…jsou jen jiná, dnes bohužel velmi zvulgarizovaná forma energie. V dobách, kdy si člověk mohl do mince pro ověření pravosti kousnout a kdy byly bankovky kryty zlatem, jsou ty tam. Dnes jsou to jen fiktivní čísla na kontech bank a států, které jich nikdy nemají dost, a proto si další tisknou. To my obyčejní lidé nemůžeme, a tak máme pocit, že banky jsou na tom líp. Ale psychologové nás stále naléhavěji (protože ověřeněji) varují, že člověk by peněz měl mít jen trošičku nad průměrem a že výhra v loterii je obvykle příčinou pozdějšího infarktu nebo jiného neštěstí. Naznačím čtyři osobně ověřené fígle, jak peníze v jejich kazisvětské a charaktery lámající tradici ignorovat.
Člověk po penězích touží a je nešťastný, že je nemá, ale když je nakonec má, moc šťastnější nebývá. Tohle mi v dobách, kdy jsem byl naivně mladý, došlo, a tak, protože mi bylo jasné, že žiju nejen v socialismu, ale i ve společnosti, kde poctivou prací málokdo zbohatne (a to platí i dnes), jsem se rozhodl to obrátit: budu programově hledat takové zaměstnání, které by mi poskytlo tehdy životně důležité razítko do občanky a prostředky k životu, ale ne za cenu toho, že se budu státu (firmě, dnes reklamě) prodávat.
Když jsem ve dvaceti letech přišel do Prahy, bydlel jsem na ubytovně a živil se brigádami: roznášel jsem třeba, abych poznal Prahu, balíky, pracoval jsem jako zřízenec v Pohřební službě (bál jsem se smrti, tak jsem jí šel naproti), nebo v noci v tiskárně, abych poznal tajemství výroby novin a časopisů a měl celé dny volné. A pak jsem začal pracovat jako noční hlídač v Národní galerii. Jednou mne tam navštívil jeden Američan, a když se dozvěděl, kolik beru, obrátil oči v sloup a pyšně uvedl částku v dolarech, kterou si vydělával on. Já se ale nedal a otázku jsem přeformuloval: kolik hodin denně musíš pracovat, abys měl, co máš?
Protože vždycky, za každé doby a každého režimu, jde o to, aby se člověk uživil, a přitom neztratil vnitřní svobodu. Já jsem v Národní galerii pracoval dvacet minut denně: každou druhou noc jsem musel obejít sbírky, všechno zamknout a spustit elektronické zabezpečení, ale pak už jsem měl všechen čas a prostor Šternberského paláce jen pro sebe. Učil jsem se, četl, překládal, přepisoval samizdaty a materiály Charty 77, hrál ve vestibulu s kolegy ping pong. Chodili tam za mnou přátelé a celé noci jsme prodiskutovávali pro nás tehdy tak důležité věci, v prostorech pro řidiče jsem zkoušel s kapelou. Pracoval jsem obden a jednu směnu za měsíc jsem měl volno, které bylo možné nashromáždit dopředu, takže jsem např. v létě byl celý měsíc doma. Z platu hlídače jsem uživil (a užil si dosyta) rodinu s dvěma dětmi.
Vždy šlo a jde o to, ne(za)prodat to, co je nejdůležitější: čas pro sebe, svou rodinu, své záliby a koníčky, pro svůj vlastní rozvoj. Dobrovolná skromnost funguje totiž vždycky, věděl o ní své i klasický řecký filosof Diogenes, který nakonec bydlel v sudu. V duchu tohoto postoje se řídím heslem: Nepiju, nekouřím, nesladím, neřídím, a proto jsem šťastný.
Zadruhé jsem objevil, a později si v zenové literatuře i v praxi potvrdil, že když se do jakékoliv činnosti zamiluju, stane se meditací. Je jasné, že mi to na první brigádě u stavební firmy, když jsem měl na jaře krumpáčem zplanýrovat po zimě udusanou velikánskou plochu mezi ještě neobydlenými paneláky, pár týdnů trvalo. Musel jsem překonat naštvanost, netrpělivost, únavu a pocit, že to neubývá a nikdy neskončí… Ale, jako ve všem v životě, rozhodující byl a je úmysl: rozhodl jsem se nechtít vydělat, ale naučit se trpělivosti a pak už i meditaci v pohybu. Ověřil jsem si starou moudrost, že člověk nemůže změnit společnost, počasí, ženu, tchýni, úřady nebo politickou reprezentaci, ale jedině svůj postoj k tomu všemu.
Zatřetí jsem přišel na to, že i když má člověk málo, vždycky se věci nějak nashromáždí, nejsou potřeba, a tak se dá něco věnovat dál… takto jsem se naučil nelpět na hmotných věcech a jednou za čas rozdat, co se dalo: již nenošené svetry, nepoužité olejové barvy a štětce na malování, už nepoužívaný fotoaparát. Každý, kdo k nám přišel, dostal najíst a žebrákům, kteří na Královské cestě nebo Karlově mostě poctivě klečeli, jsem dával buď rohlíky, nebo nějaké drobné, co mi děravěly kapsy (dnes vše spotřebovávají vnoučata).
Filosoficky vzato, čím víc toho člověk dá, tím snadněji pak jaksi automaticky (jako voda po dešti) energie steče zpátky do imaginárního prostoru, který takto darem vytvořil. Nakonec jsem v tomto smyslu i na svých přednáškách a seminářích vyprávěl o tom, že život (osud) je v podstatě spravedlivý a že zákon zachování energie platí i mezi lidmi. Platí i to, že lakomec, který se nepodělí, blokuje volný průběh energií především sám sobě, a pak se diví, že má chronickou zácpu anebo věčné neúspěchy.
Začtvrté jsem si ověřil, že i když je nejhůř, vždycky nějaké peníze jakoby zázrakem přijdou, osud se postará. Za socialismu bylo běžné, že se žilo „z ruky do huby“ a v den výplaty nebylo ani na rohlík. Znají to dobře i lidé žijící na volné noze: je to náročnější (svoboda je vždycky pracnější), ale když je nouze nejvyšší, vždycky přijde nějaký zapomenutý honorář, nebo se dá něco prodat do antikvariátu.
Jinými slovy, když někdo tvrdí, že důvěřovat (i ve věcech peněz) osudu by nedokázal, odbočuje z Cesty. Důležitá byla a je životní nálada, aktivně a inspirativně žitý život, nikoliv utrácené peníze. V tomto smyslu uznávám, že moje generace to měla jednodušší než ta dnešní, hnaná k výkonu, výdělku a utrácení. Ale pohodu a štěstí si za ně nekoupíš… tak je nepřeceňuj – viz výše naznačené čtyři fígle… Už buddhisté odjakživa věděli, že peníze jsou užitečné, jen když se k nim člověk nenechá připoutat… A podle posledního výzkumu v dobách blahobytu umírají lidé dříve…
