Jediná ověřená metoda jak pomoci drogově závislému, ať už je to alkoholik, pravidelný kuřák cigaret, uživatel marihuany nebo dokonce heroinový nebo pervitinový labužník, je laskavě důsledná přísnost. A s nápravou musí začít i on sám. Jen velmi tvrdá pravidla (kolektivní zodpovědnosti) některých odvykacích center mohou oběti mozku, navyklému na svou porci slasti (za kterou v tomto životě podle něho není náhrada) pomoci přeprogramovat sobce, bažícího jen po naplnění svých tužeb. Dokonalému lháři a slibovateli, schopnému pro svou dávku slasti prohrát (jako kdysi dávno v kartách) i svou ženu s rodinou, důvěru a štěstí a respekt rodiny a přátel, nelze pomoci ohleduplností a odpouštěním. Přesto i na takové existují návody k použití (i když žádná rada není univerzální a každá postižená musí najít vlastní Cestu).
Z literatury a pak ze života jsem znal případy, kdy obětavá zamilovaná žena celé roky znovu a znovu (u)věřila slibům alkoholika. Právě tak jsem viděl, jak maminky nedokázaly dodržet tuhý režim svého na droze závislého syna (nebo dcery… daly se snadno potomkem obelhat, a povolovaly telefony a setkávání s přáteli – rozuměj, drogovými dealery), anebo jak mladé ženy s malými dětmi v nedostavěném a málo funkčním domku na vesnici denně prohrávaly své pokusy zachovat alespoň nějaký rituál úklidu.
(Nejen feng-šuisté, ale) i naše prababičky to věděly odedávna, nám to dojde často až když už je pozdě. Již v dobách totality jsme chodil v Čerčanech od nádraží nahoru vsí (do chatové osady v lesích) kolem několika stavenišť, na kterých se kromě dvou tří batolat batolil také manžel s několika vždy připravenými půllitry po ruce a mladá paní vezla na kolečku porci betonu. Všude kolem chaos stavebního ruchu, který ilustroval týž stavební a hormonální chaos v mozcích zainteresovaných. Jedno podmiňovalo a celé roky ovlivňovalo druhé, vše v dlouhodobě neřešených a nakonec už i neřešitelných krizích: za pár let bývaly domky jakž takž pod střehou, a provizorně se v nich i bydlelo, ale muž už se ženou vůbec nemluvil… a páry se rozvedly. Jinými slovy, chaos kolem domu a v domě zrcadlil nezastavitelně a později už i neodstranitelně narůstající chaos i v myslích účastníků… a nakonec i ve vztazích. I stavět (a myslet a žít) se ale dá čistě, úhledně, šetrně k prostředí.
Co s manželem v montérkách, uprostřed hromad suti písku, latí hřebíků míchačky a cementu, který do sebe kromě cigaret láme další lahváče a pak si ubalí jointa? Jediná možnost je odebrat mu přísun drogy a pohodlí rodiny vyhnáním do nějakého odvykacího centra, kde se bude muset naučit postarat se o sebe a něco užitečného dělat i pro druhé. Ale i potom s sebou přinese například vysokou pravděpodobnost, že jeho bažení a závislosti přejdou geneticky i na dětí, nebo že do toho znovu, přes hory slibů, spadne. Existuje řešení? Bylo naznačeno: za prvé, dát stavbu, okolí, mysl do pořádku. Uklidit. Zároveň je ale bezpodmínečně nutné mu nějak onu každodenní dávku slasti nahradit. Jak? Pochvalou, dámy, chválením. Za každou pozitivní maličkost.
Kuřák a pijan, ale i kuřič marihuany (a nasávač kokainu) není nakonec schopen milovat, ve smyslu aspoň občas myslet ne na sebe, ale na partnerku: jeho mozek neustále baží a už do smrti bude bažit jen po ukojení (jinak má absťák). Jenže, každý muž, každý kluk, by dal všechno na světě za pochvalu od ženy (maminky, milenky, manželky). Droga nedroga (a cigareta je zase v podstatě jen návrat do doby, kdy měl kojenec pravidelně ve rtech teplou a výživnou bradavku mateřského prsu, zdroj slasti: je to teplé, dá se to převracet ve rtech, a přináší to tělesnou a následně i mentální slast), pochvalou lze obrátit hodnotový žebříček závisláka.
Navíc je to jako s posíláním duhy (aby ji člověk mohl někomu poslat, musí ji ve své mysli „vytvořit“, a trénuje tak, aby pomohl jinému, harmonii ve své vlastní mysli… tohle je i princip buddhismu): jinými slovy, tohle zpozitivňování závisláka po kapkách (chválením) zpozitivňuje nejen jeho (postupně se s ním dá i rozumně mluvit), ale i způsob, jak ho partnerka vnímá. Tak tedy zadruhé, chválený závislák pak (když to dobře dopadne a je ještě napravitelný) bude dostávat každodenní dávky slasti ne formou drogy, ale jeho mozek si dávky serotoninu (nebo jiných endorfinů) přirozenou, ne umělou a násilnou formou, začne znovu vyrábět sám, přirozeně, bez neblahých důsledků.
Ale je tu, zatřetí, to nejpodstatnější (jakýsi společný jmenovatel): uvolnění. I alkoholici pijí, nebo začali pít, kvůli chvilkovému uvolnění (hledali původně duchovnost, a tu hledali a hledají i příležitostní užívatelé halucinogenů, houbiček i marrihuany). Současná společnost klade na všechny, ale na muže zvlášť, takovou řadu nároků (povinností, předpisů, nesmyslných a místně-kulturně daných očekávání, viz celkem tři blogy Muži to mají těžší)), že jedinec potřebuje jako sůl najít nějakou formu uvolnění. A nenajde-li je ani po pubertě a v rané dospělosti u sportu, koníčka, a hlavně u své ženy či dívky, která by svým pohlazením, pochvalou a oceněním (správným způsobem a ve správný čas) mohla i na tomto poli vykonat zázraky (neobviňuji, jen konstatuji), musí si uvolnění najít jinde: v alkoholu, nikotinu či jiné droze, ale také v hospůdce s nekritizujícími kumpány, se kterými si rozumí (zatímco chování a mluva ženy, zvláště v PMS, je pro muže nepochopitelná: nikdy neví, co zase provedl, a je pro muže spíše mučením než slastí). Ještě jinak, i muži hledají, v současné společnosti spíše marně, svou formu duchovnosti…
Proto jsou tak úspěšná odvykací centra v buddhistických kulturách, kde jsou disciplína a pořádek spojené s duchovními (rozuměj: pozitivními) metodami zvládání egoismu. Jinýmis slovy, jiná ověřená metoda, jak může dosud milující partnerka změnit závisláka, není pokoušet se ho změnit, a jen mu brát drogu jako zdroj slasti, ale naučit se měnit a nakonec i změnit vlastní postoj k jeho závislosti. Stručně a alternativně: nahradit jeho závislost na slasti plynoucí z drogy na (tělu přirozené a neškodící, naopak, velmi povzbuzující a terapeutické) slasti plynoucí z pochval od partnerky (a dětí).
Shrnuto: jak vědí moudré ženy a učitelky, nemá-li člověk uklizeno sám v sobě a nemá-li rád sám sebe, nikdo a nic mu už nepomůže, ani pochvaly, ani povzbuzení. Je to jen podpora, ale nemusí vyjít, když člověk závislák na svém sebepojetí nepracuje sám.
P. S.: Samozřejmě to vše platí i genderově obráceně, pro muže, když je závislá partnerka. Až na to, že s ní je to poněkud těžší… nevýhodou je třeba menstruační cyklus a tedy schopnost vše co se naučila zase ta pár týdnů zapomenout, výhodou je ale např. těhotenství (a přirozený, nejlépe orgasmický porod), což ženě může radikálně přestavět mozek a tedy i životní priority.
P. P. S.: V přeneseném slova smyslu jsme závisláky všichni, celý národ. Už jsme totiž rozmazleně závislí na svém přepychu (patříme mezi 5% nejbohatších lidí na planetě), a v případě střední a nejmladší generace jsme závislí na zábavě a spotřebě zábavy. Jinými slovy, na rok 68 (ale částečně i na rok 89) už prakticky neexistují přímé vzpomínky a autentické (nezpochybnitelné a neokecatelné) zážitky, a tehdejší étos hrdinství a naděje… (viz včerejší blog šedesát osm). Auvajs…
