nějakou dobu, mají, ostatně jako všichni ostatní (kromě hodně motivovaných Japonců a čínských studentů zenu, zde čchanu) tendenci na konci meditační seance či na konci dne automaticky poklimbávat. Je to poznat na tom, jak se takoví meditující (třeba jen nepatrně, ale pro oko učitele exemplárně) zkřiví, nebo pomalu kývají (poklimbávají): od zkušených mistrů jsem pochytil a za své éry učitele velmi úspěšně aplikoval jednoduchý test jejich ponoru do zazenu: hodně nahlas dvakrát tlesknu dlaněmi (jako někdejší bubeník na různé ty africké bubny mám ruce vskutku pádné) – ony dvě třeskuté rány většinu klimbajících adeptů zenu proberou tak důkladně, že sebou nepřehlédnutelně (a neovladatelně, jako když nechcete usnout, ale po hodinách čekání na vlakový spoj v neútulné čekárně a na nepohodlné židli únava přece jen zvítězí a vy sebou hodně intenzívně cuknete a přece jen se na chvíli proberete) trhnou. Jen ti, kteří byli a jsou předpisově v haře, a jejichž zazen tak byl a je předpisový a efektivní, zůstávají nehnutě sedět (jejich hara ránu i případné následné emoce rovnou utlumila a následky předem eliminovala).
Duchovní literatura a po staletí vyprávěné příhody mnichů a mistrů stále varují, že když se adept duchovního poznání soustředí na siddhis, sem tam se to některému i podaří, ale k osvícení nepopojde ani o kousek. Jedna historka vypráví o mnichovi, který mistrovi pyšně, na důkaz své duchovní pokročilosti, u řeky ukázal, že umí chodit po vodě. Mistr nesouhlasně zakroutil hlavou, poodešel pár metrů k přívozu a řeku přejel na loďce. Historka nepřímo, ale o to pádněji naznačuje, že věnovat takovou spoustu energie na zvládnutí něčeho, co jak z hlediska lidského (nikomu jinému to nepomůže) tak duchovního (kterou měl věnovat úsilí a motivaci dosáhnout osvícení, aby pak o to usilovněji a efektivněji mohl pomáhat dalším dosáhnout osvícení, tedy přeneseně pomoci jim vysvobodit se z nekonečně se opakujícího kruhu zrození a smrti, ze samsáry) tak nepodstatné a nahraditelné, je jen ego posilující slepou uličkou.
Ano, naznačuji, že zatímco začátečník, vyrušovaný stovkami zvuků (a událostmi ega), musí vynaložit obrovské množství energie na opětovná zklidnění těla a mysli, pokročilý, který mezitím natrénoval umění nenechat se z meditační vyrovnanosti (v zazenu, ale i v běžném životě, a dokonce i při usínání) vyrušit, je pak stále vyrovnanější a „moudřejší“ – zůstátá v již dosažené meditační hladině (zájemcům pak dokáže srozumitelně poradit desítky fíglů, jak se nenechat vyrušit: rozuměj, jak nikdy neztratit ze zřetele hlavní důvod vší té meditace). Navíc tohle umění se pak dá aplikovat z malých a rodinných nebo sousedských věcí a událostí i na ty velké a celoživotní (viz blog Přadlen)..
I pro současného duchovně orientovaného a motivovaného adepta tak platí, že každý (zvláště rozeřvaný šéf) a všechno (i zdánlivě rušivé zvuky a události) mohou být a jsou učitelé: nejuřvanější politici, nejhlasitější dělobuchové rány dveří (v domě nad námi bydlí nějaká sekretářka, která když ráno spěchá ze schodů, svými vysokými a řádně hlasitě klapajícími podpatky spolehlivě probudí postupně všechna patra – všichni takto krutě probuzení na ni „myslí“) mohou člověka na Cestě naučit řadě nezneužitelných (protož k onomu jedinému cíli buddhismu směřujících) siddhis, kouzelných metod, jak zůstat tělesně a emočně vyrovnaný, v mysli klidný, v životě nenarušitelný. Proto duchovní mistři siddhis komentují jako nic zvláštního (přicházejí samy, jako jakýsi boční, původně nezamýšlený efekt a důsledek pilného tréninku), a vracejí začátečníky s očima navrch hlavy zpátky do reality.
Vždycky a neustále je totiž možno a nutno trénovat i další kouzelnou schopnost : přesně znát své (a lidské) priority – tedy co je v tom daném okamžiku to nejdůležitější… Jde o co nejvyšší efektivitu mysli i života…
