V posledním týdnu jsem zažil a náramně si užil velmi příjemná setkání s nedávnou, ale i dávnou minulostí. Už jsem někde snad zmínil, že jsem se až po mnoha letech nepřímo od jednoho hudebníka dověděl, že mi nejen jeho táta, ale i řada dalších mých tehdejších přátel mezi sebou a za mými zády říkala guru. Neúnavně jsem tehdy vyprávěl (v autech, když jsme jeli na koncert, nebo na přednáškách a seminářích) o indické duchovnosti, samizdatově (na psacím stroji s dvanácti kopíráky) jsem vydával časopísky ke kolování po malostranských hospodách a vinohradských bytech (psal jsem v nich jak o tom, že rock už dávno spojil „proletáře všech zemí“, a že spolu se sci-fi a komixem jsou jedinou říší svobodné tvorby, tak o józe a mozkových výzkumech a o alternativních hudebních nástrojích atd.),. ale nikdy jsem nevěděl, co z mého nadšení v jiných zakoření nebo dokonce vykvete. Skutečné zpětné vazby, tedy důkazu, že má činnost nebyla marná, se mi teď dostalo hned dvakrát za sebou.
Zaprvé, před čtyřmi roky, když v dalších dvou pokojích v přízemí pronajatého domku v Dolních Měcholupech bydleli v podnájmu i mí studenti (zenu), jsem musel po třetím nezodpovědném prohřešku jednoho z nich vyhodit. Přestože se naučil dokonale (soustředěn do hary) sekat trávník, plít zahrádku, krájet zeleninu a hrát sám se sebou pingpong o stěnu, stačilo, aby se přes můj zákaz začetl do nějaké duchovní knížky, nebo si na den zajel do rodného města, a byl rázem na začátku: jako by zapomněl vše, co poslední měsíce dokonale nacvičil, anebo že slíbil vrátit se druhý den a zalévat v době mé nepřítomnosti kytky (ještě jsem mu upekl koláč a nechal jej v troubě). Když jsem se za čtyři dny vrátil, koláč zplesnivěl, kytky uschly, a student nikde.
Přestože věděl, že nejen u indických guruů, ale i u mne platí heslo „třikrát a dost“, doma potkal nějakou svou bývalou spolužačku a lup ho, hormony mu zatemnily mozek. Poté několik let pracoval coby kráječ zeleniny ve jedné vegetariánské restauraci, dál chodil cvičit zazen, ale stále neodjel do Číny: zatímco jeho kamarád už strávil pár měsíců na Novém Zélandu nebo v Norsku, a mezitím se učil čínsky, on stále váhal a ne a ne odejet. Pak mi napsal e-mail z Anglie, že je na jazykovém kurzu poblíž městečka Totnes v jihozápadní Anglii, odkud je jen několik kilometrů do Schumacher college, o které jsem svým studentům často vyprávěl… a jestli se tam má vypravit. No samozřejmě, copak jsem ti nevtloukal do hlavy, že musíš takovouto příležitost popadnou za pačesy!? Ozval se až před týdnem, že mi potřebuje něco říct, a ve vegetariánské restauraci mi ukázal fotografii své budoucí čínské ženy, se kterou čeká dítě, a se kterou za pár dnů poletí do Hong Kongu a Číny (do Prahy si přijel na čínské velvyslanectví vyřídit vízum). Uff…
Byl to totiž právě on, kdo mi před půl rokem konečně položil (pro sebe tu nejdůležitější) otázku: Až dosáhnu osvícení, to už to budu umět se ženami? Odpověděl jsem mu, že ne, že zákon předání genů a sexualita jsou dva ze základních pudů člověka, a duchovnost je budována teprve na nich… Posmutněl, ale protože vzápětí Schumacher college opravdu navštívil, a dokázal se vnutit se svým kráječským a kuchařským uměním, tak si ho tam nechali celé tři měsíce jako dobrovolníka. A protože tam potkal také nějaký kurz studující Číňanku, a zamilovali se do sebe, překvapil nejen svou rodinu, známé, přátele, ale i mne a rozhodně také sám sebe.
Za druhé, včera jsem se po čtyřiceti letech potkal s člověkem, který hrával ve stejné rockové kapele. Tehdy kouřil, pil, měl radosti i potíže s ženskejma a režimem, a pak dokonce emigroval. Právě on byl hlavním aktérem půvabné historky o tom, jak pěšky směřoval pryč od zimy střední Evropy dolů na jih, a jednou, už v Itálii, usnul na kašně, okradli ho o všechno, včetně brýlí, takže na další cestu moc neviděl, a už ve tmě dorazil k nízkým dlouhým baráčkům, jejichž okna zářila do tmy, a dveře dokonce nebyly zamčené, takže vkročil do velkého podlouhlého sálu, plného stolů, na kterých byly připraveny talíře se lžícemi, a velké mísy s kouřící polévkou v nich: po chvíli váhání si nalil, snědl polévku, a když se stále nic nedělo, šel do dalšího pokoje, a tam ulehl na jednu z desítek odestlaných postelí a usnul. Probudili ho lidé v bílých pláštích, a on pak pochopil, že se ocitl v blázinci, jehož chovanci se právě dívali na fotbal v televizi v jiném domečku. A než mu porozuměli a sehnali překladatele, bylo jaro a teplo.
Hm. Ještě před revolucí nakonec odejel do Kanady, tam se oženil s Japonkou (žil půl roku i v Tokiu), pracoval jako zahradník, a dnes už osmadvacátý rok žije (teď sám) z kanadského důchodu uprostřed přírody na ostrově 40 km od pevniny poblíž Vancouveru (vztahy s rozvedenou ženou přátelské): denně cvičí na nástroj, denně cvičí jógu, je vegetarián, natáčí (sám pro sebe) svou hudbu ve svém studiu, fotografuje krásy přírody hlubokého lesa, u kterého bydlí v malém dřevěném domku… je zdravý, vyrovnaný a šťastný. Hmmmm…
Matemašte (na to jsem čekal!), vibruje ve mně, matemašte! Už jsem také kdysi zmínil i písemně, že moje máma chtěla, abych ze mne byl učitel nebo spisovatel. Já si tehdy přísahal, po velmi negativních zkušenostech jak s učiteli v padesátých, tak se spisovateli v šedesátých letech minulého století, tedy v socialismu, že se rozhodně nikdy nebudu živit jako učitel nebo spisovatel. Hm. Svůj slib jsem splnil, co ale dělám? Učím a píšu… A i výše zmíněné dva životní osudy lidí, které jsem se snažil příkladem toho, co a jak jsem dělal, nějak, jakkoliv, pozitivně ovlivnit, jsou dnes pádným důkazem, že to šlo a jde, být dobrým učitelem, tehdy i dnes…
Zatímco první příběh svědčí o mé přímé duchovně pedagogické kvalitě (ač jsem za to nikdy nebyl placen, opravdu jsem, i když akcí, příkladem, vyprávěním po večerech, nebo třeba výukou pingpongu, učil), druhý dokazuje (což věděli už taoisté, tvrdící že nejlepší vláda je taková, o které lid vůbec neví) ono nepřímé učitelování: tehdejšího kolegu rockera jsem nikdy nic neučil… A zkušení vědí, že jedno nevylučuje druhé…
Když jsem v 60. letech min. stol. v měsíčníku Světová literatura poprvé čel Ginsbergovo Kvílení (a souzněl s verši o tom, že viděl umírat nejlepší mozky své generace, jak se upily nebo zemřely na předávkování drogami), rezonovalo ve mně i ono tehdy tak běžné a nevyhnutelné negativní naladění a vymezení vůči totalitní společnosti tam či tady. Vida, Ginsberg byl na stará kolena buddhista a zpíval (si) mantry, já již třicet let propaguji pozitivní myšlení a konání. Právě tak dnes znám několik se mnou a mými názory (na přirozené porody, zbytečná nedorozumění mezi ženami a muži) tehdy nesouhlasící, ale již životem (a několika rozvody) poučené ženy dnes konečně souhlasící, a také celá řada tehdy mladých posluchačů mých přednášek nebo účastníků koncertů Amalgamu nebo hry na tibetské mísy někde v kostele dnes hraje a publikuje a dělá muzikoterapii, a to, i když na to třeba mají papíry, svobodně a nezávisle… a tak další dvě (výše popsaná) matemašte! připojuji ke svým učitelským ohlédnutím…. Hurá!
