Udělal mi velkou radost. Ozval se Ondřej Landa, který za mnou před více jak čtyřmi lety začal docházet do Měcholup, a který pak byl se svou japonskou přítelkyní i na jednom silvestrovském semináři (poslední večer nádherně oba zatančili). Napsal a sám si vydal knihu (dělal jsem mu korektury) o své dobrodružné cestě Japonskem, na kterou si vydělal hraním na flétnu a žonglováním na rušné berlínské křižovatce. Strávil tehdy nějaký čas na farmě u slavného tanečníka Mina Tanaky, (kde se seznámil e svou ženou Fukiko), napsal o něm bakalářskou práci a vydal se do světa. Tu i onde tančí a hraje na slovenskou flétnofujaru, kterou jsem mu věnoval. Jezdí za mnou mladý muž, který dokázal strávit devět dnů sám na legendární a i pro Japonce velmi tvrdé posvátné cestě divočinou, napsal o tom další knihu). Umí se učit (napsal jsem o něm v roce 2009).
Jeho nynější zpráva má všechny znaky mužského způsobu komunikace, takže je stručná a neobsahuje jméno dcerky a její porodní míry a váhu (protože to je pro muže nedůležité), ale o to je víc přirozená (pyšná i zodpovědná) a potěší. Popadne-li vás můza, pošlete mi e-mailem informace či přímo doporučení na nějakou tu na netu dostupnou a velmi současnou knihu o kojencích a batolatech (ne starší než pět let!), přepošlu mu to.
Ozývám se Vám teď z Japonska, kde s Fukiko už nějaký čas bydlíme a farmaříme a umělčíme u šintoistické svatyně v horách Nagana. A tady, v naší chajdě v lese se nám i před měsícem narodila dcerka Anna (v japonštině strom meruňky). Narodila se do venkovní vany bez pomoci profesionálů (jen s přítelkyní pekařkou), za jemného deště a ve světle ohně ohřívající vodu pod barelem (nemáme vodovod).
Budete-li chtít, použijte náš příklad pro budoucí maminky, které se obávají výstrah nemocničního systému a mají strach před přirozeným porodem. Naše děťátko je zdravé jako buk a stejně tak i Fukiko. Hned po porodu chtěla rodit znova. Během těhotenství běžně pracovala na poli i v domácnosti, sekala dřevo, nosila vodu, tančila a dávala si pozor na jídelníček.
Posílám pár fotek, jako malilinkaté platidlo a útěchu mého svědomí, že píši, když něco potřebuji. Jako každý trošku vnímavý a přemýšlivý otec si kladu spoustu otázek ohledně chování a potřeb miminka, pozoruji, různě si interpretuji a dumám. Jak vnímá, proč křičí, co pro ni znamená svět atd… Většinou sám nacházím uspokojivé odpovědi, ale rád bych je porovnal se zkušenostmi a názory druhých. Ondřej
Odpověděl jsem: Nejprve dej Fukiko dva něžné, sobě dva pádné pašáky, a že jí gratuluji a skláním se v gaššó, a uděluji zlatou medaili přirozené matky prvního stupně s právem chlubit se svým ženstvím a dcerou a mužem…
Hmmmmmmmm…
