Když jsem byl v roce 1986 ve vazební věznici v Ruzyni, bral jsem to od čtvrtého dne stále víc a nakonec vděčněji jako příležitost v praxi prokázat, že jsem (duchovně) dospěl. Cela se stala prostorem pro duševní maturitu. A v tom miniprostoru jsem cvičil jógu (a vyšetřovateli pak u výslechů předváděl pokroky v ohebnosti těla), pořádal pro spoluvězně večerní přednášky i soutěže ve vyprávění vtipů atd. Aktivně jsem ze zdánlivě ubíjejících okamžiků vyráběl z toho mála možností stále častěji drahokam(en)y… ve smyslu hesla jednoho staršího evangelického spoluvězně, který když dělal dřepy prohlašoval, že je lepší aby pracoval na sobě, než aby na něm pracoval kriminál. Totéž totiž tvrdí zen, a totéž platí o životě… (pak jsme před spoluvězni „soutěžili“ ve vyprávění mých metaforických příhod ze zenu a buddhismu a jeho z Bible a křesťanství).
V každé době, v každé totalitě, i ve vězeňské (natož klášterní nebo dokonce, pro někoho, občas i v nemocniční) cele lze totiž hledat a pak nalézat a užívat si drahokamy okamžiků vrcholových výkonů, jen se rozhodnout. Po půlnoci se ve své nynější cele (v malinkém pronajatém pokojíku jen s nejnutnějším vybavením pro pobyt v bezdomoví) pravidelně budím, a tak si díky nočnímu internetu v poslední době, jakoby náhodně, vyzobávám drahokamy čtenářských i obrazových zpráv ze světa (negativním a VIP plkům se samozřejmě a sebezáchovně zásadně vyhýbám)… a i čtenáři mne zásobují i tím, co by mi asi uniklo (a já je provokuji odpověďmi).
Rád také na radiožurnálu poslouchávám dopolední rozhovory. Tuhle vyprávěl polárník Sůra o extrémních mrazech na Sibiři a Bajkale, ale i o setkání s šamanem a místem, kde se prý realizují sny a přání: příběh o zhmotnění kamaráda psa na výletu do hor za mínus padesáti byl drahokamem, možností slz štěstí z existence, a tiché niterné radosti z možnosti vychutnávat si tu koncentrovanou lidskost… stejně jako když jsem před mnoha lety ve vyschlém bahně ve vypuštěné přehradní nádrži u Znojma nasbíral hrst surových českých granátů: stačilo pak jemně oťukat a ošmirglovat nevzhledný zaschle blátivý povrch, a tmavočervená dokonalost vyloupla šanci opět spatřit dokonalost drahokam(en)u.
Protože mne už po dvou stech metrech docela bolí lýtka, chodím velmi pomalu a nemůžu si ze svého životního miniprostoru dovolit nějaký pěší výlet. A tak hojně využívám tramvají, a pokud někam plánuji cestu, raději bez přestupů i mezi jednotlivými linkami metra (doufám že tehdejší socialističtí ale i dnešní na náklady se bezohledně (ne)ohlížející architekti jsou a budou také staří a ne moc chodící, a také si protrpí ty našlapané přestupní kilometry navíc). Odměnou mi jsou vybrané detaily dívek, dětí, situací, jakési (polo)drahokameny… protože většinou po chvíli ta či ona (dívka nebo matka) něco nesmyslně pitomého udělá, hloupě a ječivě poznamená do mobilu, a ukáže se, že i ona je naka-žena atmosférou státu, který klesá stále hlouběji… což mi ale nezabrání prostě jen zaregistrovat, ocenit a vychutnat si tu dokonalou chviličku (možnosti)… tak jako když brusič drahokamu malý kaz na jedné z tisíců plošek vybrousí… a pak pokračovat v krasojízdě sběru a obdivu drahokam(en)ů.
Zajel jsem si na oběd (jako vždy tak třikrát týdně) do smíchovské vegetariánské restaurace Góvinda, a objevil se tam známý mého někdejšího studenta (byl před lety na víkendu na Sklenářce a pak jednou s kamarádkou a přítelem u mne večer v Měcholupech), a tak jsem sám sebe v desetině vteřiny posunul na úroveň zkušeného učitele a brusiče, a jeho vyhmátl a popostrčil otázkou: Četl jsi ten blog o lásce? O lásce, vykulil se, to bych právě teď potřeboval… A drahokamenově jsem si vychutnal Aha! okamžik a jeho překvapením otevřené oči… Už jsem za ta léta natrénován, a studenty, a hlavně dívky a ženy, překvapuji razancí a přímostí, s jakou se, bez okecávání, zeptám rovnou na ten největší problém. Málokterá pochopí, že, v jejím bytostném zájmu, mířím rovnou dovnitř, k drahokam(en)ům pod mnoha vrstvami předstírání a maškarád…
Podobně jsem se naučil zdrahokamenovávat (brousit a leštit) i své knihy (a to v 90. letech nebyl lacině dostupný xerox a už vůbec ne ověřovací google) a časopisy Mana a Baraka. A podobně tak i dnes objevuji a sestavuji, potom brousím a sestavuji, a mezitím šmirgluji a leštím své drahokamy blogy. Zvláště v poslední době veder se vždy celý den těším, jak po půlnoci, v klidu a osvěžujícím vzduchu při otevřeném oknu, budu z odstavců a vět rozpracovaného článku vyzobávat přebytečnosti, automatické opravy počítače a nesrozumitelnosti, abych pak jakoby náhodou další den po cestě do obchodu hned po šesté ráno v hlavě nalezl další vylepšení a možnosti vyleštění. Občas se stane, že článek při čekání na další pointy a vršení dalších důkazů nabobtná, a já se v něm ztratím, naštěstí znám a mám jednu profesionální čtenářku, která mi pomůže drahokámen dotvarovat (někdy musí osekat více jak 50% balastu, tak jako se to stalo, když dělala korektury knihy Porodit buddhu) a doleštit. Jiná nadšená čtenářka a studentka v cizině mi pak drahokamy převádí do angličtiny (a já pak jen dolešťuji nějaký ten překlep nebo zbytečné slovo).
Takhle vyhledávám i malé drahokamy přírodopisných a cestopisných dokumentů v televizi: jakoby náhodou zapínám přístroj právě když dávají nějakou tu cestopisný drahokam, o kterém program nic konkrétního předem nezmínil… (a i když kolem panuje zmar a chaos, já výšku, tedy kvalitu, neztrácím). Tak jako jsem se tehdy už po hodince naučil hledat a rovnou nacházet drobné kamínky, uvnitř se zatím nevybroušeným drahokame(ne)m českého granátu (tak jako se dá naučit sidespin a překvapit a užít si partnera na druhé straně pingpongového stolu nečekaným odskokem zdánlivě nalitého míčku), tak už delší dobu si umím intenzivně užívat sebe a svého užívání na velmi malém prostoru (cely maličkého pokojíku a malého území Smíchova): na velikosti nezáleží, zato na intenzitě a znaménku vnímání setsakra ano. Diamant (i každý jiný drahokámen) je úplně stejný prvek jako tuha nebo kreslicí uhel, ale při vzniku (a mnohem později při leštění) byl umanutě nasměrován k dokonalosti. A tu také každý, klidně i s menším či větším (přirozeným) škrábanečkem či prasklinkou, symbolizuje.
Každý člověk, pejsek, motýl i strom, každý článek i (nepoškozený) člověk, takto viděn a vnímán, případně vybroušen a vyleštěn, může být a je drahokam, dokonalost sama. Jen se nedat pesimismem okolí a idiocií doby zblbnout, jen vytrvat, a naučit se jej (ji) hledat, čistit, a pak už neustále, prakticky ve všem a všude, nalézat. Jistě, často vypadá spíše a jen jako špinavý kamínek, ale život je šmirgl a brusič. Evangelium (dobrá zvěst) tkví v možnosti a možná i ověření, že tohle umění hledat a nalézat (vidět a leštit) dokonalé drahokamy i ve zdánlivě všedních věcech a situacích lze postupně natrénovat… A z pasivního hledače se stane sběrač (a aktivní brusič a leštič) dokonalosti drahokamů…
