Úmysl a pozitivní motivace, to je, oč tu běží, a nejen v životě, ale i na cestě k poznání sebe sama, a nakonec i k osvícení. Znal jsem celou řadu inteligentních a pracovitých lidí, kteří i poté, co se vrátili z nějakého ášramu v Indii nebo zenového kláštera v Koreji, opět zapadli do rutiny, a „realizovali“ se vlastně jen na soukromé (a tím zpomalené a bludné) Cestě: jako by na překotných vlnách doby úplně zapomněli na základní pravidlo buddhismu: pomáhej druhým. Omlouvám se za lehce brblavý (protože zklamaný) podtón: zavedl jsem kdysi do českého zenu zenovou hůl kyosaku, ale nenašel následovníky.
Asi moc spěchám, a tak jsem z pramalého pokroku za posledních dvacet let zklamán, ale varoval jsem, že času je málo a voda stoupá, už koncem 70. let minulého století, když jsem dr. Tomášovi vysvětloval, proč nepůjdu jeho „pomalou“ cestou české jógy, tedy kultivací těla a až potom mysli. Preferoval jsem už tehdy „rychlou“ cestu zenu, čili revoluce v mysli, které se pak tělo přizpůsobí. Proto jsem po Sametu začal nejen šířit, ale i učit především praktické metody nalézání celistvosti ve fragmentovaném světě.
A tak je pro mě, při vší úctě ke všem lektorům, trochu zklamáním pražská Univerzita nové doby, založená v roce 1997 a také nesoucí v názvu slogan „institut integrálních studií“. Zažil jsem před lety její počátky a první čtyři roky jako lektor a již tehdy mne zaujalo, že značný počet studentů (v sále jich bývalo až 400 ) jen tak seděl, nahrával si přednášky na walkmany a – klimbal. Pokusil jsem se být i praktický – zkoušeli jsme meditovat, zpívat mantry – a dokonce jsem vyprávěl vtipy, aby se v mozcích posluchačů propojila levá hemisféra znalostí a informací s pravou hemisférou zážitků, pocitů a tušení, že člověk si může, ví-li jak, sám navodit a udržet nejen zdraví, ale i stavy rozšířeného vědomí (což je ta nejdůležitější směrovka k autentické a prakticky realizovatelné duchovnosti). Ale zpětné vazby se mi nedostalo.
Pomalá transformace původně elektrizujícího sdílení postupného zvládání vlastních emocí i sil ve většinou unylé předčítání na jedné a memorování pouček nebo instrukcí na druhé straně byla v dalších cyklech téhle new age univerzity dle mého názoru, rád bych se mýlil, dokončena. A tak nejen to běžné a hudební, ale dnes i duchovní školství zpochybňuji (viz níže): dnešní přednášky jsou, při vší úctě k řediteli školy i ke všem minulým a současným lektorům, právě tak suchopárně odborné a nudné. Navíc nové technologie záznamu umožňují, že studenti proklimbají celý víkend a pak si objednají záznam všech přednášek na CD či DVD (dnes už na flešce), jako při studiu práv, ekonomie nebo zemědělství.
Často jsem se pak těch nahrávačů vyptával na víkendových seminářích, kam přece jen někteří přijeli za praxí, jestli ty kazety s nahranými přednáškami doma poslouchají, jestli na to v pracovním shonu všedních dnů vůbec mají čas. Prý nemají, ale když si ty nahrávky přinesou, tak si prý poslechnou začátek, jak jsou nahrané… Dnes jejich nástupci jezdí na semináře a kurzy nejen po Čechách, a dokonce absolvují studia na různých institutech v USA a v Anglii… ale všechno to je jen čtení o koláči duchovnosti…
Nabízí se otázka, čím to je, že už dávno nemáme v Čechách nějaký ten Esalen, jak to, že tam (nebo jinde) neučí české výrazné osobnosti holistických přístupů a duchovního rozhledu? Jak to, že při Gaussově křivce z těch asi tisíce absolventů tady nemáme dvacet, nebo aspoň deset osvícených? Neděláme něco bytostně špatně? Není něco zásadně chybného v samém charakteru masového vzdělávání a školství? Není nejvyšší čas uvědomit si, že nejen v ekonomii (Jejich hry s čísly a počítačové vzorce se ukázaly irelevantní a podobně mylné jsou i jejich mylné předpovědi. Je to, jako by se získáním vzdělání tito lidé ztratili schopnost přemýšlet, prohlásil britský historik John. L. King o ekonomech), ale v samém zadání společenského paradigmatu je něco chybného, a nastal poslední čas si to uvědomit a napravit? Ekologickou stabilitu ohrožuje naše ekonomické paradigma jako celek, ví Naomi Kleinová. To nejlepší, co může lidstvo nyní udělat, aby se vyhnulo katastrofě, je toto paradigma masovým protitlakem zpochybňovat.
A – dodávám – dělat něco životně důležitého a mnohdy i nebezpečného, ne jen bezpečně studovat, memorovat a dělat zkoušky z životopisů slavných a svatých. Co když jsou levohemisférové hry českých a západních studentů i učitelů s duchovností také mimo: jako by vzděláním ztratili jak schopnost tvořivě a nepředpojatě přemýšlet, tak původní motivaci… Přitom cesta existuje, času je opravdu málo a voda (a počet jiných klimatických a ekonomických katastrof) stoupá. Rozhodující je úmysl poznat sebe sama a uskutečnit revoluci vlastní mysli… ale ne proto, abych polechtal(a) své ego, ale abych pomohl i jiným dosáhnout moudrosti a osvícení.
Jinými slovy, zatímco když se člověk zaobírá sám sebou (zažil jsem studenty, kteří se chlubili počtem vizí nebo rychlostí, s jakou přestali jíst maso a začali se přecpávat zrním), pěstuje a posiluje pořád jen vlastní ego. Přesto ale, když pomocí druhým lidem nakrmíme ego a někde vzadu, za obvyklými plány a postupy, máme přitom jako mantru připomínku, že nic z toho neděláme jen pro sebe, ale především pro druhé, existuje reálná možnost stát se bódhisattvou a programy rozumu přelstít. Tak se totiž dá posilovat tělo a charakter, nikoliv ego. Při jakékoliv činnosti je tedy prioritně a preventivně důležitá pozitivní motivace: pomoci druhým, tedy všem, a naplnit tak i skutky oblíbený pozdrav českých jógínů a buddhistů „Nechť jsou všechny bytosti šťastny!“. Bez toho se tato všeobjímající věta stává jen prázdnou floskulí.
Přitom i sami levohemisféroví vědci mladé generace si při popisu současného stavu světa už neberou servítky: Je Země v prdeli? (Dynamická neúčinnost globální správy životního prostředí) – to byl název panelu mladého amerického geofyzika Brada Wernera, odborníka na komplexní systémy, konaného v prosinci 2012. Jakou lepší motivaci něco začít (se sebou pro druhé) dělat a zkusit vše napravit na správném místě, tedy nejprve především ve vlastních myslích, ještě Češi chtějí? Kdy, když ne teď a tady?
