Terapeuti a lidé pracují v hospicích zjistili, že každý umírající musí projít několika fázemi svého osobního vztahu k faktu, že umírá a zemře, a že jedním z těch nejdůležitějších je přijetí. Přijetí faktu, že umírám a zemřu. Po sérii u nás spíše výjimečných a tabu prolamujících článků o existenci možnosti dobré a dobrovolné smrti se chci podělit o svůj příběh. Už totiž vidím, jak po mém odchodu začnou mnozí můj čin komentovat: Vidíte, takový to byl šiřitel optimismu, a jak skončil!
Ve skutečnosti je to ale tak, že se léta připravuji, abych byl připraven, fyzicky i duševně očištěn, a odešel radostně a optimisticky v čase, kdy se svobodně rozhodnu. Volím zkrátka jinou cestu než ti, kteří zemřou ve strachu z umírání, ve zbytečně prodlužovaném utrpení a v technokraticky vnuceném odcizení nemocnice nebo LDNky. Nechci se podílet na všeobecně rozšířeném předstírání většiny, že smrt zmizí, když ji schováme, což navíc systému umožňuje vydělávat na prodlužovaném utrpení bezmocných – to je přece něco pokryteckého a neodpustitelného.
Počet rozumných a opačných hlasů ale roste, viz i čerstvý výrok dvaaosmdesátiletého psychiatra Stanislava Grofa: „Chovám ke smrti zvláštní respekt, protože mám nesmírnou úctu k zážitkům, které podle mého názoru mohou v okamžiku smrti přijít (to říká člověk, který zaznamenal tisíce vyprávěných prožitků blízkých smrti, napsal na téma umírání několik knih a vytvořil holotropní terapii, založenou na šamanských technikách hyperventilace a hudby). A zároveň se na ni určitým způsobem těším…“
K čemu směřuji? Že všechno, o čem celý život píši, spolu velmi úzce souvisí, tedy i to, že po celoživotní propagaci pozitivního myšlení (ve vězení jsem organizoval vyprávějí vtipů) zkouším, i když zatím marně, zorganizovat dobrou dobrovolnou smrt v duchu následujícího citátu, který mi snad v očích méně předpojatých čtenářů pomůže objasnit i moje vlastní motivy a vize: Obáváme se naší individuální smrti, ale právě tak se obáváme konce naší civilizace. Jak terapeuti, tak duchovní učitelé nám ale říkají, že přijetí a dokonce přivítání naší vlastní osobní smrtelnosti je jednou z nejzdravějších a nejvíce osvobozujících věcí, kterou můžeme udělat… Možná, že přijetí nevyhnutelného konce naší civilizace se může stát katalyzátorem, který nás otevře novým možnostem – mnohem bohatšímu, spirituálnějšímu pohledu na život, prohlásil v roce 1999 v debatě o znacích transformace vědomí anglický teoretický fyzik a spisovatel Peter Russel.
Jinými slovy, mé apely na prohlubování duchovnosti anebo na akce vedoucí k pozitivní změně porodnictví logicky navazovaly, byly propojené a vyargumentované natolik, že jsem se mohl opovažovat tvrdit: zaprvé, dokud nezačneme rodit své děti přirozeně, laskavě a s respektem k evolučním danostem vrozeně dokonalého a k porodu naprosto svéprávně připravenému ženskému tělu a psychice, dokud zadruhé nedovolíme dětem, aby se učily hrou, a nezačneme je chválit místo trestat, dokud zatřetí nezačneme pouštět do politiky a vrcholných funkcí lidi otestované běžnými psychotesty, abychom se preventivně vyhnuli psychopatům, a dokud začtvrté po politicích, bankéřích a ministrech nebudeme vyžadovat přímou i hmotnou zodpovědnost, a tak bych mohl pokračovat… tedy za přibližně desáté, dokud nepřijmeme existenci smrti jako vrcholné zakončení života a nezměníme společenský i individuální pohled na ni, sešup ke konci téhle civilizace nezpomalíme, natož abychom ho zastavili.
Jakmile se to všechno začne dít, a jestli to dobře dopadne, za dvě tři generace začneme nalézat skutečná řešení skutečných příčin současné krize prakticky na všech úrovních života. A také tím, že přijmeme dobrou smrt jako součást a vrchol dobrého a kvalitního života, pootevřeme možná dveře jinému vnímání (Huxley) a dospějeme k témuž vztahu ke smrti, o kterém mluví i Peter Russel a Stanislav Grof.
Jak jsem na konec připraven, přece jen mám jakési imaginární představy, jaký by měl být.. V nedávném rozhlasovém interview se na toto téma rozhovořil i člověk, kterého si nesmírně vážím, Zdeněk Mahler. Zmínil, jak se kácí rezonanční smrky (na výrobu hudebních nástrojů): aby nebyly pádem na zem poškozeny, lesníci je při kácení pokládají do vysokého, měkkého lůžka z větví. A smrk pak ještě hodnou chvíli doznívá… A pak Zdeněk Mahler dojatě dodal, i za nás všechny ostatní, kteří bychom rádi umřeli do měkkého: Já bych také rád nějakou dobu dozníval…
Třeba doba dozraje. Je nejvyšší čas, abychom jak individuálně, tak společensky a nakonec globálně dospěli k přiznání a přijetí svých iluzí, mimo jiné i o smrti a zániku.
