Coby důchodce, který musí šetřit nohy, jezdím teď rád tramvají. Náhodou jsem objevil možnost harekrišnovsky jíst mnohem blíž, kousek za nádražím Smíchov, kam mi jede hned několik tramvají (a pak cca200 metrůpěšmo), a tak jsem si ihned (opět po povodních) začal užívat jízd tramvají. Tedy, především výhledů a kochání se. Navíc v jídelně se kolem poledne setkávají maminy s miminy, a tak se široce (dědečkovsky) usmívám na kojence i batolata, a cestou tam a zpátky (a při čekání na náhodné číslo tramvaje, protože je mi jedno, kam mne která zaveze, aspoň poznám, jak se ta která ulice pozměnila, nebo jak rychle je po velké vodě obnovena) pozoruji věci, jevy a lidi. Kochám se detaily.
Jako specialista na pozitivní vjemy ty negativní nevnímám, naopak, vždycky nalézám něco zajímavého. Nedávno jsem jel vedle bezdomovce, který měl ovšem cele dočerna potetovanou celou ruku, a zíral na slečnu, která měla na velkých prsech natěsnané tričko s nápisem Playboy, vyšitým stříbrnými flitry, nekecám. Zírali jsme upřímně, necenzurovaně, a slečna z toho měla si mindrák, protože takový zájem si asi zrovna nepřála. Jindy jsem potkal hned několik nových modelů punčochových kalhot za sebou, jako na přehlídkovém molu (třeba tmavší verzi s dlouhými podél průsvitnými pásy, anebo barevnější verzi končící, jen jako, na lýtkách, a zakončenou dírami). Za mých let se podobnému vynálezu říkalo kaliopky, dnešní materiály ale obepínají obliny daleko těsněji a tedy věrněji, takže mi hned naskočí Suchého písnička „znám skromně zaoblená lýtka, jaká jsme zvyklí, vídat u sochy…“, a mohu detailně obdivovat nejen linii lýtek, ale i stehen a boků (protože slečny mívají jen tzv. topy, něco nahoře do pasu).
Abychom si rozuměli: já se jen platonicky a esteticky kochám, obdivuje můj evolučně nastavený mozek.. Erotika se hlásí jen když se před pomalu se šourajícím důchodcem prezentuje celá škála v podobných obepínacích kalhotách našťouchaných zadních partií tvorů pohlaví oblého, a já jedním dlouhým pohledem, od středu postavy, rozeznávám, jestli je ta či ona sexuálně aktivní, a když tak jak náruživě, nebo jestli je zatím zakomplexovaná, a má snad vše před sebou (a já jí přeji aby potkala muže, ne kluka, který se naučí hrát na její tělo a objeví je pro ni… a samozřejmě i pro sebe). Mimochodem, dámy, zkušený muž to vše pozná podle tvaru oblin, natřásání určitých partií, a uvolněnosti malých svalů v okolí kolen.
Jakási až bezbřehá ochota žen a dívek ukázat téměř vše co se dá (a donedávna nedalo) se projevuje ve výstřizích. I zcela jistě zatím sexuálně neaktivní (a nekojící) dívky zkušeně ukazují odhalená ňadra (nejlépe s dlouhou, muži tak obdivovanou, „čárkou“), pečlivě uhnízděná v dokonale padnoucích košíčcích podprsenek (Angličané by o nich, tedy o ňadrech, řekli, že jsou „neatly nested“, úhledně uhnízděna), a aniž by se jejich oči setkaly s očima obdivujících chlapců a mužů, nesou se často „jak pětikoruna do banky“ (jak jsme jako kluci říkali o děvčatech, která byla až příliš netýkavě pyšná, aniž měla být na co). Je na ně, ta ňadra, zvláště středních rozměrů, ale hezký pohled (nositelky velkých velikostí, tak jako estradiolky, spíše lituji).
V Japonsku před dvaatřiceti lety jsem se svými176 centimetryvýšky vyčuhoval z davu, dnes bych vidět nebyl, a právě tak se i u nás rozmnožil počet vysokých slečen a dívek. Průměrně vysoký (natož malý) muž je musí obdivovat, i když smutně, protože ví, že by ho taková slepečka, jak se říkalo za mých mladých časů, „zabila stehnem“. Mimochodem, v jedné francouzské komedii ze 70. let min. stol. si pamatuji, jistě nejen já, jak hrdina začal obdivně hladit stehna své na posteli položené ještě polooblečené slečny, s detailem jeho rukou, které jely po hladké bílé kůži dívčích nohou nahoru, trikem to ale pokračovalo dál a výš, téměř nekonečně… Vysoké dívky už se dnes nehrbí a nechodí v teniskách, aby nevyčuhovaly, jako za mých mladých let, naopak, pyšně se nesou i na vysokých podpatcích (asi to jsou volejbalistky nebo košikářky, a přece jen mají nějaké to sebevědomí). Sem tam se dívky i dnes trochu hrbí (jako mé vnučky), to asi z těch hodin strávených za počítačem, a tak když jdu kolem, ostentativně se, s úsměvem, přehnaně napřímím… abych je vyprovokoval k narovnání (a také k úsměvu).
Rozmnožily se počty maminek, které nosí svá mimina v šátcích (sem tam je vidět i tatínek), a tak se na každou takovou zdálky zeširoka obdivně usměji, a ony většinou chápou. Jednou se naopak jedna zamračila, asi přijela z venkova, kde na ni nepřející jedubabky pomlouvačky dští odsuzující pohledy anebo dokonce jedovaté poznámky, a tak jsem jí pogratuloval jak k miminu, tak ke způsobu, jak je to malé nošeno, a že to je nejzdravější a nejoptimálnější způsob, kam se hrabou kočárky… udiveně jí spadla brada, chvíli zaváhala, jestli si nedělám srandu, ale pak se uvolnila a nádherně usmála. Hurá, řekl jsem, tohle ať vám vydrží navěky… a nechal ji zmateně potěšenou stát, zatímco já nastoupil do své tramvaje.
Právě v tramvajích vídám celé zástupy žen a dívek, které jsou pečlivě, leč ne adekvátně ke svému typu tváře a pleti, zmalovány. Tak jako bych dokázal coby hudební dramaturg poradit mnoha skupinám a zpěvákům, co by v té které skladbě stačilo trochu změnit, kde basa či sólo zbytečně vyčnívá a kazí celkový dojem, tak vím, co které slečně nesluší anebo jak málo by stačilo (nemalovat tak výrazně obočí, používat jinou bledší rtěnku, nechat si poradit tvar podprsenky, a především nenosit bokové kalhoty) aby byla krásná (ve smyslu okřídleného rčení, že není škaredých žen, jsou jen ženy, které nevědí, jak se učinit krásnými). Mimochodem, od doby, kdy bydlím na Smíchově, mě dívky a ženy středního věku často pouští sednout. Asi už opravdu i vypadám jako dědeček. A dokonce se na mne sem tam některá usměje, jako když mne zná. Já si obličeje pamatuji, takže vím, že je neznám, ale ze zkušenosti vím, že jich hodně četlo mé knihy, anebo, jako v poslední době, vidělo má videa na YouTube, a tak mne poznávají.
Čím ještě se kochám? U stolečku seděli před malým bistrem s francouzským názvem dva turisté, muž marně nabíral vidličkou nějakou kluzkou palačinku, a když mu spadla po několikáté, logicky přendal vidličku do šikovnější pravé ruky a konečně se trefil až do úst. Načančané slečně jindy z pouzdra vypadl mobil, a jak se rychle ohýbala až k zemi, vypadlo jí ňadro. Nezpanikařilo, suverénně ňadro opět zasunula, zvedla mobil a začala datlovat nějakou důležitou esemesku. Vietnamec si koupil zmrzlinu, tramvaj přijela moc rychle, a tak musel nastoupit a marně vrávoral, aby si z velké nákupní tašky vyndal jízdenku k ocvaknutí: pokoušel se artisticky líznout, přendat kornoutek s odkapávající zmrzlinou do jiné ruky, aby tou další odzipoval tašku a sáhl dovnitř, ale musel rychle znovu přendat kornout s tající zmrzlinou, ulíznout, a znovu se pokusit otevřít tašku. Nakonec raději vystoupil.
Na Dětském ostrově jsem před velkou vodou obdivoval hnízdo labutí se třemi vejci, a tak když se přivalila povodeň trochu jsem trnul, jak si labutě poradí. Hned jak to bylo možné jsem si zašel zdálky zkontrolovat, jestli tam hnízo ještě je, už nebylo, ale při odchodu jsem uviděl na vodě labuť, na jejíchž „zádech“ seděla dvě ochmýřená labuťátka a vezla se jak na lodičce. Hurá. Příroda je moudřejší než se nám lidem zdá. Třeba to byla ona.
Praha konečně, po nezvykle dlouhém období temna a dešťů, celá prokoukla. Regenerované a znovu až jarně zelené části ještě před pár dny zaplavených ostrovů, parků a pouliční květeny jsou opět jasně barevné, jakoby se nic nestalo. A tak se kochám. Život jde, krize nekrize, skandál neskandál, volby nevolby, dál. Hurá. Je a bude pořád čemu se kochat, a tak se kochám.
