Po zklamání ze setkání s českými psychology v kině Atlas jsem si opět ověřil svou dobře míněnou radu studentům, zvláště studentům (a studentkám) psychologie: nejpozději po prvním ročníku odcestujte aspoň na půl roku, lépe na celý rok, na brigádu nebo studovat do států, které fungují. Jinak v těch vašich pro mozek a celkové vyladění osobnosti tak formativních letech (okolo jednadvacátého roku věku) pobytem v Česku a na českých vysokých školách podvědomě a nenávratně nasajete atmosféru průměrnosti a nedostatku osobní statečnosti na celý další život, a velmi rychle podlehnete volání kýče pragmatičnosti. Nedlouho poté mě v tom utvrdil další mladý student psychologie, který, jak se nakonec ukázalo, také na přirozeném zájmu lidí poznávat prostě jen pragmaticky vydělává…
Dobrý den vážený pane, napsal mi, jsem předseda občanského sdružení, pořádáme diskuze, přednášky a semináře na téma osobního a duchovního rozvoje a provozujeme webové stránky. Rád bych Vás jménem našeho sdružení požádal o to, zda byste nemohl mít přednášku na jednom z našich setkání v roce 2014. Téma přednášky bychom nechali na Vás, rádi bychom si například poslechli něco obecného o Vaší životní duchovní cestě, nebo byste mohl vybrat nějaké konkrétní téma, které Vás zrovna oslovuje (např. zen buddhismus)… Akce by se konala v nějaké pražské čajovně, o místě bychom Vás samozřejmě dopředu informovali… Pokud byste souhlasil s účastí, byli bychom potěšeni.
Zdravím, díky za pozvání, odpověděl jsem, termín se mi hodí, pražská čajovna také, jen když to bude co nejblíže tramvajového spoje, ideálně na Smíchově, kde bydlím… Poté, co souhlasil, jsem domluvil možnost setkání v prostorech mé blízké oblíbené jídelny a čajovny zároveň (poblíž Arbesova náměstí), oznámil mu, že jsem projednal tuhle možnost přímo tam, a přiložil návrh letáčku s programem… Informoval jsem ho, že kapacita je cca 50 lidí, a v případě, že si aspoň 25 lidí objedná i místní vegetariánské jednotné menu, bude nájem zdarma… Dobrovolný příspěvek pro mne jako lektora bude případně vybrán až po skončení akce.
Dobrý den, děkuji za vaši iniciativu v případě organizování setkání s Vámi, nicméně Vám musím sdělit, že pokud byste chtěl organizovat setkání pod záštitou našeho občanského sdružení, veškeré organizátorské aktivity spadají pod nás, dostal jsem odpověď, které jsem moc nerozuměl, než jsem si na www stránkách přečetl, že tento mladý student psychologie si prostě, tak jako i ostatní jemu podobní, chce přivydělat: Proto musím připojit k Vaší nabídce následující komentář: Setkání by bylo pořádáno v rámci Dnů setkávání, na které tradičně zveme 3-4 hosty. Čas by se proto musel rozšířit až do večerních hodin. Vaše přednáška by mohla v této konstelaci být dlouhá 1.5 hodiny… Víc jak 25 lidí je poměrně velký počet návštěvníků. Jelikož máme vlastní kontakty a zkušenosti s reklamou, která není zdarma, nárokujeme si možnost vybírat na akci vlastní vstupné ve výši max. 200 Kč. (Z toho by se pak případně platil i nájem.) Dobrovolný příspěvek pro Vás není oficiálně možný. Můžeme však Vám vyplatit až 900 Kč ze vstupného, pokud byste měl přednášku dlouhou 1.5 hod.
A tak jsem mu odpověděl: Zdravím, jsem rád, že jste mi to nakonec vysvětlil, protože v původní pozvánce nebylo ani slovo o účasti dalších tří řečníků… vystupovat v podobně organizovaných estrádních akcích (přede mnou vyšívačka ubrusů, po mně žonglér s ohněm) jsem přestal v polovině 90. let minulého století… za těchto podmínek nemám zájem jakkoliv přispívat k takovýmto cestám poznání…
Celé roky smutně komentuji mizející schopnost tolerantní komunikace a empatie (stačil by obyčejný respekt), zvláště psychologů (protože právě před tímhle vývojem nás v roce 1992 varovali všichni ti slavní kalifornští transpersonální psychologové a spisovatelé, kteří v nás a ve Václavu Havlovi viděli naději pro celý ke konzumaci a duchovní pragmatičnosti se řítící svět)… a stále v sobě živím skomírající naději, že pod návalem nových přístupů a současné změny paradigmatu v západní psychologii se nějak, trochu, změní neblahý a dominující vliv mužsky orientovaného vzdělání o cestách poznání sebe sama a za štěstím i u nás. Současnost si zatím, jak vidno, hlasitě a asi i nenávratně žádá své, a tak na cestách do hlubin duše vydělávají mnozí všeho schopní, i ti nejmladší a ještě studující psychologové. Přitom by stačilo sledovat poslední výsledky množících se dlohodobých výzkumů: Za posledních padesát let se materiální situace většiny Američanů podstatně zlepšila, aniž by došlo k znatelnému vylepšení oněch pocitů osobního štěstí… většina z nás mrhá nejvíc pozornosti nesprávným směrem, soustřeďuje se na nikoliv nejpodstatnější hodnoty, přeceňuje význam peněz jako zásadního vlivu na smysl života (uvádí Ota Ulč).
To David Václavík, mladý brněnský religionista, k tomuto jevu nedávno trefně poznamenal: Duchovní tržiště z konce 20. století se postupně proměňuje v duchovní hypermarket, v němž se nabízené zboží často liší jen jinak barevným obalem. Tak jako v hypermarketu se zákazník přestává po chvíli v množství zboží orientovat, a proto potřebuje nějaké vodítko, které mu rychle a snadno „poradí“ co koupit, i v duchovním hypermarketu se budeme na podobná vodítka spoléhat stále více…
V tomto prostoru tak začíná přibývat těch, kteří jsou buď líní na sobě pracovat (a těm jsem již v roce 1995 vyrobil „reklamu“ na instantní satori v časopise Baraka, na jehož titulu se skvěl i níže zpodobněný předpisově meditující a dokonce levitující myšák), anebo těch, kteří na přirozeném zájmu mladých poznávat sebe sama cítí jen šanci přijít k penězům. Tuším, proč se kdysi rozhodli studovat psychologii, a vlastně chápu jejich současnou motivaci své vzdělání co nejdříve finančně zúročit. Ale vyčítám jim (a hlavně mnoha psycholožkám) ono nesnesitelně snadné podlehnutí iluzím jazyka, definic a peněz jako pasti, do které padla i většina mocných na západní polokouli planety. Vybavuje se mi v této souvislosti, jak jsem v roce 1999 na newyorské konferenci o přirozených porodech vyslechl po přednášce porodní báby z Belize poznámku dvou mladých amerických gynekoložek, které byly alternativními metodami domorodky nadšené, ale pak pragmaticky poznamenaly: No jo, ale přece nevyhodíme své tak drahé západní vzdělání…
V duchovním hypermarketu si budeme moci pořídit laciné instantní duchovní systémy a zážitky, stejně jako sofistikované a relativně drahé nauky a praktiky poskytující svým konzumentům pocit jedinečnosti a výjimečnosti, pokračuje Václavík. A já dodávám: Kdysi po americkém venkově jezdili obchodníci s deštěm, dnes u nás začínají pilně vydělávat obchodníci (šmejdi?) s pocity jedinečnosti a výjimečnosti. A titul rozhodně není zárukou lidskosti a moudrosti. Zatímco před třiceti lety se mohl pyšnit vysokoškolským titulem každý třiatřicátý člověk, dnes ho má každý pátý. „U nás má šanci udělat bakaláře pomalu už i retardované dítě,“ prohlásil celkem nedávný ministr školství Dobeš. „Většinu roku jsme nemuseli dělat nic, učit se všichni začali až před zkouškami. Byl jsem zklamán, říká mladý muž ze Vsetínska studující práva. „Argumentovat a kriticky myslet jsem se začal učit až na internetových kurzech zahraničních univerzit.“
Holt tahle doba rozhodně není pro mne, zvyklého dělat vše s nadšením, a taky spíše a v principu vždy prioritně zadarmo (později maximálně do výše nákladů), pro věc samu, ve jménu poznání. Na prvním místě vždy je dychtivá poctivost a pocit „to mě baví“. Existuje přeci zásadní rozdíl mezi „baví mne poznávat“ a „baví mne vydělávat na touze jiných poznávat“. Tihle a jiní mladí podnikavci by měli mít na paměti, že Cesta za poznáním od dob Buddhy a Ježíše nevedla údolím výdělků a zisků, a zdánlivě snadnější cesta peněz (podej ďáblovi prst) nakonec spolehlivě zkorumpuje a zničí každého, kdo se jí vydá.
Zájemci o duchovní poznání v Česku ale dnes už mají naštěstí i jiné možnosti: mohou si o něm dnes například, a zadarmo, přečíst všechno potřebné třeba na mých internetových stránkách (které samozřejmě platím ze svého), učit se o nich na videích na Youtube (zadarmo), v mých knihách (které vydávám soukromě, také ze svého), anebo se se mnou osobně, samozřejmě zadarmo, setkávat, klást správné otázky a diskutovat ve zmíněné jídelně.
