Tak se v minulém století hýbaly dějiny. Nejen z mého pohledu: vždy po dvaceti letech se radikálně změnila (duchovní) atmosféra společnosti. Roky 1918, 1938 (tady se dějiny zbláznily), 1948 (tady musela kolečka osudu hrknout rychleji), 1968, 1989 (tehdy byla ta kontinuita pikantní i pro prosté otočení dvojčísla na konci letopočtu vzhůru nohama)… ale po dalších dvaceti letech se nedávno nestalo nic. Pro každou další generaci (pokud čas oponou znovu netrhne, a nezačneme si vážit svých starších moudrých) tak už výše uvedená data budou jen historickými údaji, pro většinu společnosti ještě méně záživnými a relevantními než zmínky o Sokratovi.
Pokusím se (v návaznosti na minulý blog Šedesát osm) naznačit, proč si myslím, že je to velká chyba, a proč varuji (to je tak to jediné, kromě péče o několik zájemců o Cestu, co mohu udělat): současná absence přímé zkušenosti (jakéhosi jiskrně nezlomitelného a navíc vtipného ducha společnosti) připraví další generaci o další terapeutickou možnost přes vnější podmínky cosi nezměřitelného, ale pro společnost zásadně důležitého, popostrčit…
V den výročí sovětské okupace vyšlo letos v tisku hodně bilancujících článků, mne zaujaly dva: v LN článek Zbyňka Petráčka, který budu citovat a komentovat: Jak vnímá sovětskou invazi první pokolení, které nezažilo ani normalizaci, ani revoluci? To, co nejméně dvě pokolení považovala za trauma a silnou emoci, je pro nastupující generaci už jen kapitolou z dějepisu… a na závěr citované zamyšlení Lenky Procházkové.
Pražské jaro tehdy trvalo téměř dva roky. Ledy totiž začaly tát už mnohem dřív než v roce 1968, a než byla v březnu zrušena cenzura. Ve vzpomínkovém blogu o hudbě na Karlově mostě jsem již před lety zdůrazňoval obrovský duchovní význam tehdejšího spontánního setkávání mladých v neděli dopoledne na koncertech varhanní hudby. Davy sedící a stojící v uličkách kostela sv. Jakuba přečkaly mši, a pak se oddaly tiše protestně emočnímu vychutnávání majestátních tónů v majestátním prostoru barokního skvostu. Byl jsem tehdy jedno nezkušené ucho, ale přímo jsem cítil, že se tam píše historie. A následné dva tři roky (a další čtyřicetiletý vývoj, včetně listopadu 1989) mi daly za pravdu.
Předchozí generace – řekněme lidé narození do konce 70. let – to měly svým způsobem jednoduché. Sovětská invaze (pro puntičkáře: invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy) a její dozvuky způsobily takovou společenskou změnu, že se z toho stala doslova životní lekce. Ta lekce znamenala jasno v postoji k Sovětskému svazu („se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o sekundu déle,“ říkalo se; „bijte Rusy na věčné časy,“ pokřikovali hokejoví fanoušci), ke komunismu (a socialismu) i k poměrům normalizace. Kdo tu emoci zažil, byť i jako dítě, nepotřebuje další vysvětlení. Kdo ji nezažil, má to složitější.
Ono jaro 1968 (bylo mi dvacet dva let) nepřišlo najednou: upejpavé ustupování cenzury (oficiálně byla zrušena v březnu) bylo již delší dobu plíživě znát v novinách a časopisech, a my, předtím posluchači jediné rozhlasové stanice (tzv.. rozhlas po drátě) a čtenáři jediných novin (Rudého Práva) a sobotního týdeníku Mladý svět (dlouho nic rozumně jiného „ke čtení“ nebylo k dostání, tehdy za 30 haléřů a dvě koruny) jsme si téměř s jásotem všímali každé zprávičky, která neoslavovala sovětské stachanovce na věčné časy. Chodilo se po ulicích, korzovalo po Václaváku, chodilo i dopoledne do kin na italské neorealistické filmy, ale i na Bergmana a Kurosawu (před hlavním filmem šel vždy Filmový týdeník a v něm třeba šot o dlouhých vlasech anglické skupiny Beatles, nebo o projevu spisovatele Procházky ve Slovanském domě), odpoledne jsme již celé roky poslouchali Svobodnou Evropu a na ní tehdejší hity Presleyho, Donovana a Dylana, ale i Rity Pavone i Karla Gotta. Jinými slovy, bylo to stále lepší, a právě tak, i z dlažby a zábradlí Karlova mostu, kde jsme celé dny od jara do podzimu sedávali, prodávali kresby a grafiky, a zpívali „protestsongy“, vypadala a „voněla“ naše stále svobodnější budoucnost stále lépe. Právě tahle zkušenost s táním ideologických ledů nás tehdejší mladé od 14 do 25 let (později jsem se stýkal s výtvarníky a mladými literáty i o osm let mladšími, kteří byli také tou atmosférou pozitivně a navždy popostrčeni ve svém vývoji).
I novinář Petráček ledacos, včetně zmíněných historických cyklů, zažil totéž: Za posledních sto let se české dějiny utvářely ve dvacetiletých cyklech: Dvacet let uplynulo od vyhlášení první republiky do jejího konce. Dvacet let uplynulo od osvobození a komunistického puče do sovětské invaze. A dvacet let uplynulo od začátku následné normalizace do pádu Husákova režimu. Ta období se shodovala s generační pamětí. Ale ne náhodou i on dnes varovně poznamenává: Teď se to ovšem mění. Už 24 let žijeme v kontinuální demokracii a jednom režimu. Poprvé vyrůstá pokolení, které nemá ani osobní prožitek invaze, puče nebo normalizace, ani necítí potřebu ty emoce nějak zpětně nasávat.
Přiznám se, že debaty mladých v tramvajích teď raději ani neposlouchám (a závěje cigaretových oharků tady na Smíchově, které zbudou na stanici tramvají a v parku na Arbesově náměstí převážně po puberťácích a hlavně puberťačkách, přehlížím). Splnil jsem vnoučkovi přání k ukončení mateřské školky a pozval jsem ho do KFC (věděl, že k dětskému menu tam dávají balíček s nějakou plastovou napodobeninou nějakého toho superhrdiny), a tak jsem ve frontě a pak u stolu opět (kromě cunami slovní vaty týývoléé) nechtěně vyslechl, o čem si tam suverénně hluční mladí povídají: mejdany, smartphony, škola je debilní, máš cigáro, kde ses o víkendu ožral, a stáhl sis už tenhle film?
I mladá a zlobivá slovenská herečka, režisérka a dokumentarista Tereza Nvotová to registruje: Pro tuhle generaci je signifikantní, že se nikdo nezajímá o druhé, všichni jsou strašní individualisti. Každý chce být originál, ale jsou jeden jako druhý. Všichni nakupujeme v sekáčích, všichni posloucháme nezávislý rock a všichni čteme stejné knihy, přitom se každý tváří jak se strašně odlišujeme. A nejhorší je, že se všichni tváříme, jak nás zajímá společnost a štvou nás sračky v ní, ale jediné, co jsme schopni udělat, je kliknout na „like“. (Reflex 34/13).
Pasivita, lhostejnost, nesnesitelná provozní slepota dlouhodobých členů parlamentu a politických stran a snadná dostupnost zábavy od rána do večera (včetně kouření a konzumace drog, ale i metanolu) jsou důsledkem i postupné eroze společenského a občanského smyslu nejen pro občanská práva, ale i morálku a povinnosti. Zatímco po okupaci v roce 1968 se celé měsíce (a pak ještě v době po Palachovi a v následném srpnu) národ téměř koupal v jednotě, vtipu a vzepětí pospolitosti, a totéž se mu přihodilo za oněch dalších (jedna)dvacet let v rámci stále početnějších demonstrací na Václavském náměstí (a pak na Letné) v listopadu 1989, v roce 2010 či 2011 se nestalo nic. Sem tam nějaká ta iniciativa vyšuměla do ztracena a lobbisté a jejich politici a úředníci jen nabádali ke klidu na práci… Jinými slovy, tahle generace už nezažila tu jiskrnou atmosféru dnes slavných zmíněných dat, kdy člověk musel přece jen nějak riskovat, ale právě proto o něco (o naději, důvěru, étos a charakter národa) šlo. Jedinec nemůže změnit dějiny, ale může nezměnit své morální a duchovní postoje k dějinám.
Proti šesti tisícům tanků by žádná společnost moc nepořídila. Ale taková pravda není úplná. Postrádá důležité momenty, které se na generace zapsaly do naší společenské DNA. Sovětskou okupaci sice formálně ustavili sovětští vojáci, této zemi vzali suverenitu, ale na její přímé správě se nepodíleli. Zásadnější je to, co se zadrhlo společnosti pod kůži. Vojenské okupace začínají a končí. Ale ztráta důvěry ve vlastní elity – špičky reformních komunistů byly v roce 1968 autentickými elitami – se tehdy dlouhodobě zapsala do naší společenské DNA. „Jsme s vámi, buďte s námi“ znělo heslo těchto elit těsně po 21. srpnu. Ale už za pár měsíců to vzdaly ve prospěch cynického „někdo to dělat musí, nebo přijde ještě horší“, konstatuje Zbyněk Petráček.
Co naznačuji? Po čem volám? Po onom kolektivním narovnání skloněných hlav a ohnutých páteří, po jakémsi duchovním vzepětí společnosti, které jsem dvakrát za život zažil. Zpět k výročí roku 1968: Ani Dubček netušil, píše Lenka Procházková, jaký rezervoár energie se nahromadil pod víkem oficiálních proklamací a povinných rituálů. Nečekal, že osvobození slova zapůsobí jako signální výstřel. Jako světlice, která ozářila zemi, zmapovala škody a nasvítila cestu z bažin. S odstupem času je zřejmé, že za těch několik týdnů, které nám osud dal, stihli Češi, Moravané a Slováci narovnat záda a sjednotit se pro společný úkol.
A tak opět (a zcela jistě zase marně) varuji: každá další generace snadněji (rozuměj: i kvůli stále se rozmáhajícímu sobectví učícímu kuřáctví i té nejmladší generace) a nenávratněji podléhá a podlehne sobectví a tedy společnosti škodlivému individualismu. O s tím souvisejících stále neřešených a již neřešitelných problémech porodnictví, školství, kultury atd. varovně píši a mluvím celá desetiletí. Přitom moudří učitelé (národa) tu byli vždycky: v roce 1920 napsal Miloš Seifert, zakladatel českého woodcraftu (nar. 1877 v Sušici): Až jednou pedagogové budou lidskými, spálí učebnice a půjdou s chlapci do přírody… A o devět let později: Škol přibylo a úroveň lidí klesla. Škola už dávno přestala děti vychovávat, stala se prostředkem aby byly zaopatřeny. Vysvědčení a kariéra – stalo se cílem dlouhého studování. Jsem hluboce přesvědčen, že není možná výchova mládeže, aspoň ne tak, aby se dospělo k jemnému, duchovému typu člověka, dokud národ kouří, pije, vydržuje si nevěstince, zbrojí, kupčí svatokrádežně s politikou a všemi ideály, a mládež to vše vidí a žije v tom.(Sedmá generace 4/13)
Jistě, pamětníci i dnes píší a komentují, ale nikdo je už neposlouchá! Zatímco v době totality (a vlády komunistické gerontokracie) jsem říkával, že společnost, ve které staří nedovolují svým dětem, aby byly lepší, se nevyvíjí, a krní, dnes jen komentuji: společnost, ve které peníze nutí vzývat kult spotřeby a mládí, a ve které si moudrosti a zkušenosti předchozích generací pranic neváží, špatně dopadne. Také protože pro současnou mladou generaci jsou nejen roky 1968, ale dnes i 1989, již jen dějepisnými údaji…
P. S.: Jako nepovinné, ale dobré čtení (povzdech nad nepoučitelností lidí a tedy i národa):
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=20781
