Snobské a povýšeně intelektuálské odsudky televize, anebo různých soutěží dovedností (včetně toho zprofanovaného a přeceňovaného zpěvu), anebo sportovních výsledků a disciplín (přičemž už v 60. letech min. stol. jsem četl že není nic staršího než včerejší sportovní výsledky), jsou stejně mylné, jako odsudky víry nebo buddhismu či dokonce zenu (dlouho jsem citovával sovětského autora Kryveljova, který v dvousvazkové knize o dějinách náboženství měl pro zen jedinou větu: Zenbudddhismus je zvláště přísná sekta, ve které mladí mužové nehnutě sedí, a kdo se pohne, je potrestán holí.) Nic totiž není samo o sobě dobré nebo špatné, zlé nebo hodné – je to člověk, který věcem, jevům a událostem dává nálepky. Zvu na osmiminutovou ódu na koordinaci, trpělivost, trpělivost v nácviku a nakonec úžas z dokonalosti.
Nemohu se nepodělit: shlédněte video záznam z jedné talentové soutěže a užijte si úžas, úctu a hrdost nad tím, co všechno dokáže motivovaný člověk. V tomto případě žena (která celé roky a i na pódiu dělá jen co ji baví). Už jsem se tu dělil o tituly některých nádherných filmů, knih, už jsem tu psal o svém nadšení třeba z posledního čtvrt století vývoje horských kol, artistických příběhů a výkonů Cirque du soleil a neodolatelnosti (alespoň v mém vydání) přímých přenosů her olympiády, nebo přírodopisných dokumentů z produkce National Geographic: tedy z dokonalosti. Běh Usiana Bolta je, stejně jako „výkon“ Japonky Miyoko, pravým opakem záplavy průměrnosti a jinak běžné šmíry – ale tak to asi musí být: na jeden úžas sto kýčů. Z několika tyčí kinetická konstrukce také s příběhem, a někde na začátku jen idea, jakkoliv naivně vypadající: dokonalé.
Jak dlouho to asi stavěla nejprve ve snu a trénovala navzdory nátlaku okolí a sousedů, ať jde raději dělat něco pořádnejšího (naštěstí v Japonsku děti neustále chválí)? Jak dlouho počet hrubě otesaných bambusových tyčí navyšovala (a hra se stala meditací)? Jak své náčiní deklaruje na celnici? Jako dítě rockové revoluce jsem v 70. a pak i 80. letech nadšeně čítal a sem tam na obrázcích sledoval samozřejmost, s jakou bohatí a slavní (a tehdy mladí) vlasatci suverénně procházeli světem tak upjaté televize (a pasových kontrol a celnic) a ony pyramidy a chrámy průměrnosti a zapšklosti generace arogantních politiků a byrokratů a zakomplexovaných předstíračů morálky mávnutím svobodných kadeří posílali na smetiště dějin.
Právě tyhle ukázky zdánlivě (z hlediska ekonomů a jiných bankéřů a na zisk orientovaných penězoměničů všech dob) nesmyslných činností (skromnost a pokora zde naprosto převálcovaly bombastické předstírání mnohých česko-slovenských a superstarových trapností) vyvažují, právě tak jako to počáteční a konečné pírko (i když zde je to snad z labutě či volavky) v „čísle“ Miyoko, nesmyslnou orientaci televizních zpravodajství a dalších médií v negativních informacích a zprávách: svět (a lidé v něm) je krásný a dokonalý, jen když se hledá a chce. A že svět a život lidský funguje, i když a právě proto, že na horizontu motivace neleží peníze, ale radost ze zkoumání dokonalosti.
Po pírku v úvodu a na konci filmu Forrest Gump je tohle další těžká váha (argumentu PRO tuhle civilizaci, a pro naději, že přežije sama sebe).
P. S.: Děkuji Jiřímu W., a doufám, že na šíření téhle radosti neplatí nějaký copyright… Vždyť to víme, největší potěšení je potěšit a po těch 11 letech, co mi z mé vůle prakticky denně vstupuješ do života, musím vědět, čím potěšit
tebe.Věř, nebo nevěř, jsem vděčný, za to, co dáváš a já si mohu brát.
Tvoje óda je úžasná, Miyoko nádherná, já si dávám pašáka za to, co jsem
způsobil a je mi tak nějak dobře, napsal mi, a skutečně potěšil právě tak jako Miyoko…
(a taky doufám, že čtenářům dalšího dnešního blogu o siddhis dojdou souvislosti…)
http://bzzzt.cz/umelkyne-miyoko-shida-poprela-v-soutezi-talentu-zakony-gravitace/
