Tyhle výpisky z četby (a poslechu) posledního týdne mi symbolicky dávají celou sérii pašáků (i za porodnický mírný pokrok v mezích statu quo na závěr): potvrzují to, co roky píši a přednáším např. o tom, že rodinu tvoří (a ovlivňují) nejméně tři generace, jak nesnesitelně a nebezpečně povrchní jsme, co se týká prostředí, ve kterém žijeme (a to jak toho fyzického, znečištěného, tak morálního, tedy i rodinného a školského), viz citáty na téma faux pas předsedy vlády v demisi, anebo světa našich vrcholových politiků, anebo české nepoučitelnosti. V rozhlasovém rozhovoru s dr. Höschlem jsem zase vyslechl (jako další českou variaci okřídleného úsloví, že doma, tedy u nás, není nikdo prorokem) dlouhou litanii na téma velmi úspěšného a i v Japonsku využívaného vynálezu českého lékaře (program ITAREPS), který tam šetří a i u nás by ušetřil velké peníze a utrpení pacientů… ale naši úředníci VZP jej odmítají podpořit.
V októbri vedci z Rochestru uverejnili v časopise Science ďalšiu prácu, v ktorej objasnili, ako sa mozog zbavuje odpadu prostredníctvom glymfatického systému. Všimli si rozdiely v prietoku mozgomiešneho moku mozgom u bdelých a spiacich myší a ďalej skúmali podmienky, za akých tieto rozdiely vznikajú. V spánku sa objem mozgového tkaniva zmenšuje a nasáva mozgovomiešny mok do glymfatického systému, počas bdenia prebieha opačný dej a mozgovomiešny mok aj s nežiadúcimi metabolitmi je vytláčaný. Medzi nechcené substancie patria proteíny, spájané so vznikom neurodegeneratívnych ochorení: b-amyloid, a-synukleín, tau. Z výsledkov teda vyplýva predpoklad, že nedostatok spánku spôsobuje poškodzovanie mozku toxickými odpadovými metabolitmi. Autori predpokladajú, že zmeny objemu mozgu sú riadené neurotransmitermi, spojenými s bdelým stavom mozgu (a adrenergnou signalizáciou). Realizujú ich hlavne gliové bunky, ktoré plnia funkciu podporného tkaniva a metabolickej podpory samotných nervových buniek.
Čeští učitelé se dřív bránili totalitě, teď novotám… Svět je rychlý a hlučný, stejné jsou i děti, mají mp3 přehrávače hodně nahlas, samy pak křičí a neumí poslouchat, neumí počkat, až druhý vysloví svůj názor… Věci, které bychom měli řešit, často neřešíme, protože na to není čas a prostor. Děti svoje témata přehlušují mp3 přehrávači. Dana Moree, fakulta humanitních studií UK, LN 10. 12. 2013
Polské školství září. Vítězí díky svobodě učitelů. Důvěra k učiteli, autonomie škol a kreativita žáků. To jsou důvody, proč Polsko zazářilo v posledním mezinárodním testování žáků PISA Aktuálně.cz, 8. 12. 2013
Naši předkové nám promlouvají do života různě. Už z definice je jasné, že nám předávají své genetické vlohy – dobré i zlé. Neméně, a možná dokonce i více, nás ovlivňují sociální cestou, tedy výchovou, předanými zkušenostmi, ale také zděděným majetkem a sociálním postavením. Méně zjevné, ale podobně zásadní jsou vlivy, kterým jsme vystaveni v matčině lůně: hormony, infekce, toxiny, složení výživy, to vše nás nějakým způsobem spoluutváří…
Synové možná nesou na svých bedrech dozvuky traumat svých otců a dokonce dědů. Týká se to jen myší, nebo bychom paralely našli i u člověka? Do jaké míry je epigenetický přenos důležitý v běžném životě myší a lidí? Je možné, že podobným způsobem se z generace na generaci předávají některé duševní poruchy. Může být analogickým způsobem dědičný chorobný strach z výšek či z pavouků? Nebo třeba deprese? Některé starší studie opravdu poukázaly na možnost epigenetického přenosu depresivního chování u myší, případně i následků dalších traumatických zkušeností, jako je nedostatek mateřské péče. Podobným způsobem mohou být děděny také charakteristiky metabolismu, což může hrát roli například v současné „epidemii“ civilizačních chorob.
Když to tak vezmeme, máme premiéra sprosťáka, prezidenta alkoholika a hulváta, a skoro prezidenta, který nejenže si nabalil venkovskou poběhlici nejnižší kategorie, ale ukazuje se s ní v opeře… I politici jsou jen lidé, o to iluzornější je očekávat od nich, že budou jakýmisi předními muži národa…Matyáš Zrno, Výbuchy morálního fanatismu, LN 10. 1. 2013
Sotva jsem ho uslyšela, vybavil se mi Jakeš a další komunističtí funkcionáři. Ani špetka vážnosti a úcty, natož lítosti či jakéhokoliv citu. Cynismus, bodrost, poplácávání po rameni, oslovení „ty vole“… Obávám se, že pan Rusnok není výjimka, nýbrž prototyp… jestli to není sebestřednost zamindrákovaného národa, který se nezajímá o nic jiného, než o své vpravdě směšné problémy, o ten svůj minipíseček? Marta Davouze, Skandální a neomluvitelné, LN 10. 12. 2013
Oslovování „ty vole“ se rozmohlo i na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem mezi studentkami i učitelství českého jazyka a literatury. Nerad dodávám, že se do PF jde od trolejbusu kolem hned několika středních škol a že středoškolačky kromě „ty vole“ si říkají i „ty p..o“, a když jsem si na to postěžoval pár kolegyním z katedry, ujistily mne, že slyšet se mezi nimi dá i „ty č….u“. Jan Horálek, dopisy v redakci LN, 12. 12. 2013
Já už na tyhle otázky odpovídám deset let, pořád stejně, a pořád se mě nato novináři ptají a nikdo neposlouchá… Václav Cílek v rozhlasovém pořadu Jak to vidí na otázku prolomení limitů těžby hnědého uhlí.
Když dnes někde v Česku zmíním Evropskou unii, studenti se smějí! Copak zapomněli, jak je to důležité, a jak dopadla někdejší Jugoslávie? Magdalena Vášáryová v rozhlasovém rozhovoru
… jenomže naše posttotalitní společnost fiktivní moc plynoucí z pozice lékařů, úředníků, politiků či funebráků ochotně přijímá. Psychologové tomu říkají institucionalizační syndrom. Vyrůstali jsme v nesvobodné společnosti a automaticky jsme převzali její vzory a ideály. Přestali jsme věřit sami sobě. Přestali jsme si vážit svobody. Vzepřít se instituci a fiktivní moci lékařů je jedna věc. Ale vzepřít se i svému nejbližšímu okolí, uvěřit poprvé v životě svým vlastním instinktům a potřebám, uvěřit, že mám právo na svobodu, i když jsme byli vychovávání s tím, že takové právo nemáme – to je věc druhá. Světovými médii před pár dny otřásla zpráva o dobrovolném a demonstrativním odchodu dvou starších francouzských manželů ze světa, kteří chtěli upozornit na to, že podle jejich názoru každý má právo na eutanazii. Za srdce ten příběh vzal snad každého. Ale ne každého přesvědčil. Odchod ze světa má totiž velmi blízko k příchodu na svět: Čím méně svobodná společnost, tím má taková společnost silnější nutkání narození i smrt řídit a zbavit svobody. A tak společnost se svým institucionalizačním syndromem vážně uvěřila, že narodit se ani umřít svobodně nesmíme. To právě proto v Rusku jsou porody dětí ještě mnohem méně svobodné a děti jsou mnohem více oddělovány od matek než u nás, a u nás zase více než v Německu či Británii. Jenomže co už je víc naším nedotknutelným majetkem než náš vlastní život? Jak jsme se mohli nechat tak zblbnout? Markéta Šichtařová, (zvýraznil autor)
Od příštího roku budou mít české ženy více soukromí u porodu a také budou moct s dítětem nemocnici opustit už několik hodin po něm. Ministerstvo zdravotnictví vyšlo vstříc četným žádostem a stanovilo podmínky, za kterých bude možné rodit ve zdravotnickém zařízení jen za přítomnosti porodní asistentky. „Podstatné je, že takový porod bude možný pouze v prostorách nemocnice. Tedy tak, aby byl v případě jakýchkoli komplikací lékař dosažitelný v řádu minut,“ potvrdila Českému rozhlasu mluvčí resortu Viktorie Plívová. Jak upřesnila, provádět porody pouze za přítomnosti asistentky ale bude podle ní možné jen u maminek, které nebudou před samotným porodem vykazovat žádné zdravotní komplikace. Od ledna budou v Česku oficiálně možné i takzvané ambulantní porody. Matka s dítětem tak bude moci odejít z nemocnice už několik hodin po porodu.
