Čas důkladného úklidu (mysli) je někdy překvapivě intenzivní, stačí jen všimnout si co a jak člověk říká (a slyší a myslí) a začít to napravovat, a věci se dají do pohybu (neviditelného, ale o to důkladnějšího, jako kontinentální desky). Rád se se čtenáři podělím o další dva důkazy, že to jde, jen když se začne, nespěchá, a vydrží. Pokochejte se se mnou…hmmm
Dneska píšu po několikaměsíční odmlce, protože mám co psát. Naše dvě setkání v Praze a čtení Vašich textů mi nabídla tolik způsobů, jak změnit svůj život k lepšímu. Zároveň už první setkání mě totálně vykolejilo. Protože jsem si během něj uvědomil, že ve svém běžném módu jsem robot! Sám sobě otrokářem. Hlava mi to nebrala a nikdy před tím se mi nestalo, abych se pak ještě několik dní usmíval přihlouple bez důvodu na každého, včetně zarytě se mračících lidí v metru. K tomu se nešlo otočit zády. Začal jsem si dávat pozor na svou mluvu a vymazával škodlivá slova. Občas jsem byl jak idiot, protože jsem měl výpadky v rozhovorech a musel se sám sobě smát. Čím déle jsem to dělal, tím více jsem si všímal, jak se mluví všude okolo. No, moje pocity z toho poznání si dovedete představit. Pak jsem zpíval Mantru pro ego na cestě, v autě mám dost času, tak jsem ho využil a velmi mě překvapilo, co to se mnou dělá. Párkrát se mi to asi povedlo správně a takové blaho můj mozek do té doby nezažil. Pochvaloval jsem si jak to slibně začíná.
A pak se začaly dít věci. Během týdne se mi zbláznila přítelkyně, do toho se hodně zostřila situace v práci, pak jsme dostali výpověď z bytu atd. atd. V podstatě všechno se začalo sypat jak domeček z písku a já jsem ani nevěděl co dělat dřív. Snažil jsem se nějak situaci udržet a během toho půl roku jsem se téměř energeticky zruinoval. Pud sebezáchovy mi naštěstí fungoval a tak jsem začal všechno co mě ničilo házet přes palubu, jak se to dělá když padá vzducholoď a cestující se nechtějí zabít. První šla téměř veškerá média, pak práce, pak přítelkyně, pak jsem jenom spal, vegetoval a zpíval. Jo, myslím že díky té mantře, snaze o pozitivní mluvu, Vašim blogům a uklidňující hudbě Devy Premal jsem to nakonec zvládnul. Po dvouměsíční pauze, kdy jsem se jakž takž dal do kupy, jsem vzal k sobě zpět přítelkyni. Je zvláštní říci, že jí rozchod prospěl, nicméně je tomu tak. Ten šok ji přinutil, aby za svůj stav převzala odpovědnost a začala ho sama řešit. Od té chvíle se vše v dobré obrátilo. Myslím si, že to soukromé peklo mi mělo ukázat, co všechno může člověk zažít, když nezvládá svoje emoce, nedokáže se rozhodovat a neumí se dobře naladit. Tak takhle nikdy více.
Dnes to vypadá následovně: Mantru jsem vyměnil za alikvoty. Jejich zvuk mě fascinoval a tak jsem pořád dokola zpíval samohlásky a snažil jsem se v tom alikvoty slyšet. Pak jsem je uslyšel a teď je i zpívám. Je to super. Jedu autem, zpívám a nejradši bych pokračoval i na ulici. Přestala mě téměř bolet záda, čemuž jsem předtím už snad ani nevěřil, že se stane. Nemám rýmu, poprvé za svých 31 let. Jsem v pohodě. Dal jsem vale firmě, chovali se tam k nám jako k otrokům, protože jsme si to nechali líbit. Zaměřil jsem se na to, že si přeji abychom byli zdraví, měl pohodovou práci a byt… a aniž bych to nějak promýšlel, vše doslova připlulo.
Jako první přišel byt, vlastní a bez dluhů, pak dobrá práce a nakonec se zadařilo i s přítelkyní. Dala výpověď v bance, kterou nesnášela, koupila si malou fenku, která jí pomohla víc než všechny prášky od doktorů. Teď jsou obě v cizině, stará se tam o devadesátiletou babičku a já bych řekl, že konečně našla po x letech činnost, která ji skutečně naplňuje. Je šťastná a já taky. Dívám se na svět jinak než před těmi pár měsíci a mám velkou chuť na sobě dál pracovat. Díky za to tehdejší „vykolejení.“
Gratuluji k vykolejení, a k výdrži, holt když se člověk (a jeho mysl) čistí, lítá to, ale ten generální úklid je zásadní podmínkou další Cesty, to jen ti, kteří si stěžují, jak jsou na tom špatně, protože ti druzí a svět jim to kazí, nechápou, že všechno, co mám, jsem si zasloužil, protože pro oči nevidím a pro uši neslyším především sám sebe… a že nestačí si stěžovat, že nestačí chtít slovy změnit závislost na (negativních) slovech… Nespěchej, jen pokračuj (můj mistr svým studentům po světě v dopisech radil: dalších deset tisíc let)…
Právě se událo něco spontánního. Během psaní blogu jsem si najednou „všiml jak pozoruji“. Najednou se celý notebook zdál mnohem reálnější, nevěřícně jsem koukal na svoje ruce rozložené na klávesnici a neskutečně mne dojalo světlo ze zapadajícího sluníčka. Na chvíli jsem zkoprněl a opět tak nevěřícně, jsem si vzal knihu, které leží přede mnou a jenom rychlým listováním jsem si užíval ty krásné klidné barvy, které kolorovaly ono nádherné syté světlo ze zapadajícího sluníčka. Poté co jsem se odvážil vstát tak jsem se prošel po bytě a užíval si najednou jakýsi klid, nebo spíš „vnímání ne mě“. Jak jsem si uvědomil, že něco rozděluje, okamžitě mě zaplavil takový pocit duševního klidu, medové lázně, začal mi běhat mráz po zádech, brnět prsty a vzrušením se dostavila erekce. Jak jsem pozoroval nábytek okolo sebe, chtěl jsem ho komentovat, ale ne. Nebylo potřeba, dokázal jsem nekomentovat, prostě byl a já byl s ním, u něho. Napadlo mne zasednout do meditační pozice jako každý večer a ráno, ale nakonec se to ukázalo jako zbytečné úsilí a tak jsem vstal a POZORUJU dál Ještě teď se třesu. Já totiž na něco přišel, já někde byl. Něco zažil. Ten úspěšný pocit z nesnažení!
Dej si pašáka, užij si to, ale jen jako důkaz správné cesty, nic zase až tak převratného, jen prostě pokračuj, dál a dál, další důkazy přijdou a pak přestanou být tak důležité, jak si myslí ti, kterým se jich nedostalo, to se jen levá hemisféra a ego na chvíli vzdaly totální kontroly, takže hurá… každé další (racionální) rozebírání co se stalo jen posílí zase roli ega, takže užívej spíše pocitů a dojmů a barev atd., nikoli popisů a záznamů pocitů a barev…
To jsem právě teď přesně pochopil… Jako bych se doteď snažil ze čtverce dělat kruh :)
Uááááááááááááá
