Pozoruji to na malých dětech. Kojenci a batolata to jistě také cítí podobně, ale akceschopnost z toho nemají takovou, jako jejich starší kolegové a kolegyně… Tyhle děti obvykle oslovuji (konverzačně, ale sem tam se nějaká maminka chytí, a náznakem pochopí): Čí je svět? Tvůj! Myslím tím ale vesmír. Existuje jedno zenové podobenství, naznačující potřebnou hloubku úsilí k pokroku na Cestě (s návodem na soustředění pozornosti zároveň), v němž mistr studentovi radí: Buď jako pes. Pro psa ve chvíli, kdy drží v tlamě kost, neexistuje v celém vesmíru nic jiného než ta kost. Chci naznačit, že děti (i psi) tady na Zemi symptomaticky asi mají (a znovu začnou mít) pravdu, když se cítí středem (nejen svého) vesmíru.
Vědci Joel R. Primack a Nancy Abramsová vydali knihu Pohled ze středu vesmíru (The View from the Center of the Universe), v níž se nad touto perspektivou zamýšlejí a své teorie prokládají řadou astronomických a tedy i kosmologických argumentů. Tvrdí, že my lidé ve skutečnosti jsme (začínáme opět být) středem celého vesmíru (jako si mysleli lidé až relativně donedávna), a že poslední vědecká zjištění to začínají dokazovat. Závěrem pak naznačují a doufají, že jejich práce ve svých důsledcích dovede lidstvo k nové formě spirituality… přičemž spirituální pro ně znamená zažívání nového vztahu k vesmíru na základě jeho nejnovějšího vědeckého pochopení.
Možná, že žijeme první éru, ve které začínáme zjišťovat, nejen se dohadovat, v jakém to vesmíru vlastně žijeme. Abramsová a Primack spolu poslední roky vedou na kalifornské univerzitě úspěšný cyklus přednášek Kosmologie a kultura. Upozorňují na fakt, že od poloviny 90. let min. stol., díky Hubblově teleskopu (ale i satelitu Hipparcos), si začínáme uvědomovat, že mnoho předpokladů o stáří a vzdálenosti galaxií a tedy velikosti vesmíru bylo chybných. Podceňovali jsme jejich vzdálenost a přeceňovali jejich stáří. Objevili jsme, že vesmír se už pět bilionů let rozpíná stále větší rychlostí (a do všech směrů od centra, tedy od nás). Objevili jsme navíc temnou hmotu a temnou energii. Jinými slovy, zatímco doposud byla kosmologie vědou hypotéz, ke kterým jsme neměli data, dnes máme poprvé v historii i obrovské množství dat, která umožňují ověřovat hypotézy, tvrdí autoři.
Z tohoto úhlu pohledu jsme (přinejmenším podle Primacka a Abramsové) stvořeni z nejvzácnější hmoty ve vesmíru (atomy tvoří jen 5% jeho hmoty). Temná (pro nás neviditelná) hmota je nejméně pětkrát hmotnější, a zbytek (asi 70%) tvoří temná energie, o které také nic nevíme. Jsme stvořeni z několika prvků, které tvoří jen setinu procenta vesmíru. I rozměrově jsme v jakémsi středu: mnohem menší než galaxie, ale také mnohem větší než atomy a jejich součásti. Žijeme uprostřed kosmického času naší galaxie, z hlediska kosmologů tedy v nejlepším čase pozorovat hvězdy (za nějakou dobu už budou tak daleko, že je prostě neuvidíme). Jinými slovy, žijeme jaksi uprostřed (ve středu) všech nejrůznějších perspektiv (uprostřed pozorovatelného vesmíru), a poprvé máme šanci ze všech dat, která máme k dispozici, vytvořit novou smysluplnou hypotézu jak uchopit vesmír a nás v něm. Nikoliv pochopit, pochopit můžeme něco akorát v možnostech naší mysli. Ale nic bychom nemohli vnímat bez přítomnosti vědomí, a tak dnes musíme reinterpretovat vše, co o Vesmíru tvrdíme, a zapojit do svých úvah právě i vědomí, které nám to umožňuje.
Možná jsme způsob, jakým si vesmír zkouší uvědomit sám sebe (bez nás by vesmír byl navždy beze smyslu). Ve středu rozměrů i času, s nejlepší možností v tomto krátkém čase udělat něco, co ovlivní náš vesmír na velmi dlouhou dobu. V tomto ohledu nám naši následovníci nikdy neodpustí, pokud Zemi znečistíme a ten výjimečný experiment s inteligentním životem (z)ničíme. Zatím si totiž naprosto neuvědomujeme svou vzácnost a výjimečnost. Zabýváme se trivialitami. Přitom nejde o to „my proti nim“ (černí proti bílým, sunnité proti šíitům, bohatí proti chudým), ale my a vesmír, tedy zákony fyziky. Nedokážeme si ony gigantické rozměry galaxií a nepředstavitelně malá měřítka světa atomů ani představit, ale můžeme se pokusit je „zaží(va)t“ duchovně.
A proč to spojení kosmologie a kultury? Každá dosavadní kultura měla své mýty a příběhy, které jí dávaly smysl… ten se ale postupem doby měnil. Staré mýty nám smysl dnes neposkytují Velkou výzvou pro současnost je najít v nejnovějších datech takový smysl, který by nám pomohl tak, jako dávné kosmologické mýty pomáhaly našim předkům. Potřebujeme tedy tu nejlepší vědu, která nám pomůže vytvořit odpovídající příběhy, jenž nás budou motivovat a přinesou inspiraci k tomu, abychom opravdu spolupracovali… a to v souladu s přírodou, říkají autoři: „Pokud dokážeme převzít rozměrům vesmíru odpovídající odpovědnost, přijde i vesmírná příležitost.“ Zajímavé je i to, dodává Abramsová, že právě v době, kdy se náš svět rozpadá, přichází tahle příležitost pochopit jak funguje vesmír, a zároveň co nejvíc zreálnět naši duchovnost. Jinými slovy, zkusit co nejvíc pochopit naši duchovní spřízněnost s vesmírem. Jen tak to bude fungovat…
Zkusím to shrnout: co když měli všichni duchovní učitelé minulosti pravdu, a každý z nás je chodící vesmírem, tedy jeho nám rozměrově padnoucí variací (uprostřed rčení Jak nahoře, tak dole), jež trénuje stále větší koherenci? Co když je vesmír vědomý, a každý z nás, pokud si nepřekážíme tzv. rozumem, je kapkou kosmického vědomí (a v rámci vesmírného experimentu s inteligentním životem a vývojem i s možností sebe a vesmír vědomě pozorovat a obdivovat a snad i pochopit)? Co když je každé malé dítě (nepoškozeně porozené a vychovávané hrou a pochvalami) skutečně středem všeho, a od každého takového zázraku se celý vesmír stále větší rychlostí rozpíná (tak jako ničím necenzurovaná a natrénovaným soustředěním posílená myšlenka) do všech stran a rozměrů?
Co když je každý (opakuji: nepoškozeně zrozený a zformátovaný) mozek a každá (opakuji: uvolněná, dobovým myšlením a paradigmaty nezcenzurovaná) mysl jen malým modelem expandujícího vesmíru (tedy hardwaru a softwaru)… tak jako je každý televizor jen nástrojem zviditelnění tisíců možných programů, které jinak než televizorem nezachytíme a nezviditelníme? Co když třeba právě tyhle objevy a hypotézy opravdu dají vzniknut tak potřebné (a postupně světonázor většiny transformující) nové a veskrze současné duchovnosti? Co když my, kteří už tušíme, že jsme dětmi hvězd (sestaveni z prvků z vybuchlých sluncí), vskutku jsme středem vesmíru?
P. S.: Tohle nadšení, s jakým jsem zažíval (a které jsem si nikdy, žádnou ideologií a režimem, nenechal vzít) a prožíval dobývání vesmíru (od pípání prvního Sputnika, přes úžas nad genialitou Einsteina a jednoduchostí jeho slavného vzorce, přes malý krůček Neila Armstronga na Měsíci, až po celou řadu tak objevných a za každých pár desítek let překonaných hypotéz) a dobové snahy o jeho vysvětlení, mi zůstalo, přestože se doba tak dramaticky změnila. Možná je to právě tohle nadšení, které cítím i z myšlenek Primacka a Abramsové (a které jsem cítil z myšlenek Ruperta Sheldrakea a dalších jeho současníků, které jsem překládal do Barak), jenž je součástí našeho způsobu vědomí (o) vesmíru… a které mi pomohlo hbitě se přesmýknout přes (pro)pasti racionality. Jinými slovy, duchovně připravený (protože tak také natrénovaný) člověk, který žasne nad zázrakem v sobě a kolem sebe, život a jiné zázraky (i přírody) neničí. Mimochodem, pionýrské heslo Vždy připraven mělo a má daleko hluší než pionýrský (rozuměj: mládežnicko komunistický) význam. Byl jsem připraven na každou z těch uvedených a dalších myšlenkových revolucí, na každý z těch epochálních (i když všeobecně velmi dlouho společensky neuznávaných) objevů, a právě tak budu (dokud to půjde) a jsem připraven na ty následné… jsem (a budu) jejich středem.
